Lost in Blue 3 – ošetřovatelem tří chovanců

Ztroskotat na civilizací neponičeném tropickém ostrově s fešným příslušníkem opačného pohlaví? To nemůže skončit dobře.

Lost in Blue 3

Nový počin survival série Lost in Blue začíná nic neříkajícím intrem: ostrov, modré moře, modrá obloha, žluté sluníčko, hopsající zvířátka. Nu dobrá, co dál? Dále tu máme prťavé figurky trosečníků. Pohlaví hrdiny si lze zvolit, vybral jsem si tedy chlapíka Sama, jemuž sekunduje blondýna Klára. Pár tajuplných flashbacků dodá, nebo spíš má dodat, pocit záhady. Co se to vlastně na lodi před ztroskotáním dělo? A proč šla ke dnu?

Sam nám s tím moc nepomůže, ztratil totiž paměť, což je obvyklé riziko povolání videoherního hrdiny. Dvojice si rychle najde komfortní jeskyňku s až příliš účinnou klimatizací, takže se Klára, jen v minikraťasech, zimomřivě chytá za nahá ramena. Že by se šla ohřát do výhně na pláži, ji ovšem nenapadne, což je varovná předzvěst.

Musíte předstírat, že pro Kláru něco máte, abyste jí mohli sáhnout do kabelky.

Stav našich hrdinů se zobrazuje na horním displeji pomocí čtyř grafických ukazatelů, pro zřetelnost doplněných procentuálním číselným vyjádřením. Srdíčko samozřejmě znamená zdraví – když kterékoli postavě klesne na nulu, je tu konec hry, takže pozor. Žlutý panáček, jenž se postupně odbarvuje, je ukazatel únavy. Když barva klesne do kotníků, přestane hrdina běhat a začne se velmi nepříjemně šourat – titul rozhodně nepatří do rukou netrpělivým. Zelený žaludek zobrazuje hlad a modrá kapka žízeň. Ano, opravdu nejde o naplněnost příslušných orgánů potravou, protože postavičky začnou protestovat ještě dříve, než je žaludek prázdný – vědí proč: od nedostatku jídla a pití je jen krůček k ubývání zdraví.

První, čeho si ovšem s nemilým překvapením všimnete, je, že ukazatele klesají zatraceně rychle. A nejhorší je to s vodou, protože ač se toho k jídlu válí po pláži docela dost, kokosové ořechy saturují potřebu pít jen velmi nedokonale. Postranními tlačítky si lze naštěstí vyměnit ukazatele stavu postav s chvályhodně přehlednou mapou, takže blízká říčka bije do očí. Skvělé, nechybí ani příhodné místo, kde lze sejít až ke hladině, čili žízeň se zdá vyřešena. Ani s hladem to nevypadá tak zle. I v blízkém okolí jeskyně je kokosových ořechů a škeblí dost: kokosovými palmami lze pomocí stylusu i třást a škeble se zase stylusem vyhrabávají z písku – jsou to takové ty tmavší kopečky na pláži.

V jeskyni pak lze na přinesených surovinách předvést své kulinářské umění. V nabídce je studená i teplá kuchyně, přičemž ta teplá spočívá v tom, že stylusem musíte obrátit „grilované“ potraviny na rozpáleném kameni. Vpravo nahoře běží čas, ale nepátrejte po tom, jaká doba přípravy je pro tu kterou potravinu optimální – prostě hned všechno obraťte krouživým pohybem proti směru hodinových ručiček, poněvadž opozdit se o pár vteřin znamená jídlo připálit.

Rovněž netřeba moc hloubat nad kombinacemi. Jsou tu čtyři okénka pro hlavní potraviny a dvě pro přísady: pokud navaříte bez přísad, bude jídlo označeno za „nic moc“ a jedlíci se nasytí málo. Pokud tam nějakou tu přísadu vrznete, je jídlo ok, vznášejí se nad ním třpytivé hvězdičky a nasytí víc. Přísady získáte tak, že v zásadě kdekoli zadáte hrdinovi tlačítkem A příkaz hledat. V trávě je šance výrazně větší než na holém povrchu, ale stalo se mi, že i ze skály vydobyl Sam „pepř“ a z písku pláže „kamennou sůl“, což mě obzvlášť zaujalo.

Některé mechanismy nejsou jemně řečeno úplně doladěné.

Hra ovšem není jen o tom, že běháte po pláži a futrujete se. Má i příběh a abychom se k němu prokousali, musíme opustit jeskyni a její okolí a prozkoumat celý ostrov. A začínají první potíže. Ukazuje se, že některé mechanismy nejsou jemně řečeno úplně doladěné. Sam má například pro potřeby hry nedostatečně malý, dvacetipoložkový inventář, což by samo o sobě až tolik nevadilo. V jeskyni je odkladiště, které je rovněž malé, ale lze zvětšit a hlavně, Klára má miniaturní růžovou kabelku, která je kupodivu patnáctipoložková, tedy téměř stejně objemná jako Samův vak přes celý hřbet. Takže tu máme hned tři místa, kam lze něco uklidit. Malé varování: některé potraviny, například houby, se skladováním kazí.

Problém nastane v okamžiku, kdy se rozhodnete skutečně Klářin úložný prostor v kabelce prakticky využít. Trnitým výzkumem jsem vypátral následující postup. Přitočíte se k ní a zadáte „Hovořit“. Spustí se pseudoanimace a Klára se zeptá, co se děje. Z menu, které se otevře a které má při konverzaci v jeskyni šest položek a mimo ni tři, vyberete: „Něco pro tebe mám“. Spustí se další pseudoanimace, děvče v radostném očekávání spráskne ruce a řekne: „Neříkej.“ Netuší, že pro ni máme těžké poleno. Otevře se menu o čtyřech položkách, z něhož vyberete „Prosím, nes toto“. Teprve nyní se dostanete do zavazadel, přičemž na displeji je vždy vidět jen jedno z nich a přehazujete je tlačítkem X. Tlačítkem A pak přendaváte věci z báglu do kabelky a zpátky. Nedejbože, abyste omylem stiskli B. To vás totiž nevrhne o krok zpět, jak byste čekali, nýbrž úplně ven ze všeho a můžete začít znova. Dokonce i když si chcete vzít poleno zpátky, musíte předstírat, že pro Kláru něco máte, abyste jí mohli sáhnout do kabelky. To tedy nevypadá moc dobře. A je to pouhý začátek.

Dříve či později zjistíte, že potřebujete určitou věc, která se v přírodě běžně nevyskytuje. Ledacos vyrobíte sami – třeba z ostrého kamene a klacku si uděláte lovecký oštěp. Vrcholně komické ale je, že jste bez Klářiny asistence zcela bezprizorní, takže například najdete kámen a prohlásíte: „Jistě k něčemu bude. Měl bych se jít zeptat.“ Pak jdete za Klárou, proklikáte se v menu až k hovoru o kameni a Klára poradí kámen PŘIOSTŘIT.

Most přes řeku Klej

Stavba mostu mě natolik vyčerpala, že cítím povinnost uchránit čtenáře dle mého soudu naprosto zbytečných muk. Tak především: to, že vás akce se stylusem, jmenovitě loupání kůry a tesání, pokaždé nakonec vrhne zpět až na začátek, neznamená, že něco děláte špatně – jde pořád o nové kusy dřeva.

Pak se ale dostanete do situace, kdy máte na zemi kládu, napravo od ní jeden krátký kolík, obklopený čtyřmi tlačítky se šipkami, a vpravo dole u klády vidíte na trávě čtvereček se symbolem spojovaných dílů. Tak co teď? Že šipky otáčejí kolíkem, je jasné. Kolík je ovšem tak nízkopixelový, že snadno přehlédnete, že má z jedné strany hrot. Co to ale znamená? Má se kolík zatlouct do klády z boku? Shora? Má se vůbec zatlouct do klády?

Můžete ho chytit stylusem a jezdit s ním po obrazovce – nic se neděje. Můžete ho přitáhnout nad čtvereček se symboly spojení – nic se neděje. Hrome, co se po nás vlastně chce? Řešení je absolutně výsledkem pokusu a omylu: kolík musí být hrotem dolů, čímž myslím do nitra displeje, musíte s ním najet na čtvereček a ZVEDNOUT stylus do vzduchu! Pak se ze čtverečku stanou DVA čtverečky, jež se pohybují sem tam přes sebe a pod nimi září kříž!

Skvělé, ale co DÁL? Zuřivým pokračováním v metodě pokusu a omylu vychází najevo, že musíte stylusem ťuknout do čtverečků v okamžiku, kdy se překrývají: v trávě se objeví něco jako důlek, ale to je jen graficky zoufale ztvárněný zatlučený kolík. Postup čtyřikrát opakujete a pak teprve vychází najevo, že jde prostě o to zafixovat kládu provazem ke čtyřem kolíkům tak, aby se nad propastí nevrtěla! Bože, to je hrozné.

Některé věci ale neuděláte ani s cennými radami své společnice. Například provaz umí vyrobit jen Klára. Potud jakžtakž v pohodě. Provaz se vyrábí z lián. Ty nasbíráte v parkoidní džungli a navršíte v pravém „horním“ rohu jeskyně. Nemá smysl naplnit Kláře liánami celou kabelku. Z vlastní kabelky si je ne a nevezme, z rohu jeskyně ano. Předtím ji ale musíte požádat, aby vyrobila provaz, a to přes sled voleb Hovořit – Chci tě požádat o laskavost – Uděláš něco pro mě? – Provaz. Požádat o výrobu provazu lze jen uvnitř základny, venku Klára nejenže nevyrábí, ale patřičná volba ani není v menu. Musíte si tedy říci o výrobu v jeskyni a v jejím rohu musí být liány. Pak Klára milostivě slíbí, že ve svém „volném čase“ provaz vyrobí.

Po nějaké době skutečně oznámí, že je „vše hotovo“ a teď, Kubo, hledej ten hotový provaz. Má ho Sam v batohu? Ne. Má ho Klára v kabelce? Ne. Je ve skladu? Ne. Běžíte do rohu, kde se skladují liány. Po kliknutí na hromádku se zobrazí jen počet uskladněných lián. Tak kde je ten zatracený provaz? Po další čtvrthodině klení a prohledávání batohů i podlahy jeskyně mi to konečně dochází: ukazatel stavu lián je TEĎ otočný i do stran, čímž se mění na ukazatel délky provazu! A ten si můžete vzít! A do háje. Začíná být jasné, že tahle hra není příliš „user friendly“. Nuže, hurá použít provaz na stavbu mostu, abychom se dostali do další lokace.

Jakmile je most hotov, legrace se úspěšně stupňuje. Postavičky rezolutně odmítají přelézt na druhou stranu ještě dnes. Oukej, jde se spát. V „divočině“ ale hrdinové spát nechtějí a jeskyně je kilometry, v praxi řadu obrazovek oddělených nahráváním obsahu, daleko. Běda, jestli se vám po cestě odbarví ukazatel únavy. Pak se už tak ubíjející cesta změní na tempo pixel za vteřinu.

Dá se to zlepšít odpočinkem, ale to hrdinové nesmějí mít prázdný žaludek. S prázdným žaludkem tvrdošíjně odmítají si byť sednout! Se skřípáním zubů jsem se došoural do jeskyně. Ráno se ovšem dvojice rozhádá a Sam jde k mostu sám. Přitom můžete jen bezmocně sledovat, jak Kláře v jeskyni klesají všechny ukazatele: ten, koho nemáte s sebou, se sám nenají, nevyspí, nenapije. To snad není simulátor trosečníků, ale pacientů uzavřeného oddělení.

Po nekonečné cestě narážím na druhé straně mostu na dalšího obyvatele ostrova. Ten se mnou však odmítá mluvit. Je to jasné – musím se vrátit pro Kláru a společně se pak musíme vrátit tam, odkud se vracím. To aby snad někdo neměl pocit, že je hra nejen nanic, ale ještě navíc krátká. Avšak v okamžiku, kdy jsou postavy tři, teprve propuká to pravé peklo. Společně totiž mohou chodit jen dvě. Což znamená: čapnout postavu A a běžet se s ní napít. Pak se vrátit, čapnout postavu B a běžet se napít s ní! Perličkou je, že je každý v perfektní kondici, než se se Samem seznámí. Od onoho nešťastného okamžiku je však naprostým dementem, odkázaným na povely i v otázkách základních životních potřeb. A to se do partičky přidá ještě čtvrtý člen!

Váš život se zužuje na reagování na výkřiky typu: Mám hlad! Mám hrozný hlad! Chci jíst! Kde je nějaké jídlo? Mám žízeň! Musím se něčeho napít! A tak dále. Vaši kolegové sice dokáží na povel nějaké potraviny nebo dřevo na oheň i sehnat, jakož disponují i dalšími unikátními schopnosti, které využijete pro postup hrou – ale to hlavní, totiž starat se o sebe alespoň chvíli sami, neumějí. Což odsuzuje déletrvající přitažlivou zábavu do oblasti teorie.

Hra obsahuje i symbolický wireless multiplayer. Jeho vrcholem je soutěž ve vaření, vyžadující od každého hráče vlastní cartridge. Musíte si sami nasbírat suroviny a pak z nich něco uklohnit. Pochopitelně na čas. S jedinou cartridgí si to pak můžete rozdat ve třech mikrohrách typu rozdělávání ohně s pomocí foukání do mikrofonu. No nekupte to. Věřím, že existuje někdo, koho předchozí díly série natolik uchvátily, že ani tentokrát neodolá. Těm ostatním však při nákupu doporučuji obezřetnost. Značnou.

Hru zapůjčila firma Gamehouse.