Už jsme to v našich předchozích recenzích jistě několikrát zmínili, ale v případě Mario vs. Donkey Kong 2 si nemůžeme pomoci a musíme to zopakovat znovu: hry od Nintenda opravdu nejsou všechny stejné, a to ani když se v nich jejich názvech neustále objevuje Mario. Tato hra je toho zářným příkladem, jelikož ačkoliv zde v hlavních rolích vystupují hrdinové dvou tradičních a slavných plošinovek, o plošinovku se rozhodně nejedná, i když na druhou stranu vlastně ani nevíme, jak bychom tuto hru v případě potřeby žánrově zařadili.
Příběh se točí kolem toho, že jsou na trh uvedeny speciální figurky Maria a Donkey Konga na klíček (ne nespletli jsme se) a při launchi bůhví proč proč rupne Donkey Kongovi v bedně, ztropí žárlivou scénu a unese krásnou Pauline na střechu obchoďáku. Její záchrana tentokráte „pro změnu“ zůstává opět na Mariovi, jenž v tom ale není sám a bere si na pomoc právě ony natahovací „igráčky“. A jsou to právě oni, kdo tady ve skutečnosti hraje hlavní roli. Mimochodem,
když už jsme zmínili tu Pauline, tak se po letech jedná o návrat přesně té samé kočandy, kterou Mario zachraňoval již v prvním osmibitovém Donkey Kongovi.
Každá místnost na první pohled vypadá, jako kdyby vypadla z nějaké starší 2D plošinovky.
Základní myšlenka hry je jasná. Každé patro obchodního domu obsahuje devět místnostní, které je potřeba úspěšně překonat. K tomu je potřeba alespoň jednoho z mechanických Mini Mariů dovést k východu z dané místnosti. Na tom by samozřejmě samo o sobě nebylo vůbec nic zvláštního, jelikož her s podobným nápadem jsme už viděli dost a dost, ale to nic nemění na tom, že je hra Mario vs. Donkey Kong 2 velmi dobře navržena i zpracována.
Každá místnost na první pohled vypadá, jako kdyby vypadla z nějaké starší 2D plošinovky. Jejich velikost je různá, ale žádná z nich není tak velká, aby byla nepřehledná, takže i když je v mnoha případech vertikálního i horizontálního posouvání obrazu, aby bylo možné zobrazit všechna zákoutí dané místnosti, nikdy neztratíte přehled, kde co vlastně je, a můžete se tedy
plně soustředit na řešení daného úkolu.
Na začátku jsou Mini Mariové samozřejmě rozmístěni v různých místech místnosti a odtud je musíte dostat, pokud možno všechny, k východu. K dispozici máte ale víceméně pouze tři „pohyby“. Ťuknutím stylusem na Mini Maria se tato postavička dá do pohybu, dalším ťuknutím se zastaví a „nakreslením“ krátké rychlé čáry nahoru povyskočí. První vtip ale spočívá v tom, že jakmile se figurka jednou dá do pohybu, nezastaví se, dokud tak sami neučiníte. Když tedy dojde ke zdi, po níž nedokáže vylézt, tak se jednoduše otočí a jde tupě zase zpátky. To samé ale platí i o propastech, do nichž
odbržděný Mini Mario napochoduje bez nejmenšího remcání a dole se pádem ochotně rozpadne, což představuje menší problém, jelikož tím pádem už z dané místnosti logicky nemáte šanci dostat všechny figurky, které zde byly na začátku.
Na konci každého patra vás čeká boss v podobě Donkey Konga.
Druhou poměrně zajímavou věcí je systém zdejšího bodování. Na konci každé místnosti vám hra spočítá body za sebrané předměty (mince, kartičky pro minihry), počet figurek, které jste dostali ven, ale i za čas, který jste k tomu potřebovali. Dohromady vám to vyhodí bodové skóre na základě kterého se uděluje hodnocení každé místnosti – nestárnoucí zlato, stříbro a bronz. A tady se dostáváme právě k tomu zajímavému. Hrou se dá do konce projít prakticky s prstem v nose a nějaké ty bronzy vám tam napadají, ale dá se předpokládat, že vás to stejně bude motivovat k opakovanému hraní tak, abyste získali co
nejlepší hodnocení. Pokud tedy budete chtít projít celou hrou alespoň na stříbro, bude potřeba již docela i zapojit mozek a pokud se vyhecujete a budete chtít získat kompletní sadu zlatých medailí, připravte se na hotové peklo.
Na stříbro totiž povětšinou stačí si pořádně promyslet postup a řekněme po dvou cvičných pokusech pak po jednom nasázet figurky těsně před východ z místnosti a pak je tam všechny najednou poslat. Za řetězové opuštění místnosti se totiž
násobí dosažené body, takže si i tímto způsobem můžete přijít na slušné skóre. Pokud ale budete chtít zlato, bude nutné to zvládnout i v dost dobrém čase, což zejména v pozdějších úrovních znamená, že budete muset operovat s více figurkami najednou (ideálně samozřejmě se všemi). To ale vzhledem k výše uvedené tuposti figurek klade docela slušné nároky na pozornost a dá se říci, že i zručnost a rychlé uvažování, zvláště když se později objeví různé další elementy jako spínače,
magnetické zdi, trampolíny nebo třeba posuvné pásy. Fakt žádná sranda.
Na konci každého patra vás čeká boss v podobě Donkey Konga a v případě, že se vám v každé místnosti podaří sebrat kartičku s písmenem, která dohromady dávají nápis Mini Mario, tak i speciální minihra. Vzhledem k tomu, že celá hra je orientována spíše logicky než akčně, tak rozhodně potěší fakt, že souboje s bossy jsou sice o šikovnosti, načasování a přesnosti, ale nejedná se o nic neschůdného. Jedná se prakticky vždy o variaci na téma „střelba figurek na Donkey Konga“ a dá se říci, že se jedná o zajímavé zpestření a takové příjemné předěly mezi jednotlivými patry. A to i přesto, že i zde se objevuje výsledné hodnocení, přičemž tedy musíme přiznat, že v některých případech jsme byli rádi alespoň za to stříbro. Je ale jasné, že je to pouze otázkou cviku.
|
|
Rozumná délka
Pokud nenaháníte skóre, dá se projít s prstem v noseMario vs. Donkey Kong 2: March of the Minis tak tedy na první pohled na obal hry může působit jako další z řady nintenďáckých 2D plošinovek, ale ve skutečnosti se jedná o dost zajímavou záležitost, která velmi zdařile kombinuje plošinovku s logickou hrou. Pokud se to tak vlastně vůbec dá říci. No zkrátka se jedná o zajímavý herní zážitek, který jen dokazuje, že Nintendo naprosto přesně ví, jaké hry jejich handheldu sluší. Můžeme jen a jen doporučit.
| Mario vs. Donkey Kong 2: March of the Minis | ||||
| ||||
| ||||
| ||||
|
