Medal of Honor je tedy střílečka z vlastního pohledu a je to další v řadě FPS her, které se na 32-bitové PSX kdy objevily. Namátkou připomenu Dark Forces, Exhumed, Alien Trilogy či . V tomto výčtu samozřejmě nesmíme zapomenout ani na druhý díl Medal of Honor, tentokráte s podtitulem Underground, v němž však již nefiguroval americký poručík Jimmy Patterson coby hlavní postava zdejšího příběhu (resp. nefiguroval tu vůbec). Slovo však znovu dostane v připravovaném titulu Medal of Honor Frontline, o němž ostatně chystáme v příštím týdnu první dojmy ze hraní.
Medal of Honor je tedy další typický představitel žánru "doomovka" a nutno podotknout, že se tomuto odvětví na konzolích nebývale daří. Připomenu-li nyní mnou často uváděnou skepsi, že tento typ her poněkud ztrácí při absenci klávesnice a myši a hraní přes ovladač tvůrce nutí k přijmutí rozličných kompromisů, mezi něž patří také funkce auto-aim, komerční úspěchy her jako je např. pro N64 nasvědčují tomu, že konzolisté se zkrátka bez uvedených periferií dokáží obejít.
Ale zpět k prvnímu dílu Medal of Honor. Jako Jimmy Patterson se stáváte aktivním účastníkem protiněmeckého odboje, přičemž ač na nepřátelském území, jste zde jako vlk mezi ovcemi. Ve vašich misích nechybí rozličné sabotážní akce, infiltrace objektem třeba za účelem získání důležitých dokumentů a to všechno posléze vede k finálové konfrontaci s obávanou německou raketou V2. Přičemž při prostupu danou úrovní jste se museli jednak vypořádat s velkou přesilou nepřátel a druhak ještě přitom splnit požadavky vašeho ústředí (a že byli mnohdy pěkně neskromní). K tomu vám dopomáhal velký zbrojní arzenál, kam patřily granáty, automaty (např. Thompson), pistole (např. Walther P38), odstřelovačka nebo jste si razantně pomohli na místě opuštěných (či spíše vámi vystřílených) kulometných stanovišť, kde jste se mohli bez ztráty munice rychle vypořádat s příchozími německými posilami. Nutno podotknout, že každá zbraň vycházela ze své reálné podoby a měla trochu jiné parametry (jako kadenci střelby), což se odráželo na možnostech použití pro každou danou situaci. Jenomže nepřátelé nebyli rozhodně nějací “nazdárci“, němečtí vojáci se dokázali velice dobře krýt a navrch, jako takový majstrštyk autorů v souvislosti s naprogramováním AI, vás příležitostně doslova ohromili svým jednáním - typickým příkladem budiž jejich snaha
uprchnout z místa, pakliže jste jim tam hodili granát, nebo tento odkopnout pryč. Jelikož jste na každé křižovatce osudů bojovali doslova o holý život, museli jste s povděkem přijmout klasické žánrové schéma, jako je příležitostné nalézání jednorázových uzdravovaček či nábojů do vašich zbraní. Další vítanou pomoc představovaly výbušné objekty - př. sudy - kde akční rádius následné destrukce dokázal značně umenšit stav vašich oponentů na druhé straně barikády. Skvělým nápadem také byl ukazatel vašeho zdraví v rohu obrazovky, který dále suploval kompas (tady víceméně zbytečně, neboť Medal of Honor byla pohříchu velice lineární partie) a přitom též sloužil jako indikátor směru, odkud byla na vás v ten který moment vedena střelba. Čímž se plynule dostáváme ke zvukové a hudební stránce hry, jež byla jedním slovem skvělá. Téměř filmová hudební kompozice na pozadí dodávala tomuto dílu lesk, o jedinečnou atmosféru se zase postaraly detaily jako vzdálené či blízké hlasy německých strážných, štěkání psů (jinak docela nepříjemní protivníci), občasné přelétávání letadel nad oblastí či v neposlední řadě kankán kulek, který vám hvízdal okolo hlavy nebo zanechával svůj vzor na zdech či jiném interaktivním materiálu. V této souvislosti však musíme výrazně zpomalit a
upozornit na jeden celkem vážný problém, který hra měla. Nehezký grafický engine s několika legračními chybami, mezi něž patřila třebas skutečnost, že otisky kulek zůstávaly i ve vzduchu. To by samozřejmě až zase tolik nevadilo, mnohem méně úsměvný byl však fakt, kdy jste díky nekvalitnímu enginu neviděli dostatečně daleko, takže na vás příležitostně ze tmy létaly střely a vy jste nemohli nijak reagovat. Pokud však pominu zmíněné neradostné události, některé další momenty se tvůrcům poměrně vydařili. Sem pak patří vcelku realistický pohyb všech zúčastněných (tedy žádné quakovské létání prostorem) a také přítomnost bojové techniky, která v případě takového tanku vzbuzovala opravdu značný respekt. Ještě, že tu byla také bazooka:o)
Co ještě dodat? Měl bych asi připomenout několik výběrů obtížnosti, implementaci oblíbeného headshotu (při kterém mohla protivníka občas zachránit přílba), stylové menu a Briefing a samozřejmě také multiplayer, který sice neměl přímo se nabízející kooperativní postup hrou, ale standardní versus režim koneckonců také pobavil. MoH sliboval být dlouhotrvající a zajímavou alternativou pro všechny fanoušky žánru, kteří sice mohli mít občasné malé problémy s ovládáním (zejména šplhání po žebříku bych vyřešil už projednou nějak inteligentně) a museli akceptovat pochopitelné arkádové zaměření, ale tohle všechno zůstalo již po chvilce ukryté za oponou dobré hratelnosti. Pakliže tedy čirou náhodou hledáte nějakou akci z vlastního pohledu na stařičký PSX, hra Medal of Honor by vás rozhodně neměla zklamat!
| Medal of Honor | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
