Kamera se zběsile žene v těsném závěsu za míčkem, do něhož se vzápětí opře Mariova raketa. Nekompromisní rána středem kurtu je mimo dosah obou soupeřů. První zápas turnaje byl právě rozhodnut. Takhle začíná rozpustilé intro hry Mario Power Tennis pro Gamecube, pokračování legendární hry z Nintenda 64. Jednotlivé celebrity z nintenďácké galerie hrdinů a zloduchů se zde jako vždy můžou přetrhnout, aby vzbudily zájem dětských hráčů. Od dospělých se na druhou stranu čeká, že se dokážou přenést přes lehce infantilní prezentaci a zavčasu rozpoznají kvality hry samotné. Funguje to jako vždy skvěle, škoda že tento recept neplatí na pubertální hráčskou většinu, zmateně se potácející mezi beznadějnou naivitou a snahou neustále přesvědčovat své okolí o tom, že už jsou vlastně dospělí.
Pobíhání s postavičkou a trefování se do míčku je vyřešeno poměrně uspokojivě. Pokud máte povědomí o tom, co znamená slovo "tenis", na úplné základy přijdete nejspíše sami. Ve chvíli, kdy to má malý žlutý kulatý nesmysl namířeno na vaši polovinu kurtu, můžete podle své momentální pozice ihned hrát, nebo tuto svou pozici poněkud povylepšit, a jde-li míček vaším směrem a chvilku mu to trvá, je možno se napřáhnout k větší ráně - tomu se zde říká "charged shot". Problém s takovým napřáhnutím je v
tom, že si musíte být opravdu jisti dráhou míčku, poněvadž v jeho průběhu není možné kamkoliv se hnout. I přesto, že můžete
nápřah zrušit zmáčknutím levé spouště, bude vám trvat pěkných pár hodin hraní, než vám tahle maličkost přejde do krve natolik, že kvůli ní nebudete prohrávat každý druhý bod.
Hra pochopitelně nabízí různé formy vyžití, všechny tak trochu na motivy bílého sportu.
Vzhled tenisové hry není nikdy bůhvíjak důležitý, pokud samozřejmě nejde zrovna o tenis v podání nahých slečen z pánských časopisů. Mario Power Tennis klade důraz na co nejjednodušší atraktivitu. Kurty jsou excelentně vymodelovány včetně sítě, rozhodčího a sběrače míčků, koneckonců taky samotní hráči vypadají bezvadně i při největším přiblížení kamery. Jejich animace jako by vypadla přímo z nějakého renderovaného filmu, což se rozhodně nedá říci o divácích, neustále synchronizovaně opakujících svých několik animačních fází. Každá postava má svou vlastní verzi takzvaného Power Shotu, což je vlastně takový speciální "úder" se dvěma variantami – útočnou a obrannou. První z nich má zejména za úkol co nejvíce soupeři znepříjemnit vybrání míčku, ať už tvrdostí rány, falší nebo jinak. Druhá varianta naopak pomáhá vrátit již ztracený (byť stále
neprohraný) míček do hry. Power Shot je možno použít poté, co se vám kolem rakety nashromáždilo dostatečné množství jakési energie, a doprovází jej vždy nějaký líbivý efekt, přičemž okolní dění je na chvilku pozastaveno. Trochu mě ale zarazilo, že někdy, zejména při čtyřhře a při akumulaci těchto úderů, kdy se všichni čtyři postupně rozhodnou předvést ostatním svůj speciální
arzenál, jsem měl dojem jakéhosi mírného zpomalení, které nemělo vliv na samotnou hru, ale působilo to divně. Přece jenom zas až takový technologický gigant tahle hra není. Možnost, že by to byl jakýsi tvůrčí záměr, jsem zavrhl, protože na to je ono občasné zpomalení zase příliš málo znatelné.
|
Hra pochopitelně nabízí různé formy vyžití, všechny tak trochu na motivy bílého sportu. Obyčejný tenis je ale stále hlavní náplní. V podání společnosti Camelot jde o zábavu, jejíž standard můžete považovat za garantovaný. Nedočkáte se žádných zbytečných berliček nebo nesmyslů, rušících zážitek ze hry. Je ale fakt, že značnou část hloubky dodává hratelnosti použití Power Shotu, který různorodým způsobem ovlivňuje situaci na kurtu. Je sice možno jej vypnout a omezit se na zcela standardní pravidla, ale protože netrefit se míčkem na kurt snad ani po většinu času není možné, odpadá velké množství situací z reálného tenisu (málokdy se vaše střela ocitne v autu nebo v síti). To ovšem není v žádném případě výtka – jen těžko si lze představit uspokojivou
formu simulace odpalu raketou tak, aby bylo možné opravdu ránu s dostatečnou přesností umisťovat a nebýt tak frustrován tím, že za své chyby vlastně ani nemůžete. Chtěl jsem ale naznačit, že právě Power Shot je zde tím, co zčásti virtuálně nahrazuje onu variabilitu, která v reálném tenise plyne z nedokonale umístěných míčků. Při použití útočné verze nelze jednoduše spoléhat na
rychlost či sílu úderu, protože ten se dá přese všechno často vybrat i běžným způsobem, i když obtížně a za cenu odmrštění postavičky pět metrů vzad nebo točení se dokolečka, jako když baleťák podlehne náladě představení a dočasně zapomene, jak
se ta pirueta zastavuje. I navzdory takovým následkům může váš protivník často využít toho, že odpověď na Power Shot přebírá některé jeho vlastnosti, třeba rychlost. Člověk prostě musí počítat jak s účinky úderu, tak i s možnými reakcemi a podle toho se
zařídit. Naopak u obranné varianty vznikne leckdy jistý handicap, plynoucí ze způsobu provedení. Ten je u každé postavičky jiný a rozdíly nejsou jen vizuální. Někdo se zcela přemisťuje na pozici míčku a je-li tedy míček hodně vysoko nebo daleko, bude mít hráč v následujících okamžicích plné ruce práce s návratem. Jiní zase zůstávají na místě a někam pryč putuje jejich raketa, kterýmžto pádem jsou poté chvilku nuceni čekat na její návrat.
Speciální hříčky, v nichž konáte s pomocí tenisové rakety nejrůznější vylomeniny, nezřídka zaujmou svým nápadem a jsou celkem zábavné.
Jste-li soutěživý typ, můžete zkusit štěstí v turnajích, k nimž bych měl jedinou připomínku – vadí mi, že se nedají hrát klasickým způsobem, ale pouze na dva vítězné gamy v setu. Mimochodem, pokud se vám turnajové začátky zdají snadné, počkejte si, jak vás naštvou pozdější soupeři. Budou totiž mít zapnutou vyšší obtížnost a zpocený flek na vašem zadku dosáhne
dříve nevídaných rozměrů. Pojďme ale ještě na chvíli od turnajů k exhibicím, kde je toho k vidění malinko víc. Kromě celkem
obvyklého základního způsobu hry objevíte několik zpestřujících specialit. Je tu režim zvaný Gimmick Court (jeden z turnajů je
mimochodem právě na něm postaven), při němž se na kurtu dějí více či méně šílené věci. Ty závisejí na tom, kde zrovna hrajete. Hra obsahuje velké množství kurtů, jejichž občasnou ujetost můžeme dokumentovat pomocí jednoho, který jako by z oka vypadl klasické hře Mario Bros. – včetně malého množství barev, dvojrozměrných objektů a bedničky s nápisem „Pow!“ nad sítí (teď je samozřejmě řeč o jeho Gimmick verzi). Nicméně ať už jste kdekoliv a při hře se děje cokoliv,
je to sice zajímavé, ale nijak třeskutě zábavné. Určitě to ale stojí alespoň za shlédnutí. Něco jiného je Ring Shot, napínavá soutěž na body, v níž jsou nad sítí umístěny zlaté kružnice a vaším úkolem je hrát tak, abyste se do nich trefovali, za což jsou udělovány body a ten, kdo jako první dosáhne předem určeného limitu (dejme tomu 200 bodů), potom vyhraje. Vtip je v tom, že zároveň musíte vyhrát výměnu, jinak získáte jen polovinu nasbíraných bodů. Je to jednoduché a zábavné, stejně jako na hlavu padlý mód Item Battle, v němž po sobě hráči metají želví krunýře a házejí na soupeřovu polovinu banánové slupky.
A to je v kostce asi tak všechno, čeho se ve hře Mario Power Tennis dočkáte. Speciální hříčky, v nichž konáte s pomocí
tenisové rakety nejrůznější vylomeniny, nezřídka zaujmou svým nápadem a jsou celkem zábavné, nicméně skutečně jsem nenašel
dost dobrý důvod se k některé z nich vrátit poté, co jsem je dohrál. Překonávání rekordů zde opravdu není dostatečnou motivací.
A tak jako už tolikrát, i dnes budeme nabubřele konstatovat, že navzdory rutinně splněné povinnosti ze strany Nintenda je zde další jejich áčkový titul, který nemá závažnější chyby, ale rovněž neoplývá ničím, co by člověka nutilo myslet jen na to, že tohle prostě MUSÍ mít. Na druhou stranu, prach se na něm jen tak usazovat nezačne a kdykoliv si člověk bude chtít něco zahrát s větším množstvím přátel, půjde o správnou volbu. Pokud jste ještě ve vývinu, tak se s tou hrou hlavně nezapomeňte někde
zavřít, aby vás u ní náhodou neviděl někdo z party. Hra, ve které nejsou mrtvoly ani sprostá slova, by nejspíš povážlivě pošramotila váš společenský kredit.
| Mario Power Tennis | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
