Lords of the Realm 3

Hry Medieval a Stronghold tvoří úspěšné duo, které nejen díky své hratelnosti vládne všem středověkým strategiím. Po letech se ale vrací série Lords of the Realm, jež jako jedna z prvních nabídla středové prostředí. Bude úspěšná?

Kdyby se dělala statistika, kolik strategií si za svůj základ vzalo tu či onu historickou epochu, s viditelným náskokem by vyhrály hry ze středověku. Jen málu z nich se ale povedlo držet se středověkého základu a zbytečně do něj nemíchat okoukané fantasy prvky. Učebnicovým příkladem sorty ryze středověkých strategií jsou pecky jako Medieval: Total War nebo Stronghold. Mezi ně by se mohla zařadit i dnes už zapomenutá série Lords of the Realm, jejíž druhý díl z roku 1994 byl skvělou ukázkou hratelné a parádně propracované strategie.

Nejnovější pokračování pojí k jeho kořenům snad jen název. Sami autoři chtěli, ať je LOTR 3 plně samostatným titulem. Oproti jiným středověkým RTS se hra zaměřuje na podchycení tehdejších feudálních vztahů. LOTR 3 simuluje model vycházející ze stěhování národů, kdy se elita stala vládnoucím rodem a udělovala méně významným osobám území v léno. Feudálové, kteří takto dostali půdu, museli panovníkovi odvádět vojenskou i peněžní hotovost. Za to si mohli ve svém rajónu libovolně hospodařit. Hráč je vtělen právě do role středověkého vysoce postaveného šlechtice/panovníka a musí se starat o to, aby jeho půda byla ve správných rukou. Na výběr má čtyři typy osadníků: rytíře (postaví si menší pevnost a se svou družinou se účastní bitev), nevolníky (zakládají rurální osady pro pěstování jídla), měšťany (kolonizují města a vytvářejí příjem zlata) a církevní hodnostáře budující si kostely, shromažďující víru a zvyšující produkci v okolí.

Obecně platným klíčem k vítězství je početní přesila, neboť taktika zůstala zahrabána pod nánosem primitivního systému válčení.

Základním problémem je, jak rozdělit své omezené zdroje v podobě volné půdy mezi jednotlivé čtyři skupiny. Neexistuje univerzální princip, jak leníky rozesít po mapě, hráč je spíše musí průběžně vyhazovat nebo zase verbovat podle aktuálních potřeb. Zřejmě nejpočetnější skupinou jsou rytíři, z nichž každý má svoji vojenskou družinu a s ní putuje do bitev. Panovník si tak nemůže vybrat, kolik kterých vojáků nasadí, ale musí spoléhat na svou aristokracii, že mu do bitvy přivede kvalitní a početnou sílu. Šlechtice s urozenějším původem, a tedy i s kvalitnějšími vojsky (jízda, halapartníci atd.) ale vladař nedostane na svůj dvůr jen tak. Aby k sobě tak významnou aristokracii vůbec přílákal, musí mít určité množství prestiže či náboženské podpory. Podobný princip funguje i se zámožnými obchodníky, kteří generují mamutí příjmy a jako bonus ovládají několik speciálních schopností.

Historická fabulace

Autoři se v tiskových materiálech chlubili historickou přesností všech kampaní a scénářů. Pravdou ovšem je, že hra po stránce výkladu odborných údajů selhává, a navíc tyto chyby přenáší i přímo na bitevní pláně. Napříkladu v bitvě u Kresčaku vede jeden z největších rytířů našich dějin, Jan Lucemburský, svá vojska nikoli z koňského sedla, ale jednoduše stojí v řadě mezi svými druhy. Kromě toho faktu, že byl v té době fakticky slepý a musel spoléhat na svého oře, bylo absolutně nemyslitelné, aby král válčil jako obyčejný řadový voják a chodil po vlastních nohách. Jiná situace: zatímco Jindřich II. Plantagenet zavedl v tehdejší Anglii první stálou, králem vydržovanou a placenou žoldnéřskou armádu, ve hře v oněch letech funguje armáda na zastaralém vzoru; na principu svolávání rytířů a vydržování zemské hotovosti. Další hrubkou je označení „Něměcko“ jako jedné ze zemí, na níž se odehrává jedna ze čtyř kampaní. Ve středověku žádné Německo neexistovalo (autoři mohli aspoň použít novověký výraz „Svatá říše římská“), území měly pod svou nadvládou různá knížectví a státečky, z nichž tím nejdominantnějším bylo Prusko. Jeho iniciativou taky vzniká v roce 1866 Severoněmecký spolek, základ útvaru, který se už dá označit právě jako Německo. Hra je podobnými fabulacemi pořádně prošpikována; nikdo po hrách nechce historickou přenost, ale pokud se o ni už někdo opírá, měl by místo kadence vychloubačných řečí zajít alespoň do nějaké knihovny a podívat se, o čem historie vůbec je.

Všechny čachry s leníky se odehrávají na velké mapě kontinentu. Jeho rozloha a tvar záleží na zvolené kampani – hra nabízí tažení po středověkém Skotsku, Anglii, Francii a území dnešního Německa. Každá z těchto zemí je rozkrájena na desítky drobných územíček, o něž vedou boje jednotlivé šlechtické rody a panovníci ze sousedních států. Parcely proto pořád mění majitele a nic není jisté. Vše se bohužel děje v ryze realtimovém podání a hra se nestopne ani při vedení diplomatických jednání. Jednotlivá území od sebe neodděluje žádná přirozená hranice, proto se dá zaútočit kdykoli a kdekoli. A to je vlastně problém celé hry. Rozdělování leníků je vláčné, pomalé a ospale nudné, válečná tažení se naopak dějí rychle, nahodile a mnohdy chaoticky. Člověk je nucen mít na každém území alespoň jednu armádu, neboť si nemůže být nikdy jistý, že třeba přehlédne vandrujícího nepřítele, a ten jej pak bez problémů umlátí k smrti. Nepřátelské operace ostatně probíhají kradmo a pěkně potichu. Člověk si projíždí mapou, něco organizuje a tu se najednou na jeho území přivalí tři cizí armády. Hra tak člověka nutí být neustále ve střehu a paranoidně hlídat pohraniční oblasti.

Jakmile se seběhne bitka, může hra buď sama po pěti minutách čekání vyhodit výsledek nebo nechat sekání hlav na lidském vojevůdci. Boj se pak táhne jako v každé normální RTS; ze všeho nejvíc připomíná titul Praetorians. Jednotky se houfují do jednotlivých oddílů, v rámci nichž se mohou jednotliví vojáci seskupovat do speciálních formací. Typů jednotlivých jednotek není moc a i to málo se od sebe liší minimálně. Obecně platným klíčem k vítězství je početní přesila, neboť taktika zůstala zahrabána pod nánosem primitivního systému válčení. Proč? Čelní srážka dvou a více oddílů se totiž vždy svrhne v prazvláštní útvar, jakousi chuchvalcovitou kouli, v níž se navzájem prolínají barvy obou stran. Jednotky se do sebe neoddělitelně zaklesnou a není už pak možné je od sebe oddělit. Boje proto mají tři fáze: 1. spojení armád v chuchvalec, 2. doplňování chuchvalce o nové síly, 3. kompletní vyčištění chuchvalce o jednu z armád, a tedy vítězství armády druhé. LOTR 3 nabízí i bitvy o hrady, zde už je třeba trochu uvažovat a zapojit do dobývání těžkou techniku.

Boje je tudíž nejlepší nechat přímo na počítači, pak se objevuje otázka, co vlastně ve hře dělat. Jediným účelem velké strategické mapy je rozdělování leníků, přesun armád a diplomacie. A to jsou dohromady s bojem taky všechny činnosti, které byly do hry zabudovány. Jinými slovy, LOTR 3 je vlastně jen o umisťování panáčků a o občasných bitvách. Usazený leník si hospodaří sám, nelze jej nijak ovlivňovat a tak vše ústí v jednu velkou nudu a opakování téhož na sto stejných způsobů.

Jelikož se LOTR 3 kutil už od přelomu tisíciletí, je až nepochopitelné, kolik v něm zůstalo bugů a nedodělků. Grafický engine tu a tam s radostí pomůže nepříteli a nezobrazí některé pěšáky na hradbách; hranice jsou na strategické mapě vyznačeny neurčitě, obecně a nikdo z pár tečiček nepozná, kde mu končí jeho panství a kde začíná nepřátelské; zabití rytíři po bitvách mysticky ožívají a jako resuscitovaní superhrdinové se vracejí do bitev; pokud probíhá nějaká potyčka, neexistuje možnost, jak do ní zapojit další vojska atd...

Verdikt: LOTR 3 se bude prodávat za budgetovou cenou (ale pozor! – v Česku se cena přehoupnula přes tisíc korun, ačkoli je hra v zahraničních obchodech k mání za 20 dolarů), ale i tak v konkurenci her jako Besieger, Castle Strike, Knights of Honor nebo Rome: Total war zřejmě zapadne. Někoho možná upoutá svou jednoduchostí a rázným pojetím, do kvalit druhého dílu má ovšem z mnoha důvodů pořádně daleko.

Lords of the Realm 3

Minimum:	procesor 800 MHz, 128 MB RAM, 16 MB 3D grafická karta
Optimum:	procesor 1,5 GHz, 256 MB RAM, 32 MB 3D grafická karta
Multiplayer:	ano
Další informace:	screenshoty, video
Výrobce/distributor:	Impressions / Vivendi
Distributor v ČR:	Cenega
Oficiální stránka:	Homepage
Verdikt:	Pěkná, ale ospale nudná budgetová strategie.
Hodnocení: (info)	55%