Lost Planet 2 je sci-fi střílečka se spoustou zklamání

Gigantická monstra, neutuchající akce, nádherné prostředí. Lost Planet 2 vypadá jako úžasná sci-fi střílečka. Jenže není všechno zlato, co se třpytí.

Lost Planet 2

Na první pohled vypadá Lost Planet 2 prostě a jednoduše skvěle. Divoká akce na vzdálené planetě, ve které likvidujete protivníky po tuctech a ulovíte několik obřích monster. To je hodně lákavé. Jenže první zdání klame.

Lost Planet 2 je sice slibná záležitost, ale může se chlubit příliš velkým množstvím nedotažeností, které celkový dojem kazí. Člověk si říká, jak skvělá hra by to mohla být, kdyby si tvůrci v Capcomu pořádně pohlídali několik neduhů. Navíc, když některé z nich už se objevily v prvním dílu.

Příběh nás zavádí na stejnou planetu, která hrála hlavní roli v původní hře, tedy E.D.N. III a odehrává se deset let po událostech, které jste si vyzkoušeli v jedničce. Ocitáte se na pokraji občanské války, jejímž spouštěčem je boj o nesmírně vzácnou T-ENG, což je termální energie. A je na vás, abyste zastavili hrozící zkázu planety.

Náročnost kampaně jednoho hráče není vůbec vyvážená

Během hry si vyzkoušíte ovládání několika členů různých frakcí, ale rozdíly mezi nimi jsou spíše jen vizuální. Ovládání i schopnosti jsou v podstatě stejné, takže tohle nelze považovat za vyslovený klad.

Lost Planet 2 je střílečkou z pohledu třetí osoby, která se pyšní tím, že nabízí velmi rozdílná prostředí, souboje s gigantickými nepřáteli zvanými Akrid a šanci ovládat speciální mechanické obleky označované jako Vital Suits.

To vše je splněno. Hra vás provede po několika různých místech, od zasněžených plání, přes opuštěná města až po vyprahlé pouště nebo zelené džungle. Na variabilitu prostředí si v žádném případě nelze stěžovat.

Ani ovládání Vital Suit není nezábavná věc. Jsou to vlastně roboti, kteří mají rozmanité zbraňové systémy, a vy se můžete rozhodnout, zda je budete přímo řídit, nebo se postavíte na postranní plošinku a budete jen pálit ze své zbraně, zatímco někdo jiný bude řídit. Vital Suits jsou docela odolné a občas vám pomohou z pěkné kaše, protože zvládnou nadělat slušnou paseku. Navíc nejsou přehnaně složité na zvládnutí, takže není důvod je nepoužívat.

Co se týče bitev s řádně velkými nepřáteli, to už je ovšem jiná věc. Obvykle se na vás vyřítí úctyhodně velké monstrum, které má na sobě zvýrazněné citlivé body. Není tedy vůbec složité pochopit, kterým směrem mají létat kulky, ale je tu problém. Některé střety často překračují hranici frustrace.

I na nejnižší úroveň obtížnosti totiž občas stačí jedna rána (a to nejen od oblud, které jsou na konci levelu) a jste nahraní. Pak už musíte pár vteřin čekat, než se objevíte na zvoleném Data Postu, což jsou místa, kde se po jejich aktivaci zhmotníte v případě, že vás někdo odrovná.

Jsme sice zvyklí, že nepřátelé na konci úrovní nejsou žádná ořezávátka, ale v Lost Planet 2 je jejich síla v mnoha případech docela přehnaná. Navíc ani nepůsobí stylem: "Je drsný, ale až ho dostanu, tak budu fakt borec". Mnohem spíše vás totiž bude napadat něco ve smyslu: "Prosím, herní bože, potřebuji tvou pomoc, protože s tímhle bastardem bojuji už počtvrté a nevypadá to že naposledy." Existuje ovšem ještě třetí možnost: velká šance, že třísknete ovladačem o zem a vykašlete se na to.

Je velký rozdíl mezi výzvou a frustrací

Náročnost kampaně jednoho hráče není vůbec vyvážená. Některé mise se hodně blíží nehratelné hranici (samozřejmě na vyšší úroveň obtížnosti, na lehčí je hratelnost jen velmi náročná) a zbytečně člověka nervuje. Například taková epizoda na vlaku je otravná jako dvoumetrová osina v zadku.

Situaci vůbec nepomáhají ani dvě další věci. Tou první je systém ukládání. Hra je rozdělena do šesti epizod, epizody jsou rozděleny do kapitol a kapitoly do misí. Jenže je tu problém, hru nelze během misí ukládat. Hra automaticky zaznamená váš postup až po dokončení kapitoly. To v některých případech znamená, že klidně můžete hrát i hodinu, než dojde k zaznamenání pozice.

Nešikovná je i funkce takzvaného B-Gauge, ukazatele s body v násobku 500. Na začátku mise máte určitý počet bodů a po aktivaci každého Data Postu dostanete další pětistovku k dobru. A na co jsou? Jestliže jste zabiti, pak je vám pět set bodů odečteno, a až poté jste "znovuzrozeni" a můžete hrát dál. Když vám dojdou body úplně, tak smůla, musíte opakovat celou misi znovu od začátku. To znamená, že pár misí si dáte vícekrát, než by se vám líbilo.

Navíc, jestliže hrajete ve více hráčích (v kooperativním módu až čtyřech), pak máte jen jeden společný B-Gauge ukazatel a v levelech není více Data Postů. Takže počet bodů se vám snižuje hodně rychle, a frekvence opakování misí je tak ještě vyšší.

V případě, že neseženete další živé hráče, kteří by si s vámi chtěli projít kampaní, pak si můžete navolit až tři umělou inteligencí ovládané spoluhráče. Mají jednu výhodu: jestliže zemřou, nedochází k odečítání bodů z B-Gauge.

Ale zase mají jiné nešvary. Je více méně očividné, že Lost Planet 2 je primárně určen pro více živých lidí, protože umělá inteligence není zrovna přehnaně nápomocná. Ne že by se vaši partneři v boji nesnažili, střílejí jako o život, alespoň většinou, ale také se občas jen tak zastaví a koukají, jak se snažíte vypořádat s přesilou a je jim to celkem fuk.

Ve stínu prvního dílu

Lost Planet: Extreme Condition se dočkala relativně kladných recenzí, i když ne všechny hráče přesvědčila, přesto obdržela pár zajímavých ocenění. Několik herních serverů ji označilo například za "Volbu redaktora" nebo dokonce za nejlepší akční hru a na Game Convention v Lipsku byla Lost Planet zvolena nejlepší hrou na Xbox 360. Jenže druhý díl se pravděpodobně takových ovací nedočká, protože zavládlo obecné rozčarování kvůli nemalým neduhům hry. Holt se vyplatí naslouchat výtkám hráčů a ne všechny problémy v nové hře nejen zachovat, ale ještě nějaké přidat.

Pravý problém ovšem nastane u specifičtějších úkolů. Například v jednom levelu musíte aktivovat čtyři generátory a ohlídat, aby běžely několik desítek vteřin. Jenže místo aby je počítačem ovládání spoluhráči střežili, tak běhají za vámi. A všechna práce tak zbude na vás.

S živým člověkem se domluvíte a řeknete mu, co má dělat, ale pokud "pomáhá" umělá inteligence, pak se nedá dělat nic, než tiše doufat, že vám ostatní vojáci alespoň trošku ulehčí situaci. V boji jsou většinou šikovní, ale pokud od nich potřebujete něco jiného, pak to není žádná sláva.

Lost Planet 2 je v některých momentech zbytečně a přehnaně náročná a hodně to kazí dojem. Je velký rozdíl mezi výzvou a frustrací a Lost Planet 2 nabízí především to druhé.

Co drží hru nad vodou, je multiplayer. Kooperace až pro 4 hráče je i přes řadu nedotažeností vcelku zábavná, ale zabaví vás spíše klasický multiplayer, který nabízí velké množství módů klasického i méně klasického rázu. U některých typů her si můžete nastavit spoustu podmínek, takže si je přizpůsobíte dle libosti. Během hraní získáváte kredity, které investujete do nových zbraní, vzhledu nebo různých pasivních schopností, což multiplayeru také přidá na hodnotě.

Jenže pro jednoho člověka je hra opravdu nedotažená, nevyvážená a ovládání je zbytečně překombinované. Je tu spousta nešvarů, které by se daly odstranit, ale nikdo se o to nesnažil. A to zamrzí, protože je očividné, že by to mohl být skvělý titul, u kterého by se daly strávit hodiny a hodiny zábavy.

Po technické stránce není Lost Planet 2 co vyčítat, multiplayer funguje tak jak má, jenže ani to neodstraní pachuť, která vám zůstane po otestování singleplayeru.