Hned na začátku se téhle hře povede nešťastný kousek - dokonale člověka otráví zdlouhavými menu. Dostat se ke hře samotné trvá skoro déle, než vydrží průměrný dospělý, jenže ona je určena dětem a to je tak trochu průšvih. Poté následuje učení se pravidel… a další problém: k tomu, abyste se skutečně dobře bavili, je potřeba vědět, co se vlastně stane, když hupsnete na delfína, nebo roztočíte ruletu anebo se octnete na políčku s „tímhle obrázkem“ - víte, jak to myslím, že ano? K tomu všemu je každá z pěti základních hracích desek - casino, džungle, pláž, strašidelný zámek a zábavní park - v některých ohledech naprosto specifická. Všude najdete tématicky laděné zvláštnosti s roztodivnými funkcemi, jež je třeba řádně prozkoušet.
Vždy před započetím partie se rozlosuje pořadí, ve kterém budou jednotliví hráči v každém tahu házet kostkou. Takové „hody“ poté určují, o kolik políček na herním poli postoupíte kupředu. To není nic překvapivého, jestli jste někdy viděli stolní hru s figurkami typu „Člověče, nezlob se“, je vám to jasné. Když odhopsáte (ale ne, počkat, tyhle figurky nehopsají, jsou to přece postavičky z Mariových her, mají nožičky a tedy docela normálně běhají) - no dobrá, takže když odběhnete určenou vzdálenost, přihodí se vám nějaká kulišárna podle toho, na jakém políčku přistanete. Modré vám přidá tři mince, červené tři mince vezme. Na jiných získáte mini nebo maxihoubičku, případně - na speciálních políčkách, se stane nějaká jiná věc.
Na jednom místě může stát více postaviček, žádné vyhazování se nekoná. Když přijdete na křižovatku, můžete si vybrat, kterým směrem chcete pokračovat. Kromě toho jsou na každé desce rozházená místa označená šipkami, na kterých se lze zastavit, když kolem nich procházíte. Jsou na nich umístěny například obchody s předměty a nejrůznější zvláštnosti jednotlivých hracích desek. Koupitelných věcí je hodně přes desítku a každá se k něčemu hodí. Minihoubička vás zmenší a tím vám umožní projít malinkými trubkami a hrát minihry pro jednoho hráče zvané mini minihry. Teda vám řeknu, rád bych věděl, kdo tyhle názvy vymýšlí. To jim za to snad platí zvlášť, nebo co - prémie za každý potrhlý název? Kde jsem to přestal… jo! Tohle je důležité: v miniaturní formě nemůžete hodit jako normálně číslo od jedné do deseti, nýbrž nejvýše pětku. Tenhle problém neřešíte s maxihoubičkou, která vás kromě zobrovatění dokonce nechá házet dvakrát. Hodíte-li dvě stejná čísla, budete odměněni deseti mincemi. Stejnou částku vezmete rovněž od každého hráče, jehož na své velehlučné cestě zašlápnete, ale musíte počítat s tím, že se nezastavíte u hvězdičky, obchodu ani kdekoliv jinde. Krom těchto základních náležitostí můžete nakupovat věci jako džinovu lampu, jejíž obyvatel vás bez dlouhých řečí přenese přímo k hvězdičce, trubku vyměnilku, prohodivší vaši pozici s náhodně vybraným oponentem, a mnohé jiné.
Smyslem hry je získat větší počet hvězdiček než protihráči. Je-li skóre vyrovnané, rozhoduje počet mincí. Hvězdičku můžete získat mnoha způsoby. Jednak vstoupit na políčko označené hvězdou a za dvacet mincí ji koupit (potom se toto políčko přemístí jinam), nebo úplnou náhodou najít ukrytou truhličku, případně si najmout (za celých padesát mincí) strašidýlka Boo, aby někomu jednu ukradla. Nějaké se rovněž rozdávají na závěr partie těm, kdo si dobře vedli v jejím průběhu.
Každé hry se účastní čtyři hráči. Nesejdou-li se vám tři protivníci, hraje za ty zbylé počítač. Pokud jste sami, můžete zkusit Story mód, kde proti třem počítačovým oponentům hrajete o „narozeninové dárky“ (k tomu, abyste dárek dostali, je třeba vyhrát na určité desce a nakonec porazit jejího majitele v extra minihře). Dárečky si potom můžete prohlížet v dárečkovém pokojíčku. Party mód je to, co se od hry tohoto typu očekává - pařba pro jednoho až čtyři hráče všichni proti všem nebo na týmy. Ó ano, správně, to je přesně ten typ zábavy, na jejímž konci číhají nadosmrti rozhádaná kamarádství, navzájem poprskané obličeje a hromádka rozmlácených hraček v rohu pokoje. To samé se může stát v Minigame módu, kde je možné poskládat odemčené minihry do turnaje.
No vidíte to, minihry. Málem bych na ně zapomněl. Miniher je velké množství a přestože jsem je nepočítal, řekl bych, že na obalu uváděný celkový počet „více než padesát“ bude docela pravděpodobný. Jedna z nich se vylosuje na konci každého tahu a takové se pak dělí do třech kategorií podle toho, jakým systémem se hraje - všichni proti všem, dva na dva a jeden proti ostatním. V průběhu tahu můžete ale narazit na některou z dalších a to pak jsou takzvané bitevní, kdy všichni dají dohromady určený počet peněz a o ty se pak hraje, nebo máte-li skutečnou smůlu, přepadne vás strašlivý drak Bowser, v jehož minihrách se nesnažíte vyhrát, ale neprohrát. Poražený nebožák přijde samozřejmě o část majetku.
Mario Party 4 je jednou z her, které se nezdají. Po nemnoho soleném a maštěném začátku se moje původní zklamání urovnalo a mírný úsměv na tváři se rozprostřel. Vizuální roztomilost člověku jednoduše nedovolí se neusmívat. Kdo má malé děti, měl by o koupi rozhodně pouvažovat, ačkoliv mezi volitelnými jazyky češtinu pochopitelně nenajdete, ale to by vám jistě bylo jasné i beze mě a dá se to překousnout. A dejte si pozor: společně s hrou je nutno nakoupit vícero gamepadů, protože dětičky odstavené k plyšovým medvíďatům by se na vás nejspíš divně dívaly.
| Mario Party 4 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
