Saiyuki: Journey West líčí svou verzi jedné čínské legendy o cestě mnicha jménem Sanzo z Číny do Indie a zase nazpět. Pokud je vám tento motiv povědomý, asi jste kdysi shlédli TV seriál s tímto příběhovým motivem, v němž skromnému mnichovi na jeho cestě zdárně sekundovali poněkud netradiční spolubojovníci, kde za zmínku stojí zejména opičí muž Sun. Jeho reinkarnací pro tuto hru je postava jména Goku, jež se dále umí přetransformovat do olbřímího a nezdolného opa. Tato podoba má navíc leccos společného s dávným mýtem o nepřemožitelném opičím králi Hanumanovi, který v dávno zapomenutých dobách úspěšně bojoval proti samotným démonům. Dost možná, že je mezi těmito mýty nějaká hlubší spojitost, ale já ji bohužel neznám.
Nicméně vraťme se na začátek zdejšího story. V tibetském chrámu se před tamním mnichem (můžete si vybrat muže či ženu) náhle objeví jeden ze Strážců nebe a pověří jej veledůležitým úkolem. Musí najít a shromáždit spirituální Strážce a vstoupit s nimi do „Thunder Temple“ v daleké Indii. To obnáší strastiplnou cestu napříč Čínou, skrze nehostinná území plná monster a zlých lidí, pro něž nemá lidský život
pražádnou hodnotu. S ohledem na tato nebezpečenství je váš doprovod zprvu tvořen několika bojovníky, kteří však při prvním střetu v divokých horách ihned padnou za oběť náhle se objevivším kreaturám. Vaší jedinou šancí na záchranu se tak stane osvobození podivného hlasu, který je uvězněn ve skále. A tak se vaším druhem ve zbrani posléze stává sebevědomý a světácký Goku, přičemž s přibývajícím časem se vaše družina ještě dále utěšeně rozroste na společenstvo šesti charismatických hlavních hrdinů. Každý má přitom svá vlastní specifika a hlavně schopnost „Were“ přeměny, což je transformace dané postavy do nějaké konkrétní obrovité kreatury se značně vylepšenými útočnými a obrannými atributy. Tato schopnost sice není naší v příběhu nejdůležitější postavě – mnichovi Sanzovi - dána do vínku, ale jakožto kněz dokáže ovládnout Strážce a s jejich vyvoláváním skrze svou magickou a posvátnou hůl do značné míry ulehčuje život sobě i svým spolubojovníkům.
Saiyuki je strategické RPG, kráčející ve stopách výborného a je jedinou mně známou hrou tohoto žánru, která se k FFT kvalitativně vcelku přibližuje. Vandalhearts či Kartia sice nejsou špatné pokusy, ale jsou dobře o třídu horší než uvedený FFT od Squaresoftu.
Pohyb po světě Saiyuki je však znovu silně omezený a redukovaný toliko na postup prstem po mapě, kdy se zastavujete na daných bodech s označením příslušné lokace, v níž pak vstupujete do akce nebo se jen zdejší příběh za pomoci textových dialogů popostrčí o něco dále. V případě četných soubojů tyto neprobíhají na nějaké obzvlášť velké prostoře (což znovu připomíná FFT, ve Vandalhearts jsme se naděli relativně rozlehlých lokací) a jsou vedeny turn-based, čili kolově. To znamená, že se vaše postavy a nepřátelé střídají na přeskáčku ve svých aktivitách. Jeden tah obnáší atak či nějakou podobnou aktivitu (kouzlo, použití předmětu v inventáři či interakce s prostředím typu otevření nějaké truhličky) a pohyb o příslušný počet políček, přičemž pořadí těchto dvou akcí volíte v závislosti na momentální situaci.
Při útoku hraje svou roli řada atributů. Fyzický atak zbraní, která pro každou postavu zůstává neměnná a jejíž parametry (síla či dosah) se posléze vylepšují v kovárnách ve velkých městech, je determinován postavením vašeho bojovníka vůči nepříteli. Stojíte-li výše, útočíte-li
zezadu či z boku, tohle všechno slibuje místy nezanedbatelné bonusy. Přičemž tady je nutno předeslat, že v případě ataku je na obrazovce zobrazena číslovka zohledňující, kolik bodíků (přibližně) tímto výpadem svému soupeři „uberete“. Pokud se přemístíte špatně či
dodatečně zjistíte, že jinému oponentovi byste mohli způsobit větší nesnáze, vždy lze vaši akci stornovat a začít nanovo. Což byla deviza i pro Vandalhearts, ale FFT bylo v tomto ohledu mnohem přísnější. Pokud budete útočit pomocí magie, svou roli v tomto hraje vaše elementální spříznění s vybraným kouzlem a samozřejmě množství magických bodů, jež máte k dispozici. Zdejší systém nabízí možnost dokupování konkrétních svitků s jedním typem kouzla, jejž lze sesílat po tu dobu, co vám stačí magie.
Ve FFT byl implementován jeden trochu nepříjemný rys, kdy jste chodili po již prozkoumané mapě a často jste „spadli“ v té které lokaci do dalšího souboje, vyvolaným přítomností nějakých náhle se objevivších monster. Tohle diskutabilní schéma zde tvůrci odstranili a namísto náhodně se generujících soubojů na známých územích nabídli mód Training, kde na určitých herních místech lze navštívit tzv. Dojo a tady ve zvolené obtížnosti vybojovat předem určenou bitvu. Přičemž zkušenosti z tohoto střetu se pochopitelně promítají do nárůstu vašeho levelu a statistik s tím spojených. Vlastní atributy každé postavy dále citelně ovlivňuje nákup ve speciálních Shopech, kde však
lze z výzbroje pořídit toliko brnění a pokrývku hlavy, což je oproti způsobu komplexního přezbrojování ve FFT hodně odbyté. A to nemluvím o tom, že systém nakupování mohl být obecně proveden přehlednějším způsobem a tak, aby vám to šlo rychleji od ruky.
Samotné souboje se sice odehrávají na izometricky nahlížených prostranstvích, s nimiž lze pro lepší přehled rotovat, zoomovat a naklánět je, ale vstup do měst se omezuje toliko na dobře známou statickou obrazovku, kde vybíráte jenom položky v menu. Třeba se na konzolích nové generace konečně dočkáme toho, že vaše družina bude moci cestovat po světě tak, jak je to již běžné u klasických RPG typu .
Co ještě říci ke zdejší soubojové fázi? Třebaže hlavním cílem každého střetu je poražení hlavního bosse či totální anihilace všech nepřátel, přesto se tu tvůrci snaží poměrně často něčím překvapit. Příležitostně si tak můžete lépe seskupit své bojovníky ještě před samotným bojem, vedlejší questy nabízejí možnost doručení nějakého
předmětu z jednoho města do druhého (za peníze či jinak vzácný předmět), a v neposlední řadě nelze nezmínit občasnou volbu nelineárního postupu hrou, kdy se cesty příjemně větví (nic dramatického, ale druhou část si můžete místo na později nechat pro druhé zahrání Saiyuki, což rozhodně potěší). Také musím uvést zajímavou možnost hry v karty, peněžní zhodnocení úspěšnosti vašeho počínání v bitvě, kde padnuvší postava z vašeho společenstva znamená pouze menší finanční příjem po úspěšně zakončené bitvě (pokud však zemře Sanzo - je GameOver), stylový hudební doprovod, jenž se stále zlepšuje (pokud vám nepadne do ucha, lze jej v menu vypnout) či položku diář v hlavní nabídce, skrze kterou si lze zopakovat váš příběhový postup a připomenout všechny herní události!
Grafické zpracování je „jenom“ solidní. Nenadějete se nějakých úchvatných a nezapomenutelných scenérií a detailně vyobrazených objektů. Textury ve FFT byly o poznání „čistější“ a spritové postavičky mi tu též přišly o něco hezčí než v Saiyuki, kde jsou na druhou stranu zase mnohem rozmanitější. Kreslené emocionální animace během rozhovorů pak tomuto představení spolu s kresleným intrem a outrem (nejenom) dodávají onen charakteristický šmrnc, který příznivce mangy jistě potěší.
Opakující se světelné efekty během hry jakož i efekty provázející nějaký výpad či akci lze díky menu negovat, během bitvy je možné se uložit (!!!) na paměťovou kartu a jelikož se zdejší souboje velice snadno protáhnou na několik desítek minut, je tato volba dosti velkým přínosem hratelnosti. Prohlížení statistik vašich nepřátel (abyste v jejich případě věděli – či alespoň tušili – čeho jsou schopní) je takový běžný standard, povědomí o tom, kdy kdo půjde na řadu mohlo být zpracováno jednodušeji, a ozřejmení faktu, kam až jaká postava dokáže na mapě dojít, je také obvyklé plus tohoto žánru, vylepšující celkový strategický koncept.
Zkrátka jedná se o takovou šachovou partii, v níž propočítáváte, kdo kam může a co dokáže, vaše skupina si vzájemně kryje záda, pomocí magie a předmětů se navzájem ozdravuje či si na určitou dobu vylepšuje některé důležité atributy. V neposlední řadě je tady výborný nápad s transformací vybraného člena družiny (přeměnu může vždy provést jen jeden z vaší družiny a na stanovený počet ataků, ale pokud tyto nevyčerpá, lze jej navrátit do původní podoby a transformovat někoho dalšího), jež z tohoto titulu zkrátka činí něco, co příznivce tohoto žánru prostě nemohou nechat bez povšimnutí.
Sayiuki vyšlo v Japonsku již v roce 1999. Nechci se pídit, proč že se Koei rozhodl po těch letech vstoupit na americké a potažmo evropské trhy (letošní Vánoce), to vcelku ani není moc důležité. Důležité je to, že hru konečně převedl do anglické textové podoby, a pakliže patříte do spektra fanoušků SRPG, můžu tento titul doporučit. A společně se pak těšit na další SRPG Hoshigami, kteréžto má kráčet ve stejných šlépějích! Hip hip hurá …
| Saiyuki: Journey West | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
