Nekonečné série s pravidelnými přírůstky nových dílů už dávno nejsou doménou EA Sports. Tento finančně výhodný model se ujal i ve firmě Nintendo, která se svojí Mario Party každoročně zasahuje do předních pozic prodejnosti her pro GameCube. Koneckonců, když to funguje, proč fanoušky každým rokem nevyždímat, že ano? Jsou prostě lidé, kteří se na novou verzi své oblíbené hry pravidelně těší. Navíc je tu vždycky zcela nová sada miniher i nějaké zásahy do konceptu, což může být pro někoho logičtější důvod ke koupi než aktualizované soupisky hráčů. Zkrátka a dobře, touto recenzí pouze plníme recenzentskou povinnost, takže si nemyslete, že se tady dozvíte něco světoborného, co byste se nemohli dozvědět z recenzí dílů minulých.
Nechcete-li hrát jako pako sami se sedmi počítači, bude pro vás asi nejlepší volbou sólová hra.
Vaším průvodcem bude tentokrát stařešina Toadsworth, jinak známý zejména svým celoživotním povoláním vychovatele a komorníka princezny Peach. Starý pán připravil pro Maria a jeho širokou základnu přátel a známých takové, abych tak řekl, překvapení. Tím je výlet na oceán v luxusní jachtě s bohatým zábavním programem (tak je to alespoň prezentováno v „příběhu“, jinak jde o standardní sadu deskových her s několika desítkami miniher). Bowser se samozřejmě pekelně naštve, že se ta sebranka sebrala a šla se bavit bez něj, a rozhodne se jim to pořádně znepříjemnit. Opět nejde o nic, co
bychom neznali, takže je zdánlivě stále všecko při starém.
Není to ale tak úplně pravda. Ach, ano, vy už tušíte, co bude dál. Teď zase přijde to známé vypočítávání změn a jejich rozdělování do sloupečků, tyhle jsou k dobrému, tyhle k horšímu. To je nuda, co? To je fakt jak u nějakého fotbalu. „Letošní ročník přinesl opět hru na dvě strany, počet hráčů se nezměnil, ale Jarda Konipásek tentokrát umí přihrávat patičkou, no to se
podívejme, to je ale senzace, že ano?“ Tady se aspoň změnil ten počet hráčů, když nic jiného. Vážně, je tu speciální
režim, v němž nehrají čtyři, ale hned osm lidí. Anebo sedm lidí a jeden počítač (všechny možnosti se mi vyjmenovávat nechce, to si přece odvodíte sami). Je to vážně velikánská bomba, respektive moc jsem to v tomhle módu nehrál, poněvadž nemám tolik kamarádů pohromadě, takže vám jenom řeknu, že se zde hrají pouze minihry (takže žádné plahočení po hrací desce a sbírání hvězdiček) a že jsou to minihry speciální, extra určené pro hru osmi hráčů, z nichž vždy dva sdílejí jeden joypad (to je na tom nejzajímavější). K dispozici jsou tři různé způsoby soutěže i nezávazné hraní, přičemž všech 12 miniher je přístupných hned od začátku.
Jako minule, i v sedmém díle si hraním vyděláváte na další postavy, extra minihry, ale i naprosté ptákovinky.
Někdy se ale stane, že se tolik lidí u Kostky bůhvíproč nesejde, a člověk si přesto z vlastních záhadných důvodů vybere zrovna
Mario Party 7. Nechcete-li hrát jako pako sami se sedmi počítači, bude pro vás asi nejlepší volbou sólová hra. Ta se minule nijak zvlášť nepovedla a já vám s radostí oznamuji, že tentokrát je to mnohem lepší. Navzdory názvu, jímž se tento režim honosí, hraje se vždy s jedním protivníkem, kterým může být jak počítač, tak i kamarád nebo manželka. Na každé ze šesti desek je potřeba
splnit jiné podmínky k vítězství a často je to strašný nervák, protože jen málokdy si může být kterýkoli z hráčů jist svou výhrou. Stačí nepatrný vrtoch štěstěny nebo jediné zásadní rozhodnutí, a rázem je všechno jinak než před malou chvílí. Největší boje se odehrávají na poslední desce, která je bezvadnou ukázkou zdravého šílenství chlapíků z Hudsonu.. Jde o speciální Bowserův svět, v němž se ostrovy potápějí v lávě a zase se z ní vynořují, a když některý z hráčů ukořistí hvězdu, musí o ni bojovat s Bowserem ve stopatrovém výtahu! Cílem je dojet s výtahem úplně nahoru. Výtah zůstává tak vysoko, kam ho kdo naposledy dopravil, takže se lehko stane, že svému protivníkovi značně usnadníte cestu k triumfu. Kromě této taškařice nejsou v sólo hře žádné minihry, takže všechno pěkně odsýpá.
|
Když je řeč o rychlosti hry, uvítal bych možnost vypnout všelijaké zdržující animace, které popadesáté docela určitě nemohou zaujmout ani pětileté dítě. Je tu sice k dispozici něco takového jako přeskakování miniher, v nichž se neúčastní žádný lidský hráč, i zrychlení textu je k dispozici, ale mně to zdaleka nestačí. Abych se ale zbytečně moc nerozčiloval, pojďme si představit hlavní
režim hry, ten pro čtyři hráče. Samozřejmě jsem na něj nezapomněl. Podrobnosti o jednotlivých deskách najdete v rámečku někde tady kolem, takže jen zmíním, že tentokrát se zde najde pár skutečně pěkných nápadů. Dávno nejde o stále stejné „najdi hvězdu, kup ji, hledej znova“. Bohužel inovací je příliš málo na to, abych to mohl nazvat revolucí. Kdy už se konečně dočkáme možnosti změnit pravidlo o předem nastaveném počtu tahů? Co když si, pánové vývojáři, chci zahrát kupříkladu na výhru toho, kdo jako první nasbírá, dejme tomu, pět hvězdiček? To je docela rozumný požadavek, ale přesto ani v sedmém díle nic takového není možné. Krucinál, v SEDMÉM díle bych očekával nastavení, ze kterého se mi zatočí hlava! Možnost hrát bez duelů, bez těch či oněch specialit, a to tak, abych vůbec nikde na desce nenašel příslušné políčko. Žádné tyhle zbytečné animace (už
jsme zase u toho), když stoupnu na značku s mikrofonní minihrou: dobrý den, je tu mikrofonní minihra, jo vy je máte vypnuté, co
se dá dělat, že, tak tedy nashledanou. Tedy jistě, ono je možné i v průběhu hry danou volbu změnit, ale když já bych ještě jaksi navíc chtěl mít možnost to či ono ÚPLNĚ vypnout, aby to vůbec nerušilo.
Ehm. Však vy mi asi rozumíte, že ano? Popravdě řečeno, trochu se stydím, že jsem se nechal tak unést svými fantaziemi. Takže, jak je to tedy s těmi minihrami, co se ovládají mikrofonem? Inu, je to stejně zajímavé jako minule, možná ještě o něco zajímavější. Všechny se dají stejně dobře ovládat i normálním gamepadem, jenže to není ani zdaleka tak dobrá zábava. Vykřikování povelů má prostě v sobě jakési podezřelé kouzlo, takže přestože ani tentokrát nebyla zcela odstraněna jakási těžkopádnost oproti klasickým páčkám a tlačítkům, jsem nucen říci, že je to prostě docela sranda. Když se pak podívám na všechny minihry bez rozdílu, musím autory pochválit za to, že se tentokrát vyvarovali vyloženě náhodně rozhodovaných disciplín. Zato je zde k vidění něco
|
Několik opravdu dobrých novinek
Spousta zdržujících řečí a animací, z nichž většina nejde vypnoutJako minule, i v sedmém díle si hraním vyděláváte na další postavy, extra minihry, ale i naprosté ptákovinky. V tom je možné spatřovat motivační prvek, jenž vás u hry udrží delší dobu, než byste u ní jinak strávili. Přinejmenším ty minihry, i když jsou jenom dvě, za to docela jistě stojí. A jaká ta hra vlastně je? No, to je mi tedy otázka. Taková trefa do černého, řekl bych. Však jsme taky v posledním odstavci, teď už se přece něco dozvědět musíte. Pravda je, že Mario Party 7 se povedla asi o něco víc než Mario Party 6. Není to ale až takové zlepšení, jak by si možná leckdo z vás přál. Nejspíš se budete muset nechat najmout do Nintenda, udělat tam kariéru a za deset let, v Mario Party 17, pořádně tuto zatuchlou sérii provětrat. Držím vám palce, ať se vám to povede.
| Mario Party 7 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
