Mad Dash Racing je jeden z pestré palety prvních herních počinů pro konzoli Xbox a navzdory některým překvapujícím zjištěním jde ve dobře známých šlépějích her typu Mario Kart, Crash Team Racing a jim podobných klonů. Nastíníme-li si základní situaci, máme tu jakési drobné příběhové pozadí, jemuž dominuje pološílená postavička jménem Hex, z jehož hlavy vzešel nápad na uspořádání poněkud drsných závodů, jichž se může zúčastnit jakákoliv bytost z této galaxie. Což poznáte hned při prvotním výběru charakterů, v němž rozhodně nechybí známé tváře, jež můžete střetávat ve snech po bujném alkoholovém dýchánku. Tady je však potřeba něco podotknout. Zatímco ve výše citovaných příkladech závodních her se veškeré dění odehrává v kokpitech vašich vozítek, zde stojíte na vlastních nohách a celou trať si musíte pěkně proběhnout po svém.
Na výběr tu jsou dva herní režimy, Versus (až pro čtyři hráče) a Adventure, což je singleplayerový mód, v němž se vše důležité odehrává. Vítězstvím v každém závodě si zpřístupníte další tratě, resp. sadu nových etap, které se mohou právem pyšnit několika navýsost pozitivními atributy. Nenadějete se obvyklých kolových okruhů, namísto toho zde je takový vytrvalecký závod na delší
vzdálenost, nabízející navíc zajímavě členité a vcelku rozsáhlé lokace a hlavně nelineární cesty vedoucí k cílové pásce. Již zkraje, když si vybíráte dostupné charaktery seznáte, že tyto máte rozdělené do tří typových skupin, z nichž každá má do vínku vloženou jinou specifickou vlastnost. Jsou tu BASHERS, kteří dokáží rozbít interaktivní objekty – překážky – pro objevení nové a lepší cesty během závodu. Máme tu DASHERS, kteří dokáží využít svých mimořádných sprinterských schopností. A nakonec GLIDERS, jenž mohou ve vzduchu po omezený čas levitovat a snáze tak překonají např. průrvy mezi některými platformami. V této souvislosti je nutno poznamenat, že uvedené „defaultní“ vlastnosti mají svá omezení, nebo-li lze je využívat jen do doby, než dané postavě dojde „šťáva“. Samozřejmě, že během závodu se najde spousta míst s příhodně nachystanými power-upy, kde se můžete k tomuto účelu dobít. A není to to jediné, na co během vašich dobrodružných eskapád narazíte. Motá se tu totiž spousta pišišvorů, kteří vám škodolibě překážejí a vlastně jediným smyslem jejich života je uštědřit vám pořádný štulec, čímž vám z baťohu mimo jiné vysypou drahocenný náklad. Tím jsou jakési zelené kusy meteoritu, kde po deseti sebraných dokážete na krátko využít jakékoliv vámi předtím nedostupné speciální vlastnosti, v případě GLIDERA tak náhle můžete sprintovat apod. Což se
samozřejmě sakra hodí. Vedle toho ještě sbíráte jednotně značené ikony, jejichž význam je pro některé části hry přímo klíčový. Za uniformním červeným balíčkem se totiž skrývají speciální bonusy, zejména ve formě rafinovaných zbraní, jež během nelítostného klání jednorázově využíváte za účelem zpomalení vašich rozeběhnutých oponentů. Nabídka je opravdu pestrá, od klasických vystřelovacích projektilů se přes ochranný štít dostaneme až k takovým chuťovkám jako je zmražení všech závodníků (pochopitelně vyjma vaší maličkosti) či odebrání veškeré energie (tato slouží – jak již bylo dříve řečeno – pro ozřejmení délky využití té které speciální vlastnosti) momentálně prvnímu borci na trati. Přičemž v dolní části obrazovky je příhodně naznačeno, v jaké části závodu se zrovna nacházíte a v jakém pořadí, zde i s vizuálním zohledněním odstupu jednotlivých soupeřů mezi sebou. Určitá rozlehlost závodů, které jsou tematicky a nápadově příjemně variabilní, však má v jednom ohledu jisté negativum. Tím je skutečnost, že se místy tak trochu ztrácíte a navzdory šipkám ukazujícím váš nutný postup vpřed se příležitostně ocitnete ve slepé uličce, z níž se i díky pomalu reagující kameře dostáváte jen zvolna k potřebnému prozření kudy tudy. K čemuž vám napomáhá tlačítko pro vycentrování kamerového pohledu za vaše záda, jež však není právě optimálně umístěné. Musím říci, že idea
xboxového ovladače mít nad sebou tři řady tlačítek po dvou se mi nyní nejeví jako zcela dobrý nápad, neboť díky již zmiňované robustnosti padu pak k horní tlačítkové řadě není právě bezproblémový přístup, nebo-li často se nadějete přehmatů. Na druhou stranu se dost možná jedná jen o nezvyk, související asi také s tím, že mi příliš nevyrostly ruce:o(
Mimo již zmiňovaných ataků soupeřů skrze sebrané zbraně tu máte další možnost, kterak dát konkurenci vědět o své přítomnosti, což mohou být třeba výpady tváří v tvář nebo aktivování přepínačů na trati, jež za vašimi zády spustí nepříjemnou past na pronásledovatele. A jakoby ani tohle nestačilo i samo prostředí se často tváří mrzutě, co chvíli tady máte balvany padající shůry, jakousi břečkou naplněné jámy, jež vás citelně zpomalují, horkou páru, lávová pole a podobné libůstky. Nicméně v Mad Dash nemůžete umřít ani když spadnete z mostu bez zábradlí do hluboké vody pod vámi, hra vás prostě vygeneruje zpátky na post, na němž jste před pádem stáli a můžete okamžitě a střelhbitě pokračovat v krasojízdě.
Co je důležité poznamenat je fakt, že všichni zúčastnění disponují opravdu pestrou škálou pohybových aktivit, jež během závodu hojně využijí. Je tu samozřejmě nevyčerpatelný běh, skákání, ale také plavání, šplhání (tady s automatickým přichycením) a provádění rozličných efektních „triků“ ve vzduchu, jež vám při úspěšném pokusu doplňují tolik potřebnou energii. Zde musím podotknout, že se mi moc líbí nový nápad, kdy např. během plavání využíváte levý analog pro směr a pravý pro zrychlování tempa. Ještě jsem tu nezmínil zajímavou možnost sjíždění zábradlí ve stylu skejťáckého Tony Hawka, časté herní pasáže, jež absolvujete na sešikmených plochách v jednom dlouhém skluzu, v němž toliko korigujete směr, obligátní urychlovače – ve formě jasně viditelných panelů, které vás po jejich přechodu zrychlí, jakési bubny sloužící jako trampolíny pro silný odskok do dálky či výšky a podobné náležitosti.
Po grafické stránce to vypadá opravdu výborně, rej barev je sice místy poněkud kýčovitá podívaná, ale vše je pěkně svižné a plynulé. Možná až příliš a ač chápu, že se jedná o arkádu, být tvůrci trochu bych zvolnil ve zdejším zbytečně kvapíkovém tempu v němž občas ztrácíte orientaci. Pohyb postav je navíc strašlivě nepřirozený a třebaže u tohoto
žánru nemusím mít zrovna motion-capture, pokud mi "závodník" vysloveně „plave“, nemám z toho právě dobrý pocit - precizní a citlivě vyřešené ovládání by přeci mělo být alfou a omegou obzvláště v takovémto případě.
Hudební pozadí mi připadá nevýrazné, možná i proto, že interpreti jako Fatboy Slim či Propellerheads nejsou právě můj šálek kávy.
Jak to tady nakonec shrnout. Mad Dash je v singleplayeru přes několik stupňů obtížnosti a shora zmiňované náležitosti již po chvíli trochu jednotvárná záležitost, jejíž akcie dramaticky narůstají až s multiplayerem. Mód pro jednoho hráče nevylepší ani submód Challenge, kde musíte dostát několika perným zkouškám, ani barevně rozmanité scenérie, v nichž se vaše snažení odehrává, či nové lokace a charaktery, jež si postupně zpřístupníte. Je to zkrátka jen další titul v řadě, jenž sice zkusil do svého žánru vnést nové prvky, ale tyto při zjednodušeném křepčení a bláznivém pobíhání z místa na místo brzy vyšumí do ztracena a celkové pojetí tak přese všechno vyřčené zaujme spíše jen mladší věkovou kategorii. Až režim pro vícero hráčů dělá z Mad Dash v našem hodnocení něco více, než jen průměrnou gamesu pro občasná herní párty. Toť vše.
| Mad Dash Racing | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
