Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Lost: Via Domus – nic není ztraceno

aktualizováno 
Inovacemi tradiční adventury se stále někdo zabývá. A byť už výsledky ligu nečeří, žánr žije. A dokonce i na konzolích.
65

Lost: Via Domus

Platforma: PC
Výrobce: Ubisoft

  • Pěkné „mluvící hlavy“
  • Solidní tajemná atmosféra
  • Žánr žije
  • Repetitivní hlavolamy
  • Skřípavá logika
  • Stísněná rozloha
  • Krátká herní doba

Přes veškerý hype a stovky slibů je Lost: Via Domus bohužel další z řady nedodělaných her podle známé předlohy. Oplývá sice hezkou grafikou a několika zajímavými vychytávkami, ale jinak škoda mluvit.

Herní karta

Lost: Via Domus

Lost: Via DomusByť se to na první pohled asi nejevilo jako dvakrát štěpný nápad, z prostého běhání po lese s vyděšeným obličejem se vyvinul svébytný filmový tvar, nabízející vedle klasické původní Záhady Blair Witch i třeba udivující metráž seriálu Ztraceni. A nebyl by to herní průmysl, kdyby si nevšimnul kasovního potenciálu známého titulu. Takže tu máme i hru Lost a to na kdejakou platformu, včetně mobilních telefonů. Nuže, namažme se repelentem a hurá mezi klíšťata.

Začíná se v letadle do Los Angeles, kam stroj nikdy nedorazí, a grafika intra dává nahlédnout do věcí příštích: obličeje postav jsou velmi dobré a detailní i na oněch limitních 720p, zbytek je o něco slabší, ale ujde. Ještě před havárií shlédneme náznaky podivného chování některých pasažérů, ale na bližší zkoumání není čas: letadlo se láme na kusy a padá. Z vlastní havárie se dalo určitě vytěžit víc, ale i tak má intro svou působivost – tedy když si odmyslíme, že kolos, rozlomený vysoko nad zemí, ze sebe vysype hromadu živých a čilých pasažérů, jen s nějakou tou povinnou Lost: Via Domusoděrkou. Hrdina – vyrobený speciálně pro hru a v seriálu se nevyskytující – se pochopitelně probouzí vleže na zádech a vmžiku je hotov k akci. Kanadský dokumentární seriál Letecké katastrofy, příhodně vysílaný po večeři k dobrému trávení, kde i uklouznutí na ranveji způsobí brutální jatka, nás nejspíš krmí bludy.

Od samého začátku provázejí hrdinu halucinace.

Prvním úkolem je vymotat se z lesa a najít ostatní živé trosečníky. A hra nastavuje druhou tvář – tím tedy myslím taky horní, ale odvrácenou. Pohyb hrdiny není z nejpřirozenějších a hranice, které vymezují průchodné cestičky, rovněž nepředstavují vzor elegance. V lese to ovšem ještě ujde, za chvíli na pláži dojde i na neviditelné bariéry a nepřekročitelné překážky ke kolenům. Veselejší jsou halucinace, které hrdinu pronásledují od samého začátku. Třebaže nejde o žádný zázrak, atmosféru zařizují pěknou. A konečně tu máme první živou postavu, s níž lze dát pokec. Ten se Lost: Via Domusodehrává klasicky adventurně, čili máte na vybranou z tuctu vět, na něž vaši kolegové reagují. Jsou vždy nadabovaní, bohužel většinou ne původními seriálovými herci, ale koho to v našich končinách drásá.

Vás je slyšet jen občas. Věty, mezi nimiž se volí, jsou dále rozděleny do několika oddílů typu „Pokec k úkolu“, „Obecný pokec“ nebo „Pokec o inventáři“. Narážíme ovšem na typický nešvar mnoha adventur, že sice lze z vět dle libosti vybírat, ale na průběh konverzace to má nulový dopad. Prostě v libovolném pořadí odklikáte všechno, věty se vám odznačí a jede se dál. Kdybyste si chtěli něco oživit v paměti, lze věty až do posunu v ději použít opakovaně: nikoho to nezarazí a každý je připraven poslušně donekonečna opakovat svou repliku. Což mi připomíná, že řada klikacích adventur slibovala zásadní vliv průběhu konverzace na další děj, ale zpravidla skutek utek´ a ztratil se v univerzální metodě „mluv tak dlouho, dokud nevyklopíš všechno a neuslyšíš všechny odpovědi“. Čestné výjimky typu Another Code nebo Hotel Dusk bohužel objasňují, proč jsou nerealistická řešení mnohem Lost: Via Domuspopulárnější než hovor, kde má každá věta svou váhu. Realistický dialog se totiž logicky mění v adrenalinovou akci s Damoklovým mečem restartu neustále nad hlavou. Proto i v obou zmíněných hrách byl jakýsi „real-time“ dialog použit jen v omezené míře a na zvláštních místech. Ale to jsem odbočil.

Hovor Ztracených nás tedy přenáší do typické adventury, jaká dnes skomírá, leč zatvrzele odmítá eutanázii. A adventura, jak známo, stojí a padá s živostí a uvěřitelností vystupujících postav. Nuže, tuto podmínku splňuje hra dobře. Síla grafického detailu plus slušný dabing konají své a pocit z interakce s ostatními postavami je uspokojivý. Škoda jen toho, co bývá na postavách k vidění od brady dolů, plus těch podivně škubavých pohybů, jež jinak pěkně propracované hlavy mnohdy při hovoru předvádějí. Pro adventurní pamětníky však může být pohled na promlouvající NPC místy až fascinující a člověk se vážně těší, co mu zase poví. Ke všemu zdatně ovládají zlaté pravidlo „mlžit, mlžit, mlžit“, takže tajemná atmosféra se dá občas krájet. No řekněte, co dokáže lépe navnadit Lost: Via Domusnež věta typu „ta jeskyně dává odpovědi, ale možná se ti nebude líbit, co tam uvidíš“.

Tajemná atmosféra se dá občas krájet.

Bohužel, výše napsané platí především pro ty, kdo seriál zahlédli jen koutkem oka nebo vůbec. Znalci televizního spektáklu asi nebudou s výsledkem úplně spokojeni, mimo jiné pro omezenou šíři, v jaké jim hra umožňuje zapojit se do známých událostí. Scénář sleduje uměle spíchnutou pobočnou dějovou linii, která se s hlavním proudem setkává jen letmo a mimochodem. Ke všemu, co je v seriálu podstatné a klíčové, tak přijdete vždycky až jako k hotovce: Swan Station najde někdo před vámi, někdo jiný získá výbušninu a prorazí do bunkru díru, další osoba objeví skrytý vchod a tak dále. Na vás zbývá třeba sebrat u bunkru čokoládovou tyčinku. Tyčinka taky dobrá, ne? Aby to trochu zahladili, autoři jakžtakž logicky zdůvodňují vaši roli vyděděnce mezi trosečníky: trpíte totiž ve hrách vpravdě „vzácnou“ amnézií, a tudíž Lost: Via Domusvám nikdo moc nevěří: není jasné, co jste zač. Čirá diskriminace, protože vaši kolegové se znají taky jen z toho, co si navzájem nakukali.

Plus jste se tedy hned zkraje uvedli průhledným lhaním, jenže co vám zbývalo, když byste se jinak nepohnuli v ději. Na druhou stranu je však zmíněná amnézie docela nápaditě využita pro minihru s fotoaparátem, kdy se vám nejprve krátce ukáže roztrhaná fotografie a následně se spustí snově vzpomínková sekvence, během níž máte za úkol vyfotit ve vlastních vzpomínkách klíčový předmět a tedy jaksi zpětně vytvořit onen obrázek, který jste předtím viděli rozcupovaný. Klíčový předmět je na útržcích vždy dobře vidět, takže jediný problém je sžít se s ovládáním fotoaparátu. Až do toho proniknete, možná vás to bude docela bavit, protože vzpomínky se nesou v hezky snové atmosféře, jak jinak než s patřičným nádechem tajemna. Fotit lze i v „reálném“ světě na místech, na něž vás hra sama upozorní – tím pak odemykáte bonusové obrázky.

S kým se potkáme?

Ve hře se vyskytují tyto známé postavy: Ben Linus, Claire Littleton, Desmond Hume, Hugo „Hurley“ Reyes, Charlie Pace, Jack Shephard, James „Sawyer“ Ford, Jin Kwon, John Locke, Juliet Burke, Kate Austen, Michael Dawson, Sayid Jarrah, Sun Kwon a Tom. Nadabovaní původními herci pak jsou: Ben Linus (Michael Emerson), Claire (Emilie de Ravin), Desmond (Henry Ian Cusick), Mikhail Bakunin (Andrew Divoff), Sun (Yunjin Kim) a Tom (M. C. Gainey).

Lost: Via DomusProtože je však klasická adventura přece jen pro poněkud podivnou sortu hráčů – například já sám „klikačky“ pořád kupuji a sám sobě se divím – vědí autoři, že je třeba i tuto uvolněnější 3D odrůdu oživovat rukama nohama. Takže tu dále máme například možnost kšeftovat. Na ostrově kvete barterový obchod, převážně s tím, co někde seberete ze země a nabídnete nějakému lenochovi o pár metrů dál. O čokoládové tyčince už byla řeč, ale všude se válí spousta jiných potravin, za které je kupodivu kdekdo žhavý vyměnit něco, co se jen tak někde neválí. Přitom platí zajímavá směnná pravidla, takže například zralé tropické ovoce má hodnotu pouhých dvou směnných jednotek, zatímco zmíněná tyčinka je za pade. Asi se pozapomnělo, že obchodující pocházejí z civilizace a chemikáliemi prolitý pamlsek by tudíž neměli oceňovat jako dílo bohů. Sbírat tretky za účelem kšeftu je ale i z důvodu omezeného místa v batohu opravdu legrace, byť třeba ovoce bývá prapodivně nakupeno na jednom místě, nebo občas dokonce rozmístěno v do očí bijících pravidelných rozestupech, což jen posiluje dojem jisté umělosti. Nesbíráte však jen jídlo. U Lost: Via Domustakových pojistek je třeba myslet na to, je po použití opět vytrhnout z rozvodu a schovat zpátky do kapsy. Koho by to náhodou nenapadlo, může si koupit nové od chytřejšího kolegy, kterého to napadlo.

Á propós, pojistky. Elektrikářské hlavolamy, do nichž patří, se opakují až do úmoru dokola, akorát ve stále zamotanějších variantách. Úkolem je stará známá manipulace s elektrickým napětím, abyste na výstupních ukazatelích dostali ručičky do zelených polí. Tato kratochvíle se řadí do tzv. „Výzev“, kam dále patří třeba průchod temnými jeskyněmi nebo běh lesem. V jeskyních je tma jako v pytli, takže si musíte svítit koupenými loučemi, abyste nespadli do propasti nebo vás nesežralo mysteriózní světloplaché monstrum, hubící v tropické temnotě lední medvědy. Jojo, je to divočina. Co chvíli navíc procházíte sprškou vody, případně rojem netopýřích křídel, načež musíte uhašené svítidlo znovu rozžínat. Místy je to docela strašidelné, ale opakováním to poněkud kysne, stejně jako pobíhání zlověstným lesem. I tam vám jde neustále o krk, přičemž před něčím se schováte v bambusovém Lost: Via Domushouští a před jiným je třeba vzít nohy na ramena. Později si dokonce i symbolicky zastřílíte, ale nebojte se, že by snad šlo draze zaplacenou bouchačku vytáhnout i jinde, než scénář výslovně dovolí.

Hra je jednoduchá a přímočará, zbrzdit v půldenním běhu sedmi epizodami vás mohou jen případná uvíznutí ve „výzvách“. Multiplayer z pochopitelných důvodů chybí úplně. Co si tedy s tímto titulem počít? Přiznám se bez mučení, že mě osobně hra dost bavila. Staré i novější adventury mám rád, a tudíž vím, že u tohoto žánru jen zcela výjimečně netrpí hráč pocitem, že na vývoj bylo buď málo času nebo peněz, anebo obojího dohromady. Notabene, když jde nedejbože o filmovou licenci. Proto mě tento pocit u adventurního zpracování seriálového hitu ani v nejmenším nepřekvapil. Ostatně grafika je z valné části dobrá, atmosféra je dobrá, hudba je dobrá, zívání se nekoná, co chtít víc? Snad jen, aby takové kousky nestály plnou cenu next-gen novinky.

Hru zapůjčila firma Gamehouse.

Autor:


Hodnocení hry

Redakce

65 %

Čtenáři

70 %

Vaše hodnocení

Doposud hodnotilo 155 čtenářů



Nejčtenější

Mario & Luigi: Superstar Saga + Bowser’s Minions
Hopsavé RPG je zpět a krásnější. Recenze Mario & Luigi: Superstar Saga

Netradiční, avšak stoprocentně funkční a zábavná kombinace RPG a hopsačky se ukázala jako recept na hit. Proč si tak nezopakovat díl, kterým to vše začalo?  celý článek

Wolfenstein: The New Order
Která střílečka vás za poslední léta bavila nejvíc?

Napište nám, která střílečka vás za poslední léta bavila nejvíc a proč. Na vaše odpovědi se těšíme v diskuzi pod článkem.   celý článek

Watch Dogs
KOMENTÁŘ: Herní kauzy a pseudokauzy. Čemu věřit?

Pokud pravidelně sledujete dění na herní scéně, jistě vám nebude dělat problém vybavit si nějaký prohřešek, trapas, nebo prostě „fail“, kterého se vůči...  celý článek

Cook, Serve, Delicious! 2!!
Ukažte Pohlreichovi, kdo je tady šéf. Recenze Cook, Serve, Delicious 2

Gastronomie už pomalu proniká i do her. Druhý díl originální akční hry Cook, Serve, Delicious! 2!! je tak povedený, že pobaví i toho, koho vařit vůbec nebaví.  celý článek

Legacy of Kain
Bude nová hra ze série Legacy of Kain? Vývojáři něco naznačují

Majitelé práv na dlouho opuštěnou značku Legacy of Kain začali na sociální síti sdílet obrázky upíra Raziela. Mohlo by to znamenat nový díl?  celý článek

Další z rubriky

Sudden Strike 4
Zase pořádná strategie z druhé světové? Recenze Sudden Strike 4

Sudden Strike se po dlouhé odmlce znovu vrací na monitory. Jde stále o krvelačnou strategii z druhé světové války, nebo o slabý odvar? Autoři moc...  celý článek

Empathy: Path of Whispers
RECENZE: Jaký je svět bez lidí? Empathy ho ukazuje po apokalypse

Empathy je jedna z těch her, v níž nepotkáte jediného člověka. Podobně jako třeba v Everybody's Gone to the Rapture nebo Dear Ester to však má svůj důvod....  celý článek

Friday the 13th: The Game
Zabijte kamaráda na sto způsobů. Recenze brutality Friday the 13th

Maskovaný sériový vrah se od uvedení prvního filmu před 37 lety vrací v očekávané hře pro více hráčů. Děs kolem sebe vytváří stále a při hraní s dobrou partou...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.