Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Masakr na německé škole - jak s ním souvisí hry?

  12:11aktualizováno  15. prosince 10:24
Budou to tři týdny, co německému studentovi ruplo a šel zabíjet do školy. Jako většina jeho vrstevníků hrál i on hry. Německá média na tomto faktu postavila celou kauzu a na západ od našich hranic teď hrozí plošný zákaz her. Oprávněně?

V pondělí, 20. listopadu 2006 v 9:30 překročil osmnáctiletý Sebastian B. práh jedné střední školy v městečku Emsdetten. Kouřovými bombami a střelnými zbraněmi zranil 36 lidí, aby následně spáchal sebevraždu (podrobná zpráva). Ve chvíli, kdy se v Německu přihodí „masakr“ podobného rozsahu, rozjedou redakce hned trojí pátrání: po faktech, po důvodech, ale především po titulcích, které by oboje patřičně úderně spojily. Dá se to udělat třeba tak, jak předvedly noviny Münchener Abendzeitung, které na titulní stránku umístily headline: „Er liebte Killerspiele und hasste die Welt“, tedy: „Miloval válečné hry a nenáviděl svět“. Tím se ovšem říká méně o skutečných motivech pachatele, než dává průchod nesmyslné zášti médií vůči počítačovým hrám. To vše pochopitelně v časovém presu, mnohdy vedoucím k dezinterpretacím.

To, že Sebastian B. často a rád hrál hry (jmenován byl DOOM 3 a Counter-Strike), bylo známo už krátce po hrozném činu. Tato skutečnost sama o sobě není ničím výjimečným – miliony lidí hrají stejně jako Sebastian. Ve světle mediálně velice propíraných událostí, ať už to byl Erfurt roku 2002 (hráč ve škole zabil několik lidí i sebe), nebo právě Emsdetten se však z jednoho z mnoha faktů rázem stává vysvětlení.

Média si našla svou kořist
Mediální obraz z úterka, tedy den po tragédii, mluví jasně. Zpravodajství deníků zcela záměrně či bezmyšlenkovitě spojuje počítačové hry se Sebastianovým amokem, což v lidech samozřejmě evokuje ideové souznění. „Osmnáctiletý platil za počítačového nadšence a zbraňového fanatika“, nadpisují Süddeutsche Zeitung jeden z článků rozsáhlého tématu, v němž je hra několikrát představena v roli jakéhosi vzorce chování. „Nedlouho poté si začal potřeby pro útok obstarávat na internetu, jako v počítačové hře“. Závěr článku směřuje laiky k jedinému východisku: „Sebastian B. byl podle svých spolužáků hráčem Counter-Strike, onlinové hry, tzv. střílečky z pohledu první osoby“.

Berliner Zeitung označují Sebastiana za „fanatického hráče“, Spiegel Online se stará o další rozvinutí: „celý den seděl před počítačem a hrál hororový titul DOOM 3“. Bild se nežinýruje a ptá se přímo: „byla počítačová hra příkladem?“ a dále fabuluje na, pro bulvár typicky realitě vzdálené, platformě. „Celé noci pobíhal po školních chodbách (na jím vytvořené Counter-Strike mapě), trénoval, jak v co nekratší době zabít co možná největší počet učitelů a spolužáků.“

Média se široké veřejnosti snaží objasnit i to, co to taková násilná počítačová hra vlastně je. Pochvalu je třeba vzdát aspoň deníku Frankfurter Rundschau, který si na rozbor evidentně najal odborníka, jenž svou populárně naučnou stať uzavírá ve smyslu, že o škodlivosti her se mezi odborníky vedou spory. Ještě že tak. Ostatní plátky, jako třeba TZ si servítky totiž rozhodně nebraly. „V této hře (Counter-Strike) se vše točí kolem zabíjení.“ Bild ví o specifiku hry, oblíbených headshotech. „Stříká tam krev. Counter-Strike se po masakru v Erfurtu ocitl pod ostrou kritikou, zakázán však nebyl.“ Co si z toho člověk má, ba musí odnést?

Otázka mířící na možné spojení hraní her a násilného činu je jistě oprávněná. Ovšem je tu množství dalších otázek, jejichž zodpovězení si zaslouží hloubkovější studii. Třeba ta, jíž do popředí staví tradičně velice seriózní Frankfurter Allgemeine Zeitung. „Policie se zaměřuje na původ pachatelových zbraní.“ Ale takřka v žádných novinách se nikdo něčím takovým nezaobírá. Stejně jako se nikde neobjevují informace o Sebastionově vášni v lovení, metalové hudbě či internetových stránkách, které ho naučily sestavit bombu. Všude se objevují jen notně zkreslené rámečky o Counter-Strike.

Vyváženost zpravodajství funguje jen tehdy, když za každých okolností převládají extrémní názory. Sotva se tak stačily ozvat první politické hlasy navrhující zákaz her, obrátila média o 180 stupňů a začala vydávat relativizující komentáře a zpracovávat nejrůznější analýzy pro oponenturu státním orgánům. Najednou byl Counter-Strike pouze „symptom, nikoliv příčina“ (Süddeutsche Zeitung). Kdo si myslí něco jiného „je příkladem starostlivé, ale neinformované strany“. Nakonec se hledají důvody tragédie v rodinných deficitech.

Rovněž Zeit Online se přes nepříznivou atmosféru odhodlalo ke konejšivému tónu. „Mladiství se zákonitě nestanou násilnými monstry, ani když budou hrát jako zběsilí. Proto je dnes až příliš jednoduché znovu volat po zákazu videoher.“ Spiegel Online se přidává a píše v tom smyslu, že takový požadavek by neměl reálný dopad a zároveň by oddálil nutnou debatu a průzkum skutečných příčin.

Mediální diskurz je skutečnou džunglí, z níž si můžete odnést závěry jen v případě, že s poskytovanými informacemi umíte zacházet. Jsou to právě média, kdo v Německu rozpoutal mohutnou debatu na téma zákazu her a nutno dodat, že z toho těží, co mohou. Je však otázkou, zda pořád ještě jde o veřejnou službu, nebo už se noviny a televize infiltrují do zákonodárství. Existují zkrátka vděčná mediální témata a počítačové hry jsou rozhodně jedním z nich. Máloco totiž společnost tak polarizuje a málokde se dá z obou pólů tak efektivně těžit. Starší generace už si ke hrám zřejmě nikdy náklonnost nevytvoří a s radostí se tak ztotožní s názory, které potvrdí jejich stanovisko – že hry jsou zlem. Ti mladší jsou zase vděční, když v novinách naleznou zastání. Co na tom, že by ho nebylo třeba, kdyby kauza nebyla uměle rozpatlána do obřích rozměrů. Více než kde jinde je právě na tomto příkladu vidět, jak média utváří vlastní dění. Novináři byli žalobci, teď jsou jako švihnutím kouzelného proutku obhájci, jenže kára už je rozjetá a bude zatěžko ji zastavit. Takže zanedlouho budou i soudci resultátu.

Kdo za to může?
Ovšem nejen média jsou na vině. Svou negativní „troškou“ do mlýna přispívá i politická delegace, která je nejen ze značné části naprosto neobeznámena s problematikou v celé její šíři, což dokládá uspěchanými výroky, ale chce se hozením viny vyhnout i diskuzím o nedostatečně konzistentním sociálním systému. Po masakru v Erfurtu (2002) se notně zpřísnily zákony týkající se zbraní a ochrany mladistvých. Z dobrovolné sebekontroly zábavního obsahu se stala povinnost podléhající novému úřadu. To jsou rozhodně smysluplná opatření, která navíc takřka nic nestojí.

Jenže! Ve stejné době v Německu výrazně kles počet školních psychologů, takže dnes vychází jeden poradce na 12,500 žáků. To je z hlediska EU předposlední místo před Maltou. Po Erfurtu žádali experti více specializovaných pedagogů, menší třídy, lepší prevenční projekty. Nic z toho se nedostavilo. Všechno to totiž stojí peníze.

Nicméně ani lobbisté z řad herních vydavatelů nemohou mít čisté svědomí. Ačkoliv je herní průmysl, obzvláště v Německu, velice rychle rostoucím odvětvím, nepodařilo se jim prosadit „nezávadnost“ her jak v očích určitých skupin obyvatelstva, tak u politiků. Kdo mlčí, stane se snadno obětním beránkem.

Ale dost už obviňování. V celé té kauze se jednoduše zapomíná, že šlo o selhání jedince, z něhož přímo crčela nenávist. Sebastiana B. V jeho nitru se kupily problémy, které neuměl řešit, takže nutně muselo dojít k podobné eskalaci. Tedy vlastně nemuselo. Ale to by si někdo musel všimnout jeho podivného chování, jež pramenilo ze ztráty smyslu života (jak mimojiné uvedl v dopisu „na rozloučenou“). Cítil se odstrčený a pokořený. Třikrát propadl ve škole. Dostal se ke zbraním, jaké nikdy ani neměl spatřit. Místo lega stavěl bomby. Ne, hry za čin, který provedl zcela jistě nemohou. Doufejme, že přes šílenou mediální masáž dojdou k podobnému závěru i pověřené kruhy a hry v Německu nezakáží. Jednak by šlo o potvrzení vlivu mediokracie, jednak také o návrat do dřevních dob, kdy byli hráči skutečnou menšinou a museli trpět výmysly mravokárců. Doufejme v to, že jsme od té doby o něco pokročili…

Hry to ale v Německu zřejmě ani nadále nebudou mít jednoduché. Když jsem dopisoval tento článek, objevila se i v českých médiích následující zpráva:

„Berlín - Pátrání po německém chlapci, který vyhrožoval masakrem na své střední škole, skončilo. Policie objevila tělo osmnáctiletého studenta v lese nedaleko domova rodičů. Spáchal sebevraždu. Osmnáctiletý student, na něhož upozornili spolužáci, chtěl podle deníku Bild provést masakr na technické střední škole v Offenburgu. O chystaném činu mluvil, když hrál na internetu akční hru Counter Strike. Samotářského mladíka hledalo tři sta policistů a dva vrtulníky. Doma se neobjevil od pondělí a s sebou si odnesl zbraň. Nakonec policie vypátrala tělo v lese nedaleko domu rodičů.“ (Mladá fronta DNES – 7.12.2006, str. A8)

Autor:



Nejčtenější

Nejvtipnější chyby z českého hitu Kingdom Come: Deliverance

Kingdom Come: Deliverance

Kingdom Come je obrovská a propracovaná hra, ale její autory čeká ještě spousta práce při odlaďování mnoha chyb, které...

RECENZE: Kingdom Come naučí svět milovat českou historii

Kingdom Come: Deliverance

Nejočekávanější česká hra poslední dekády nezklamala. Je to sice o dost náročnější záležitost, než na jaké jsme si v...



Hrajete už Kingdom Come: Deliverance? Jak se vám zatím líbí?

Kingdom Come: Deliverance

Dnešní anketa je určena pro ty z vás, kteří už se ponořili do české hardcore hry na hrdiny Kingdom Come: Deliverance....

RETRO: Winter Challenge je i po 25 letech nejlepší herní olympiádou

Winter Challenge

Je to s podivem, ale i po čtvrt století od vydání zůstávají neoficiální zimní hry od Accolade tou nejlepší olympijskou...

KOMENTÁŘ: Historická tematika boduje, proč je jí ve hrách tak málo?

Kingdom Come: Deliverance

Na české hře Kingdom Come: Deliverance je dobře vidět, že historická témata a dobová autentičnost nejsou hráčům cizí. A...

Další z rubriky

KOMENTÁŘ: Nejde jen o ty nervy. Dark Souls si užijí i strašpytlové

Dark Souls

Hry jako Dark Souls bývají často charakterizovány jako extrémně obtížné tituly, na které si troufnou jen ti...

KOMENTÁŘ: Měsíční poplatky táhnou. Přejdou hry na model Netflixu?

Halo Wars 2

Úspěch filmové streamovací služby Netflix a jí podobných nezůstal bez ohlasu ani v herním odvětví. Se systémem...

KVÍZ: Jak dobře znáte éru, v níž vládl legendární PlayStation?

PlayStation

První konzole Sony PlayStation (PSX) se řadí k nejpřelomovějším konzolím všech dob. Řada z nás má hry jako Metal Gear...

Najdete na iDNES.cz