Původně jsem neměl v plánu se k Mass Effectu vracet, ale nakonec jsem přeci jen podlehl. Legendární edice obsahující remasterované první tři díly této klasiky je lahůdkou, kterou si nemohu nechat ujít. Abych si alespoň trochu obhájil opakovanou investici minimálně stovky hodin, které mě čekají, rozhodl jsem se, že tentokrát mimořádně budu hrát za ženskou postavu.
Aby se mi na ni hezky koukalo, strávil jsem v úvodním editoru postavy několik desítek minut. Při vší skromnosti byl výsledek docela povedený.
Jenže krátce po začátku hry jsem si všiml, že abych mohl hru oplatinovat, musím ji celou projít na nejtěžší obtížnost, a tak jsem začal znovu od začátku. Tentokrát už mě editor postavy nebavil, a tak jsem všechny parametry od oka nastavil „zhruba jako minule“. A teď při každém dialogu moje vlastní postavička děsí.
Nejde ani tak o to, že je trochu asymetrická, má moc velikou pusu a příliš nalíčené oči, zase takový narcis nejsem, abych se přes to nedokázal přenést. Horší je, že jsem jí udělal příliš vystouplé lícní kosti a vpadlé tváře, což i při běžném osvětlení na jejím obličeji vytváří nehezké stíny. Moje Shepardová tak po většinu času vypadá, jako by ji bolely zuby, což není zrovna nejhezčí začátek naší dlouhé cesty za nápravou galaxie.
Ale co, vzhled je jen povrchní atribut, nejdůležitější je to, co se skrývá uvnitř. A já tentokrát plánuji být tím nejhodnějším Paragonem v celém vesmíru.
