Ukažte mi člověka, který někdy skutečně doufal, že Sega a Nintendo jednoho dne spojí síly a budou tvořit společně, člověka, který tomuto snu opravdu věřil a těšil se, až se stane skutečností. Co? Jak to víte? No dobrá, ale abyste věděli, rozhodně nejsem sám. Takových lidí, hardcore fandů až skoro fanatiků, běhají po světě tisíce. První vlaštovkou, která bičuje fantazii podobných pošuků k dříve netušeným výlevům, je F-Zero GX (potažmo automatová verze AX, která se těžko kdy dostane do Čech a která disponuje provázaností s touto domácí verzí v tom smyslu, že si do herny donesete paměťovou kartu a odemknete si tam nějakou novou trať nebo něco podobného). Pokračování klasické série, jež kdysi prakticky založila žánr futuristických závodů, dostali na starost Amusement Vision a zhostili se svého úkolu skutečně výborně. Ale o tom až za chvíli.
Základ celé hry lze vidět v režimu Grand Prix, kde třicet jezdců, každý ve vlastním dedikovaném vozidle, soutěží o jeden z pohárů v sérii pěti závodů. Po každé jízdě se rozdělí body a pohár získá ten, kdo jich má na konci nejvíce, nic překvapivého. Vždy máte na výběr ze tří obtížností, přičemž nejjednodušší pohár na nejmenší obtížnost není vůbec těžké získat hned napoprvé, ale na tu třetí už své schopnosti prověříte dokonale. Pokud by snad někomu bylo toho mlácení hlavou do zdi málo, může si zkusit Story mód, jehož devět misí sledujících příběh kapitána Falcona dá i při nejjednodušší obtížnosti zabrat až neuvěřitelně. Kromě toho
je tento režim doprovázen nádhernými, špetkou nadsázky okořeněnými animacemi, což dává další důvod k hráčově radosti z každého mrzkého vítězství v sadisticky navržených misích. Dalšími módy jsou Practice, který já osobně považuji za zbytečný, Versus, kde změříte síly s kamarády, a konečně Time Attack, umožňující projet některou z tratí v rekordním čase a zapsat se tak do tabulky.
Vlastní závod, kterého se, jak jsem již zmínil, účastní celých třicet soupeřů, je zároveň zkouškou reflexů, přesnosti i schopnosti využít všech vlastností dráhy ve svůj prospěch. V prvním kole je blokováno použití vlastního instantního zrychlení kvůli malým vzdálenostem mezi jednotlivými vozy, ovšem to neznamená, že od kola druhého se hra zvrhne v mačkání boostu. Jeho použití totiž ubírá energii, která zároveň supluje vaše štíty, takže je potřeba si pořádně rozmyslet strategii, protože energii obnovující plochy bývají rozmístěny dost sporadicky. Zrychlení ale poskytnou i žluté šipky, přes které stačí přejet a jež žádnou energii neberou, takže se nemusíte bát, že byste se kvůli strachu z havárie ploužili neustále nudnou tisícovkou. Někde se budete muset vyhýbat zpomalujícím hnědým oblastem, jinde modrým, které znesnadňují řízení, a všude pak okrajům tratí, které vás v lepším případě zpomalí, v horším nedisponují mantinelem a vy se ocitnete mimo, což znamená jediné - konec jízdy. Kličkování mezi ostatními vehikly ve vysoké rychlosti, zatímco se zároveň snažíte
trefovat na zrychlovače, správně zatáčet a tak dál, to chce skutečně celého člověka a vyžaduje to mimo jiné zapamatování každé trati doslova do detailů.
Mezi zápolením, tréninkem vybírání zatáček a pokusy o šikovné vyhození některého protivníka mimo dráhu zaregistrujete existenci obchodu, v němž se platí kredity získanými za úspěchy během hraní. Postupně přijdete na to, že za A) na třiceti základních vozech, z nichž čtyři jsou přístupné od začátku, není možné nic vylepšovat, pouze se dají nakupovat a tím zpřístupnit k výběru další z nich, za B) za to však můžete, máte-li dost místa na paměťové kartě, sestavit svoje vlastní vozítko z jednotlivých zakoupených částí (každé vznášedlo má tři takové části), a za C) kromě toho se v obchodě objevují ke koupi všechny odemknuté specialitky, včetně dalších misí do Story módu poté, co jste tu předchozí úspěšně absolvovali, a rovněž stínové záznamy jízd profíků z vývojářského týmu, které srazí hřebínek každému, kdo by si snad myslel, že na některé trati dosáhl v Time Attacku dokonalosti. Můžete si samozřejmě ukládat vlastní záznamy s možností nechat je promítat na trať při budoucích pokusech o zlepšení.
Vlastnosti strojů jsou určeny velice jednoduchými čísly - každá ze tří částí vozu, tedy trup, kabina a urychlovač (boost), mohou být ohodnoceny dle své kvality na stupnici od A
(nejlepší) až do E (nejhorší) a každá z nich má rovněž svou váhu. Všechno ostatní, tedy ovladatelnost vozu, dotáčivost, rychlost, prostě všecko všecičko je závislé právě na tom, jak chytře jsou jednotlivé části zbastleny dohromady, přičemž není dobré cokoli podcenit nebo si myslet, že prostým zkombinováním nejdražších dostupných dílů vznikne nepřemožitelný superstroj. Může se vám místo toho například stát, že získáte velerychlý, ovšem taky megatěžký a špatně ovladatelný kolos, jenž vám při každém boostu dá nemilosrdně pocítit platnost zákona setrvačnosti.
Grafika téhle hry patří k nejlépe vypadajícím věcem, co jsem kdy (nejen na GC) viděl, a přesto se nikdy nestane, že by se někde něco škublo či zpomalilo. Je s podivem, že se někdo tolik piplal s prostředím - to znamená pohyblivé objekty, detaily, nejrůznější líbivé efekty - u hry, v níž se tímto prostředím řítíte rychlostí nejméně necelých 1.000 kilometrů v hodině, což předpokládá maximální soustředění na vedení vozu. Všechna ta nablýskaná hejblátka a světýlka si užijí zejména diváci, zatímco hráč bude zpočátku překvapeně hýkat, později snižovat frekvenci dechu až k hranici udušení ve snaze neudělat chybu na kolmých srázech (Multiplex), ultravysokých skokáncích (Trident, ale i několikanásobný seskok na Dragon Slope, který vypadá v replayi ještě zběsileji než za jízdy) či na pramálo férových, vypadnutí z trati plně podporujících místech, jichž je plná zejména Half Pipe (silným zástupcem je ale i
jedna šílená zatáčka v Serial Gaps). Nápadů je všude kolem habaděj a leckterá jiná podobná hra by z nich jistě nasekala několikanásobný počet tratí, zatímco zde je všechno hezky koncentrované, až oči přecházejí. Hudební doprovod zajišťuje nadupaný elektronický soundtrack, o jehož kvalitách vás z důvodu nedostatečné fundovanosti přesvědčovat nebudu, ale jestli chcete, můžete mi věřit, že je vážně skvělý.
Celkem vzato perfektní věcička, nemyslíte? Já si to rozhodně myslím. Je tu ale jedna věc, která mě donutila k mé vlastní lítosti ustoupit v hodnocení o pár příček níž. Tím něčím je přílišný, i když oprávněný důraz na kvalitní koncept na úkor nějaké pseudosoutěžní omáčky, jako ji vidíme v konkurenčním Wipeoutu Fusion na PS2, se vším tím postupným odemykáním zrcadlově obrácených tratí (zde již z principu nemožné) a jejich alternativ, s provázaností jednotlivých režimů hry a z toho plynoucího udržení hráčovy pozornosti po celou dobu hry. Zde si prostě hrajete, zuřivě se zlepšujete a najednou BÁC, něco se někde odemkne. Tím ovšem neříkám, že je WF lepší hra, spíš se díky tomu dokáže F-Zeru svým způsobem vyrovnat. Absence nějaké hmatatelnější, celou hrou prostupující motivace samozřejmě ještě neznamená, že je hra F-Zero GX nudná, nebo že nevydrží s dechem. Právě naopak, vzhledem ke skvěle designovaným tratím a jednoduše, ale velice funkčně rozlišeným vlastnostem jednotlivých vozítek je možné donekonečna pilovat techniku jízdy, což při čtyřech pohárech po pěti okruzích dává zábavu takřka nekonečnou, máte-li ve svém okolí alespoň jednoho člověka, se kterým můžete poměřovat síly. Potom se hra snadno zvrhne v nekonečné orgie nahánění cílových rovinek, ať už hrajete versus mód na rozdělené obrazovce (tak je možné soutěžit až ve čtyřech najednou) nebo se navzájem trumfujete v Time Attacku. Bohužel je mi v tomto případě trapné sahat k obligátní berličce v podobě dvojího hodnocení, proto je pod recenzí to číslo, které tam je. Buďte si ale jisti, že v každém z těch mnoha procent dříme potenciál klasiky.
| F-Zero GX | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
