Kururin byl mou první hrou, kterou jsem měl možnost si na GameBoy Advance vyzkoušet. Stalo se tak počátkem září loňského roku na mezinárodním herním veletrhu ECTS v Londýně a byť šlo o nehotovou verzi, strávil jsem u ní bezkonkurenčně nejvíce času čítajícího něco hodin, což bylo vzhledem k množství mých pochůzek největší možné maximum. Pak se mi Kururin dostal do rukou až počátkem letošního července a stejně jako před deseti měsíci mě i nyní pohltil do svého jednoduchého, avšak geniálního světa plného proher i úspěchů, klení i chvály, lásky i nenávisti. Propadl jsem mu, stejně jako spousta dalších, to však ale není důležité, abyste mu totiž mohli propadnout i vy, musíte vědět, oč vlastně jde. Nuže, Martine, s chutí do toho…
Jednoho dne přišla za Kururinem jeho matka s hroznou novinou: všichni jeho bratři a sestry zmizeli v deseti různých světech. „Kururine, pomoz těm maličkým a přiveď je zpátky domů!“
Kururin neměl moc zkušeností s velkým světem tam venku, ale přesto naskočil do svého speciálního vrtulníku – Helirinu – a vydal se vstříc dobrodružství. Dokáže však Kururin sám osvobodit všechny sourozence a přivést je nazpět domů k matce? To záleží jen a jen na vás a na vašich schopnostech.
Příběhové pozadí této hry nemá sice na vaše snažení nějaký dramatický dopad, přes roztomilou animovanou sekvenci zohledňující dalšího nalezeného sourozence se vše točí (doslova a do písmene) okolo vaší maličkosti, která se tu snaží ve zmiňovaném Helirinu proletět různorodě designovanými levely. Tohle je ta pravá výzva pro vás, ne pokaždé se vám totiž bude dařit tak, jak byste si představovali, vždy se však budete na jednotlivé tratě vrhat znovu a znovu a hra se vás bude u sebe snažit udržet do doby, než je všechny úspěšně absolvujete.
V případě Kururina můžete očekávat klasické 2D tratě, skrze něž v hodně ikonické podobě vašeho vrtulníku prolétáváte a snažíte se vyhnout zdejším překážkám a nevrazit přitom do zdí.
Podoba Helirinu je stylizovaná do rotující čárky resp. vrtulky, jež může mít několik velikostí, barev a podob. Nicméně v případě bonusů bych si spíše představoval např. nějakou dočasnou nezranitelnost namísto hrátek nad vizuálním provedením vrtulky (to by ovšem hra neměla podle mého názoru takové kouzlo a takový náboj – by Vreco).
Pro postup jednotlivými úrovněmi, které jsou postupně delší, členitější a vcelku pochopitelně náročnější, asi s velkým povděkem akceptujete tři srdíčka coby vaší hodnotu života, pročež třikrát může přijít srážka s cizím objektem, než budete nuceni začít příslušný level od jeho začátku. Nicméně v průběhu úrovně narazíte na místa, kde lze doplnit život na jeho původní a maximální hranici, což je samozřejmě prima.
Na začátku vybíráte z několika herních módů. Adventure je hlavní herní režim a v něm cestujete skrze deset světů (každý se přitom ještě sestává z několika úrovní), kde hledáte své ztracené sourozence. Navíc si můžete vybrat ze dvou základních obtížností, což má dramatický dopad na hratelnost.
V „normal“ i „easy“ můžete na začátku úrovně zmenšit velikost vrtulky, přičemž v EASY představuje nejmenší délka vrtulky opravdu snadnou cestu hrou i pro maximálně nešikovné prsty. Při vstupu do každé úrovně se nakrátko seznámíte s jejím profilem, posléze je navíc možno kdykoliv hru zapauzovat a podívat se na úsek před vámi!
V Practice si příjemně zatrénujete, tady však jenom na tratích, jež jste již prošli v Adventure. A v Challenge vás čeká 50 krátkých úrovní, jež můžete zdolat v libovolném pořadí, pročež tady tak máte vcelku příjemný nadrámec k základnímu hernímu zápolení. No a nakonec je zde režim VS - nebo-li multiplayer pro čtyři hráče – a to díky jediné cartidge, což je jedna z největších deviz tohoto titulu.
Samotné ovládání vrtulky je velice jednoduché, svůj stroj navádíte křivolakými cestami za pomoci směrového kříže a tlačítkem A / B zvyšujete rychlost (stisknutím A a B současně rychlost graduje).
Klíčové je správné načasování průletu vaší vrtule úzkým koridorem, skloubení vhodného úhlu a rychlosti. Na pomoc vám brzy přicházejí speciální pružiny, po jejichž dotknutí vám tyto pozmění směr otáčení vrtulky, což může být často klíčové. Vedle úzkých cest vám později mohou dělat problémy též pohybující se objekty, jež znesnadňují postup danou oblastí (např. kameny), takže se občas opravdu pořádně zapotíte.
Martin: Můj osobní dojem je sice veskrze pozitivní, ale kvůli Kururinovi bych si GBA určitě nekoupil. Hra je to roztomilá a stejně jako podobné koncepčně pojaté logické rychlíky může lehce způsobit herní závislost, ale nenadějete se žádné propracovanosti, čili je to od začátku do konce de facto stále to samé. Mou největší připomínkou je fakt, že zdejší směrový kříž pro dirigování směru průletu šikmo není právě optimální. Ale jinak, pokud se vám Kururin dostane do ruky, můžete se nadít mnoha hodin dobré zábavy…
Vreco: V tomto případě nemohu s Martinem příliš souhlasit. Ačkoliv jsem zpočátku neprojevil přílišnou zručnost a s mnohými tratěmi jsem se páral opravdu dlouho, dokázal mě tenhle logický rychlík hodně zaujmout a i přesto, že jsem v jednom kuse nadával na vysokou obtížnost a mou neschopnost, strávil jsem u něj spousty příjemných hodin. Autoři ostatně tímto počinem potvrzují staré známé přísloví hovořící něco o tom, že v jednoduchosti je síla, neboť na ovládání točící se vrtulky není na první pohled nic tak těžké. Na ten druhý však zjistíte, že triviální to tedy není ani náhodou a neúspěšně absolvované tratě, jimž se prostě v průběhu hraní stoprocentně nevyhnete (pokud tedy nebudete hrát pouze v easy modu s maximálně zmenšeným rozpětím vrtule), vás budou neustále nutit k tomu, abyste se k nim co nejdříve vrátili a pokořili je. Jenom kvůli Kururinovi bych si GBA určitě nekoupil a předpokládám, že by tak neučinil asi nikdo, jakožto vlastník GBA bych ale v případě Kururinovy koupě příliš neváhal.
| Kurukuru Kururin | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
