Mario a Sonic přinášejí londýnskou olympiádu s předstihem

Dva nejznámější maskoti Nintenda a Segy dávají své síly opět dohromady, aby si všichni pořádně zasportovali. A to rovnou na letních olympijských hrách.

Některým dvojkám to spolu klape. Laurel a Hardy nás bavili i bez zvuku, Batman by bez ufňukánka Robina nikdy nevypadal tak mužně. Je tedy zcela logické, že si to dvě největší ikony videoherních hopsaček rozdávají ve, ehm, sportovní hře.

Olympiáda se vrací po letní návštěvě Pekingu v roce 2008 a zimním klání ve Vancouveru před dvěma roky. Její průběh v Londýně se však někdo snaží překazit a sportovní stadiony zahaluje magickou mlhou, která vytváří zlé klony postaviček od Nintenda a Segy.

Hra vypráví jednoduchý pohádkový příběh, který neurazí a postaví vás před několik epizod, ve kterých se svým týmem Mariových a Sonicových přátel budete soupeřit s dvojníky z mlhy. Ke každé disciplíně dostanete, na rozdíl od volné hry, rovnou nějakou postavičku – sportovce. Že si nemůžete vybrat, prakticky nevadí, protože postavy se neliší ve svých schopnostech, ani nemají specifické atributy, které by z nich dělaly vhodné adepty pro specifický druh disciplín.

Každá epizoda obsahuje několik výzev, z nichž musíte splnit minimální počet a je jen na vás, zda budete chtít splnit vše, nebo se posunout dál. Příběhová linka se větví na Mariovu a Sonicovu, ale brzy se spojí a postupně prožijete příběh všech důležitých postav z obou světů: Donkey Konga, Knucklese, Tailse, Luigiho, Waria, Yoshiho a spousty dalších.

V čem hra boduje, je harmonické spojení obou světů. Člověk má po chvíli hraní pocit, že zatímco Mario po houbách skáče, tak Sonic občas nějakou pozře, aby se pořádně roztočil. Pohádkové vzezření i charaktery postav jdou prostě k sobě.

Disciplín je ve hře něco přes padesát a nejpřesnější slovo, které by je charakterizovalo, je nevyváženost. Zatímco jsou některé nápadité a zábavné, jiné jsou příliš jednoduché, vypadají odbytě a jejich ovládání jste v identické podobě vyzkoušeli už u jiné disciplíny.

Nelze jim však upřít, že zacvičí nejenom s vámi, ale i vaším handheldem. Hra totiž beze zbytku využívá všech funkcí Nintenda 3DS. Ke slovu přijdou tlačítka, kruhový směrový ovladač, gyroskop, dotykový displej i stylus. Kapesní konzoli budete naklánět, foukat na ni a dokonce i křičet. Občas u toho budete vypadat jako blázni, ale v tomto směru jsme spokojeni. Tvůrci si dali záležet, aby využili hardware naplno.

Některé disciplíny jsou vážně jednoduché. Například při skoku o tyči, bránění branky při házené nebo fotbalových penaltách stačí nasměrovat kruhový ovladač správným směrem a pustit. Jasné, jednoduché, ale člověk při tom nesmí myslet na to, že ve Wii verzi hry byl namísto penalt komplet fotbal se vším všudy.

Disciplíny, které využívají tlačítka, se dělí na dva druhy. V jedněch musíte daná tlačítka zmáčknout ve správný okamžik. Například při střelbě, volejbalu nebo u maratonu, když budete chtít chytit vodu pro doplnění energie.

Při běhu ale musíte tlačítko mačkat jako zběsilí. To samé platí i například pro plavání, s tím rozdílem, že namísto tlačítek bušíte na střídačku prsty do dotykového displeje.

Oproti tomu jsou disciplíny využívající stylus založeny mnohem více na preciznosti. V takovém šermu musíte přesně kopírovat pohyby zobrazené na displeji. Při lukostřelbě zase musíte pořádně napřáhnout šíp a uvolnit ho ve chvíli, kdy střelu co nejméně ovlivní foukající vítr.

Vlastním tělem i s přístrojem budete nejvíc hýbat při disciplínách využívajících gyroskop. Při jízdě na BMX budete muset handheld nahýbat při skocích a dopadech. Hod kladivem je hotová noční můra, protože musíte roztočit v rukách celé Nintendo 3DS. Na druhou stranu v tomto směru handheld skoro nahrazuje velkou konzoli s pohybovým ovládáním.

Poslední typ her je ten, kde budou kuřáci pokulhávat, protože si v nich procvičíte své plíce. Při zdvihání činek budete křičet na svého svěřence, zatímco po dlouhém běhu budete muset popadnout dech a co nejdéle vydechnout.

Disciplíny trpí nevyvážeností, ale naštěstí většina z nich zaujme. Když se vám bude dařit, každá postava má svůj speciální pohyb, který při maximální úspěšnosti předvede. Kteroukoliv z odemčených disciplín si můžete zahrát ve volné hře, což je také ten nejlepší způsob k tréninku.

Olympiáda pro začátečníky

Rádi byste si zasportovali, ale obáváte se, že některé disciplíny na vás budou příliš těžké, nebo jste ve světě videoher noví? Nebojte se, hra nemá vysokou obtížnost, a pokud by se vám nedařilo, je tu hned několik pomocníků.

Tím prvním je fakt, že kdykoliv bude mít druhý soutěžící stejný počet bodů nebo čas, automaticky vyhráváte oba. Zlatou medaili tak získáte.

Pokud by se vám ale ani s těmito podmínkami nedařilo, vždycky si můžete po několika neúspěších zapnout přímo herní pomoc, která vám se splněním disciplíny pomůže. Toto prostě není titule pro hardcore hráče.

Party hry z Wii verze zmizely, ale multiplayer nikoliv. Hru lze pořád hrát ve čtyřech hráčích, i když pouze lokálně. Na internetu lze sdílet pouze nejvyšší dosažená skóre. Na druhou stranu vám stačí ke hře více hráčů jedna kopie hry, což potěší.

Grafická podoba je pěkná a barevná a vzhledem k pojetí hry jí nelze absolutně nic vyčítat. 3D efekt je v pořádku, plní svou funkci, ale v jiných hrách jsme ho viděli již propracovanější. Zvlášť, co se týče hloubky a celkového nastavení. ¨

Při disciplínách, ve kterých navíc nakláníte s handheldem, je vám ale celý 3D obraz k ničemu, protože ho ze stran neuvidíte.

Mario & Sonic at the London 2012 Olympic Games nás překvapil, jak bezezbytku využívá veškeré možnosti, které Nintendo 3DS nabízí. Procvičíte si své prsty, se svým handheldem budete dělat psí kusy a na chvíli se zabavíte. Ne všechny disciplíny jsou ale tak nápadité. Jenže není ani málo těch, které vás bavit nebudou.