Death by Degrees - první dojmy

Blonďatá kočička Nina Williams opouští svou partičku z Tekkena a vydává se na dovolenou na zaoceánském parníku s několika bazény na palubě. Hra Death by Degrees by tak mohla stát za to již jen proto, že v ní uvidíme Ninu v bikinách.

Tekken byla až dosud série čistokrevných bojovek, kde se líté souboje odehrávaly pěkně férově jeden na jednoho. Na jejím základě ovšem vzniká hra, která má s klasickou bojovkou společného jen docela málo: v zásadě pouze hlavní hrdinku a rejstřík jejích pohybů. Jak jsme ale měli možnost vyzkoušet si již na poslední E3, nemusí to být nutně vyloženě krokem vedle. Nina Williams je ostatně pohledná slečinka, a ty byly nosným článkem akčních adventur vlastně již od jejich úplně prvních počátků.

Death by Degrees ale zase až tak úplně akční adventurou není. Spíš se dá hovořit o bojovce viděné z perspektivy třetí osoby tak, jak ji ve videohrách obecně chápeme (přestože klasické bojovky jsou, co se týče doslovného významu, viděny očima třetí osoby rovněž). Příběh se klasicky točí okolo záhadné konspirace, jíž má pomoci rozplést i Nina, která zde ale tentokráte nevystupuje v roli nájemné vražedkyně tak, jak ji známe z Tekkena, ale ve službách tajných služeb. Daná akce je společným podnikem americké CIA a britské MI6 a úkolem Niny je přihlásit se na tajný bojový turnaj (Nina se zkrátka bez pořádného bitkařského turnaje neobejde ani v letech, kdy se regulérní The King of the Iron Fist Tournament nekoná) na palubě luxusního zaoceánského parníku a poté vyčkávat, zdali drsní chlapi ze speciálních jednotek zvládnou svůj úkol tak, jak mají, a případně jim vypomoci. Asi nepřekvapí, že akce se „nečekaně“ zvrtne hned druhý den poté, co Nina turnaj vyhraje a odpočívá u bazénu, a tak je tedy do akce povolána bez prodlení.

Mnohem raději totiž budete sledovat Ninin sexy taneček s tonfou, než abyste si ze hry udělali další fádní střílečku.

Než se tak ale stane, shlédnete perfektně zpracované intro, mapující právě průběh turnaje a infiltraci speciálních jednotek na loď. Mnoho sestřihů v intru nám nemohlo nepřipomenout právě mateřskou sérii Tekken, ale kupříkladu i takový Splinter Cell. Technická kvalita intra a vložených FMV sekvencí je skutečně vynikající (ostatně na to jsme již od Namca docela dlouho zvyklí), a dokonale navnadí do samotné hry.

Ta se pyšní v prvé řadě vcelku inovativním ovládacím systémem, který sice není úplně originální a v první chvíli se může zdát jako vyloženě nepoužitelný, ale paradoxně opak je pravdou. Hra se totiž ovládá téměř výhradně analogovými páčkami. Levým analogem se pohybujete a uhýbáte a pravým útočíte a blokujete. Zní to zmateně, což? Co se týče levé páčky, je vtip v rychlosti „kvedlání“: běžným pohybem se pouze klasicky přemisťujete, ale rychlým ťuknutím do některého ze směrů provedete rychlý úhybný manévr, kterým se elegantně dostanete pryč z houfu nepřátel, který vás prakticky v každé potyčce bleskurychle obstoupí. Co se týče pravého analogu, tím rozdáváte rány na vše stany, ale zároveň bráníte. Hýbete s ním do směrů, kterými jsou od vás rozestavěni protivníci, a pokud s ním pohnete směrem k nepříteli, který se právě chystá na vás zaútočit, jeho ránu mu vykryjete. Zní to možná pitomě, ale má to svoji logiku: pohyby analogu reagujete na dění na obrazovce a hra pak vcelku inteligentně s ohledem na možnosti ovladače reaguje. A to tak, že opravdu velmi slušně. Nina předvádí velmi slušnou řádku pro ni typických bojových pohybů a kdo ji někdy viděl v Tekkenu, pozná její styl během prvních dvou úderů. Pokud se jí navíc podaří nabít speciální ukazatel, může předvést speciální superdrtící úder. Aktuální protivník se zprůhlední a jsou vidět jeho kosti a vnitřnosti (vypadá to jako něco na způsob rentgenu). Máte pak chvíli času zamířit speciálním zaměřovačem na místo, kam přesně má Nina udeřit a v následující chvíli již vidíte třeba jeho lámající se žebra nebo hroutící se srdce. Není to sice nic, co by kvality hry jakkoliv zvyšoval, ale zcela jistě jde o zajímavý a svěží nápad, který vám hraní zpříjemní. Hře to dodává patřičný akční spád, stejně jako poměrně časté vložené animace ať již jde o krátké animace v enginu hry, jež posouvají dopředu příběh, nebo skvěle vypadající FMV sekvence. A abychom se opravdu ani náhodou nenudili, prokládají autoři akční rubačku s nejrůznějšími minihrami, takže hned zkraje hry se dostanete do místa, kde musíte odstřelovací puškou kosit nepřátele, kteří se vydali na zteč stanoviště vašeho kolegy. Čímž se elegantně dostáváme ke střelným zbraním, které můžete sbírat od padlých protivníků, ale pokud to nebylo vyloženě nutné, budete je používat víceméně pouze proto, abyste si je čas od času vyzkoušeli. Mnohem raději totiž budete sledovat Ninin sexy taneček s tonfou, než abyste si ze hry udělali další fádní střílečku.

Pokud se snažíte odněkud někam dojít, alespoň lehce svůj slovníček vulgarismů oživíte zcela jistě.

Takže tolik k našemu prvotnímu veskrze pozitivnímu náhledu na věc, ale nebojte, hra má i pár docela nepříjemných chyb. Tou první je, věřte nebo ne, ovládání. Vedle skvěle zvládnuté práce s analogovými páčkami jsme se v prvních chvílích hraní poněkud ztráceli ve využívání postranních tlačítek, která jsou zde využívána podstatně více nežli tlačítka základní, což sice má opět svou logiku, zejména při boji, ale přeci jen chce zapamatování jejich funkcí trochu času. Druhou výtkou pak je kamera, která je někdy snad až příšerná. V zásadě to sice nevadí, protože bitky se vždy odehrávají na poměrně malé ploše, i když jste třeba na hodně velkém prostranství, takže to kamera snímat většinou zvládá a nepochopitelně změní úhel pohledu jen občas. Pokud se ale snažíte odněkud někam dojít, alespoň lehce svůj slovníček vulgarismů oživíte zcela jistě. Můžete si sice kameru přepnout za vlastní záda a dokonce s ní i natáčet, ale v tom případě se při pokusu o pohyb Nina rozběhne. Pokud chcete jít pomalu, máte kameru nastavenou automaticky a dost často tak prakticky nic nevidíte. Tím se trošku ztrácí důraz na stealth možnosti, které lze ve hře vystopovat, ale na druhou stranu: přeci jen tady v prvé řadě stále jde o ten boj. A o to více si pak každé tiché zakroucení krkem užijete.

Celkově tak prozatím vidíme Death by Degrees jako slušnou akční hru, která pravděpodobně nenabídne žádný kultovní zážitek, ale slušně zvládnuté a netradiční ovládání z ní v kombinaci s velmi pěkně a pestře zvládnutým převodem Tekken stylu Niny do hry nahlížené z pohledu třetí osoby udělají zcela jistě zábavnou a atraktivní záležitost, kterou by ale zbytečně mohla srazit hřebínek nepovedená kamera. Hra by měla vyjít v březnu, takže doufejme, že s tím tvůrci do té doby zvládnou alespoň částečně něco udělat

Samostatně prodejná minihra?

Stejně jako Final Fantasy se svou poslední inkarnací očíslovanou jako X-2 je Tekken další velmi známou a poměrně tradicionalistickou herní sérií, která se pokouší o onen příslovečný „krok stranou“. Zatímco u FFX-2 se většina fanouškovské obce shodla na neméně populárním citátu „tudy ne, přátelé“, v případě Death by Degrees nemusí být názor fanoušků Tekkena na Death by Degrees tak negativní. Oproti nedávno vydané zprávě ohlašující změnu názvu s přidáním slova Tekken, v naší preview verzi jsme tuto změnu nezaznamenali, což znamená, že se tvůrci nakonec přeci jen rozhodli tuto hru k sérii Tekken neřadit, čímž by vyrazili trumf z rukou skeptiků, kteří by snad chtěli tvrdit, že hra nemá s Tekkenem pranic společného. Zcela jistě se ale i tak najdou tací (zejména u nás), že i přes veškeré kvality hry se jedná podvod na hráče a že se jedná pouze o rozšířenou minihru Tekken Force za plnou cenu a navíc stejně vždycky byly nejlepší kuželky v Tekken Tag Tournament (což si ale chlapsky přiznejme, že byly).