Všichni hráči vedou vášnivé diskuse o svých oblíbených hrách. Všichni se rádi baví o tom, jaké tituly by si popřípadě přáli. A někteří potom ještě se slzou v oku vzpomínají na zlatou herní éru předešlých let. Sony nám sice dala nejlepší konzoli, dokonce od letošních vánoc máme i ty nejlepší hry, jenže když jsme nedávno s kamarádem diskutovali a připomněli si krásné časy naší milované Amigy, přišli jsme konečně na to, který že žánr nám na PS2 opravdu chybí. Žánr klasických arkád; což byly hry, které se vyznačovaly totální hratelností a hlavně stálým zdokonalováním sebe sama. Ano, je to přesně ten typ her, jež dnešní hráči nesnášejí. Žádné Save během dobře rozehraného dobrodružství, ale pěkně až na konci každého levelu. Čili jde o ten druh hraní, ve který už v dnešní době nikdo nevěří. Ale nikdy neříkej nikdy.
Capcom je velmi diskutabilní firma. Někdo ji vynáší až do nebes, jiní ji zatracují. Ale jedno ji upřít nemůžeme. Vždy se umí trefit do vkusu hráčů a její hry jsou zábavné a dobře hratelné. Jenže bohužel také velmi, ale velmi krátké. Proto když jsem poprvé slyšel o Maximovi, tak jsem tomu nevěnoval velkou pozornost. O to víc mne pak tento projekt překvapil. Maximo je pokračování jedné z nejlepších arkád, které se v 80 letech objevily na automatech - Ghost n Ghost a Ghost n Goblins. Pokud tyto počiny někdo někdy dohrál a to pokud možno ještě na jeden kredit, tak se mohl považovat za herního boha, samozřejmě ve své době. V současnosti již nemusíme strkat peníze do těchto požíračů času, ale v klídku a teploučku domova se můžeme vžít do role rytíře Maxima na platformě PS2, který zde opět bude bojovat o svoji milovanou Sophii.
Tentokrát má Maximo opravdu pořádný problém. Ďábelský král Achille nejen, že mu unesl jeho milou, ale jeho království obsadil mrtvými i nemrtvými nohsledy své vůle. A tak Maximovi nezbývá, než opět obléci své staré brnění a vydat se sám zachránit monarchii. Maximo je tedy klasická arkáda se vším všudy a ze svých předchůdců si bere jenom to nejlepší. Pokud bychom tradičně začali příběhem, tak k tomu vám mohu říci, že je stejně starý a zaběhlý jako samotný herní žánr. Příběh se točí, jak už jsem naznačil na začátku, kolem záchrany vaší Sophie a tím je řečeno vše. Nicméně u arkády opravdu nezáleží na propracované story, ale na čisté a ničím nerušené hratelnosti. A dobrá hratelnost je jedním z prvků, který Maximo v bohaté míře nabízí, i když by se mohlo zdát, že ne každému tento styl zajeté a možná i trochu staré zábavy učaruje. Čili ten, kdo této hře podlehne, nebude žádný dnešní prototyp rozmazleného hráče, ale skutečný pařan, který už má něco za sebou. Nechci tím ovšem naznačit, že se mezi ně řadím, ale kdo ví, snad se někdy dočkám vysloužilého herního důchodu. Teď už konečně k věci.
Maximo je rozdělen na několik světů s celkovým počtem třiceti levelů. Pokud si proklestíte cestu určitým počtem levelů v každém světě, ocitnete se tváří v tvář hroznému a na první pohled neporazitelnému Bossovi. Bossové mají pro sebe zvlášť koncipované úrovně, v nichž tráví svůj volný čas a čekají na nějakého šílence, který by je eventuelně chtěl porazit - v tomto případku je řeč o vás. Během střetu tak nějak tradičně musíte nalézt slabé místo každého hlavního protivníka, takže nehrozí, že byste se na něj hnedka vrhli a nakopali mu zadek, to ani náhodou. Jenže má to malinkatý háček, souboje s bossi jsou možná všechno, jenom ne nějak zvlášť
náročné. To znamená, že se tady spíše budete smát a koukat na perfektně zvládnutou animaci, než abyste se roztřásli strachy. Nejlepší je hnedle ten druhý boss, jenž vládne voodoo magií a kde je opravdu na co koukat. Ona vlastně celá hra se nese v takovém lehkém, snad mohu říci i komediálním, ale zároveň i hororovém duchu. Ten, kdo si oblíbil na PSX titul Medievil, bude tomuto přirovnání rozumět a zdejší vizuální podoba ho uvede do nadšení. Jóó grafika, opět je na co koukat. Netvrdím, že se jedná o naprostou bombu, např. při porovnání s Jak a Daxter trochu pokulhává, ale navozuje tu správnou atmosféru Medievilovského stylu. Máte tu nádherně propracované scenérie, jež jsou napěchované nepřáteli a hlavně pěknými detaily, kterých si zpočátku ani nepovšimnete. Design úrovní má tu správnou “pokřivenou“ architekturu, žádné rovné, nezáživné a čisté prostředí, ale opravdu drsné a temné. Domy, stromy, pirátské lodě, ledové jeskyně, vodní plochy – to vše a plno dalších lokací a objektů a povrchů je velice podařeně vymodelované a navrch to má svůj osobitý styl, všechno do sebe skvěle zapadá a vytváří nezapomenutelnou kulisu Maximova světa. I hudební stránka se mi líbila, i když se motivy stále opakují a někomu se snad po chvilce můžou zdát i dosti vlezlé, nakonec však máte možnost si hudbu vypnout. Zvuková část je vcelku zdařilá a využívá ozřejmení všech možných povrchů, na které stoupnete.
Nepřátel je opravdu přehršel a i když to není u arkád tolik důležité, disponují i dosti dobrou umělou inteligencí. Potkáte zde několik druhů kostlivců, zombíky, duchy, havrany - kteří vám kradou vámi poctivě nalezené drahokamy, a kouzelníky, jenž jsou tak zákeřní, že místo toho, aby na vás férově přímo zaútočili, tak vás promění v batole nebo staříka, kteří - jak sami uznáte - toho moc v boji nezmůžou. Rafinovaní nepřátelé jsou jedna věc, ale
ono ani samotné prostředí vám nedává moc šancí na přežití. Budete přeskakovat přes lávové kaňony, klouzat se po ledových pláních, bude pod vámi praskat samotná země, dočkáte se toho, že všude kolem vás budou vyrůstat kopce nebo se naopak různé stavby začnou propadat pod zem. Svět je opravdu velice živý a vy se budete mít co ohánět - a ještě k tomu tu sbíráte všelijaké poklady a duše, jež jsou samozřejmě dokonale schované. Další obvyklý prvek arkád je fakt, že musíte dokonale znát každý kout daného levelu. Jestli si snad myslíte, že level splníte na sto procent hnedle napoprvé, tak se setsakramentsky mýlíte. Budete muset prozkoumávat každou píď země, skákat i tam, kde je to dosti nesmyslné a budete se modlit, aby se tam něco objevilo. Poklady jsou totiž důležité na zakoupení lepších dovedností, vaší výstroje či prďáckých trenýrek, nemluvě o tom, že peníze potřebujete pro eventuelní vrácení do prošlých úrovní či pro Save – ano, za uložení hry si musíte zaplatit! Jistě, nějakou finanční hotovost lze nalézt také po zabitém nepříteli, peníze mohou být i jen tak pohozené nebo přímo v truhlách, které jsou porůznu poschovávané nebo i zamčené. Jenže v pozdějších úrovních vám začnou docházet klíče. Ano, klíče. Na to bych dočista zapomněl, další důležitá součást této hry. Klíče vám pomáhají nejen otevřít další část levelu, která je oddělena bránou, ale umožňují vám odemykat také truhlice a skrýše, ve kterých naleznete vždy něco velmi užitečného. A tak si budete muset rozmyslet, co bude mít pro vás vyšší prioritu.
Maximo disponuje trojím zohledněním základního ukazatele vašeho zdraví. Plná zbroj i s přilbicí. Pak je tu lehká zbroj. A nakonec, když už jste na tom nejhůře, tu stojíte a bojujete polonahý jenom tak v trenýrkách - pak už následuje jen smrt. K dispozici tedy máte meč a štít.
Štít vám slouží nejen pro obranu, ale můžete jej použít i jako bumerang. Meč pak máte možnost upgradovat. Prodloužení čepele, využití ohně, zmrazení atd. V pozdějších fázích budete disponovat magií, stejně jako velkým počtem komb, které ze začátku samozřejmě neumíte. Zkraje zvládnete jenom ubohé tři údery. Jenže všechno vám nezůstane a tak se musíte snažit, abyste o tyto dovednosti nepřišly. Sbírání duší, ať se tato záležitost může zdát pro někoho zbytečná, má své opodstatnění. Nezapomeňte, že jste uzavřeli smlouvu se samotnou smrtí a ta po vás něco vyžaduje. Po promrhání všech vašich životů, se jí ocitnete tváří v tvář a pakliže se budete chtít vrátit nazpět do hry, musíte zaplatit. A právě určitý počet nasbíraných duší vám tyto penízky přinese. Jenže nemyslete si, že se smrt spokojí s jediným penízkem; bude chtít stále více a je jen na vás, jestli je a hlavně kolik jich nasbíráte. Na závěr vás čekají obvyklé bonusy, které se již stávají klasickou klasikou a v hlavním menu máte volbu pro přehrání všech filmečků.
Maximo je dokonalým příkladem toho, jak by se mělo postupovat při “konverzi“ a oprášení nějaké klasiky a hlavně je řáckým příkladem, že i v dnešní době může hra ze staré školy opravdu pobavit. Vždyť kde máme na PS2 ty slibované hry plné emocí a nevídaných věcí? Netvrdím, že se Maximo stane naprostou klasikou tak jako jeho předchůdci, ale stane se určitým kultem pro opravdu úzký okruh hráčů. Ostatně i samotný Capcom to tentokráte pojal jako poctu celé sérii. A můžu s klidným svědomím říci, že i když je tato hra první skutečně skrolující 3D akcí od této firmy, povedla se opravdu znamenitě. I kamera je vcelku v pohodě a máte možnost si ji vždy natrvalo zafixovat. Ovládání je přesné a zjednodušené až na samotnou možnou hranici.
Já osobně musím konstatovat, že přestože tento počin vyšel zároveň s “božským“ Metal Gear Solid 2, dal jsem přednost této jednoduché, ale stále perfektně hratelné a zábavné gamese. Možná také proto, že jsem ze staré školy a možná i proto, že na mne ten obrovský HYPE okolo MGS2 nepůsobil zrovna moc dobře. Takže, pokud vám stejně jako mě chyběla skvělá arkáda, tak už nemusíte hledat dále.
| Maximo | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
