Kdo to kdy viděl, aby se po kurtu pohybovala pravá nefalšovaná gorila s raketou v ruce? Co pohybovala, ona dokonce odpaluje míče, jimiž se ji snaží překvapit mužíček na druhé straně hřiště, chlapíček v modrých montérkách a červenou čepicí! Aha, tak on už se nám náš milý Mario vrhnul i na tenis... to nemůže dopadnout dobře. Ale dopadlo.
Přestože hra nese název Mario Tennis a po kurtech se pohybuje také opičák Donkey Kong - samozřejmě jen v případě, že si ho vyberete za spoluhráče či protihráče - bylo by ohromnou chybou zaškatulkovat tento počin do dětských hříček. Pokud si dobře vzpomínám, právě zpracování tenisu se v poslední době nijak zvláštní oblibě netěší. Vždyť ani na ostatních herních systémech toho mnoho nevyšlo a leckdo vám možná řekne proč. Takováhle hra po pár setech může hodně rychle omrzet. A právě s tím se nehodlala smířit firma Camelot a tak se ve spolupráci s Nintendem podívali na zoubek tomuto sportovnímu odvětví. Osobně se na tenis občas dívám v TV, nicméně za fandu dvou raket a kulatého míčku se rozhodně nepovažuji a právě proto mě docela překvapil fakt, že jsem našel v Mario Tennisu rychle zalíbení.
Asi bych měl nejprve vysvětlit toho opičáka. Po animovaných sekvencích s tématikou hry se konečně rozsvítí hlavní menu, které nabízí hned několik položek. Jelikož se chci nejprve se hrou trochu seznámit, vybírám okamžitě exhibici, čímž se propracuji k několika nabídkám. Z nabízených několika humanoidních hráčů a jednoho opa si vybírám gorilu, jež by měla překvapit, alespoň dle poznámky, především mohutnou silou úderu. Za protihráče volím Maria. Následuje ještě výběr povrchu, jenž svým způsobem ovlivňuje hru, především pak rychlost míčků. Volím též nejnižší obtížnost, zkouším pár míčků a po chvíli vyhrávám. To mi připadá zvláštní, proto vybírám vyšší obtížnost se stejnými hráči - efekt se dostaví téměř okamžitě. Soupeř mnohem lépe koordinuje údery, navíc bezvadně využívá krátkých míčků a lobů, čímž mě nakonec dostane na kolena. Mimochodem, každý vyhraný či prohraný míček postava prožívá po svém. Když prohraje Donkey Kong, začne se drbat na hlavě a řvát, v opačném případě mocně buší do své chlupaté hrudi. Pozitivní dojem na mě udělaly i bezvadné skoky, kdy postava ještě za letu stačí doskočit a odehrát téměř ztracený míč.
Lví podíl na příjemné hře nese i ovládání. Přes svou veškerou jednoduchost a eleganci v sobě
spojuje účinnost s maximem možností. Představu toho, že směrový kříž slouží jen k pohybu a jedním tlačítkem vracíte míčky, zase ukliďte do šuplíku. Přestože vlastně hrajete jen přes zmíněný směrový kříž a ne jedno, ale dvě tlačítka, na kurtu vykouzlíte vcelku slušný počet parádiček. Abych jen nehustil mlhu, mám na mysli zejména krátké míčky, loby, smeče a zrychlené míče, s čímž už lze leccos podnikat. Na nejlehčí obtížnost své oponenty zlehka vyšachujete některým z mnoha triků (lob, nestihnutý doskok), ovšem na obtížnější soupeře se budete muset pořádně natrénovat. Ono sice čím více trávíte u hry času, tím rychleji se učíte, ovšem sedět u toho nepřetržitě také nelze. Po čase jsem totiž zjistil, že při delším herním maratónu moje výkonnost rychle klesá, proto taková pauza jenom prospěje. Když se vám omrzí klasická hra, nabízí Mario Tennis ještě pět miniher jako například střílení do banánů. To takhle stojíte na polovině kurtu a pinkáte si o zeď, na které se pohybují tabule s banány. Za trefu získáte tolik bodů, kolik je vyobrazeno banánů na plošince. V první úrovni se hraje do třiceti.
Pokud máte dojem, že tomu stále něco chybí a nerozumíte mým vpravdě nadšeným
komentářům, věřte, že to nejdůležitější si ještě schovávám v rukávu. A tím překvapením není nic jiného než Mario Tour. Živíte-li v sobě podvědomě představu, jak na stromovém žebříčku budete porážet jednoho soupeře za druhým, tak přestaňte. Hlavní hrdina - naprostý amatér - přijíždí do akademie, kde se jenom z několika málo žáků stávají opravdoví mistři. Mimo koleje, kde bydlíte, se komplex skládá ze hřišť, tréninkových kurtů, posilovny, kavárny a několika dalších lokací. Se svým svěřencem začínáte jako junior - až zde porazíte všechny soupeře a stanete se tím nejlepším, postoupíte k seniorům, kde na vás čekají zase o něco těžší zápasy. Než se stanete legendárním hráčem, uběhne drahně času. Přesto, velmi sympatické mi přijdou dvě věci. Za prvé vaše postava získává za každou akci zkušenosti, které poté přerozdělujete mezi čtyři základní atributy (spin, control, power, speed). Tím své postavě určujete nenávratný charakter. Sám jsem hned na začátku investoval několik bodů do rychlosti a ejhle, začal jsem se po kurtu podstatně rychleji pohybovat. Ovšem pozor, ukončíte-li do některého z atributů přísun zkušenostních bodů, začne se postava v zanedbávané oblasti zhoršovat. Abych ale nezakecal to druhé - po areálu se pohybujete jakkoli chcete a nejvíc mi to připomíná kterýkoli díl GBC Pokémonů. Tj. v ptačí perspektivě chodíte s panáčkem, možná akorát ta grafická podoba zde dopadla, z pochopitelných důvodů, o nějakou tu třídu lépe.
Ale rozumějte, vždyť je to úžasné jít si pokecat za kamarády do kavárny či na tréninkových kurtech posbírat několik drahocenných rad. Dokonce nechybí ani výkladový slovník a pravidla v kostce - hraje se samozřejmě podle skutečných pravidel a řeknu vám, některé výměny trvají pekelně dlouho - než jeden z hráčů udělá chybu. Když už si vykládáme o tom trénování, i za zvládnutí některých technik získáváte zkušenostní body. Jedna z filosofií říká, že dobrý hráč by měl zvládnout vybrat každý míček. Na kurtu se proto snažíte v jedné tréninkové místnosti odpálit míč, jenž po vás střílí různě se pohybující automat. První úroveň zvládne kdekdo hravě - 15 míčů, ale při rovné stovce se zapotí i zkušenější hráč. Každopádně přidělené zkušenostní body rozhodně za námahu stojí, neboť díky nim postoupíte i o několik úrovní výše, než by se povedlo klasickou hrou na nějakém turnaji.
Abych to shrnul, Mario Tennis nabízí oblíbenou hru s příjemným ovládáním a geniálním módem Mario Tour obohaceným o RPG prvky. Po Pokémonech jeden z mála titulů, u něhož bych koupi vážně zvažoval.
| Mario Tennis | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
