Medal of Honor je přímočará střílečka z perspektivy první osoby a ze žhavé reality dnešního Afghánistánu. Snaží se vzkřísit uvadající slávu kdysi vedoucí série žánru. A ačkoliv výsledek není úplně podle původních představ, hra si šanci zaslouží.
Medal of Honor je legenda a pamatujeme časy, kdy byl titul synonymem stříleček z perspektivy vlastních očí. Od těch legendárních časů to ale šlo s celou sérií zvolna z kopce, takže není divu, že se v Electronic Arts rozhodli sérii restartovat.
Symbolem restartu je už fakt, že hra podruhé za celou historii série nemá žádný podtitul, takže se na internetu často uměle přidává letopočet 2010. To aby vyhledávač odlišil heslo od zahajovacího majstrštyku z roku 1999. A od prvních minut je vidět, že se při vývoji nešetřilo. Myšleno tedy penězi. S invencí to až tak žhavé není.
Nový Medal of Honor je typická moderní hra, se všemi klady i nešvary, které pojem "moderní" přináší. Zapomeňte na lékárničky, dnešní americký pěšák se léčí sám. Máme tu vlastně jen pár typů zranění. Zaprvé se na displeji objeví pár kapek krve, spolu s indikátorem, odkud zhruba olovo přilétlo. Pokud se nestáhnete a nepřítel si udrží dobrou mušku, zkrvaví obrazovka po celém obvodu. A pak už stačí jen opravdu málo, abyste si naposledy prohlédli své ruce a překlopený horizont a zhynuli. Nepatrně odlišné je to v bitevním vrtulníku, kde rudne interiér a stroj se kupodivu sám neopraví.
Následně se bez ptaní nahraje poslední automaticky uložený bod hry. Tyto checkpointy jsou tak hustě rozmístěny, že se netřeba ničeho obávat. Hustota záchytných bodů však bohužel souvisí s designem levelů, který je tak přímočarý, jak jen si lze představit.
A nejen to. Levely, kde se odněkud někam pohybujete, sestávají z krátkých 
oddělených úseků. Narazíte i na neviditelné bariéry, ale především se za vámi lokace průběžně uzavírají. Například nevratným seskokem z nízké vyvýšeniny, to je ta lepší varianta. Každopádně svět za vašimi zády ihned spokojeně usíná jak zámek Šípkové Růženky. Otevírání a zavírání těchto mini-úseků pak hraničí až se směšností, když například neviditelní protivníci ochotně otevírají vrata, kterými po diverzní akci prcháte z jejich hnízda.
| Taliban byl zrušen |
|
Původně mělo být ve hře možné hrát v multiplayeru i za nepřátelský Taliban. To se ale nelíbilo americké veřejnosti a zvedla se vlna odporu. Tvůrci z Electronic Arts nakonec tomuto tlaku ustoupili a Taliban ve hře přejmenovali na vzbouřence. Velmi střízlivě a svým způsobem i docela vtipně okomentoval tuto kauzu v době největší nevole válečný veterán Hank Kiersley, toho času válečný poradce tvůrců: "Taliban nebojoval za teroristy z Al-Kájdy. Možná několik bojovníků. Většina proti našim vojákům bojovala, protože v té zemi se prostě bojuje neustále." Ani přejmenování nepřátelských sil však nezměnilo rozhodnutí zakázat prodej hry na amerických vojenských základnách. |
Hra má jednoduše svůj přesně promyšlený scénář a tlačí vás, abyste ho dodržovali, ať se vám to líbí nebo ne. Někdy si lze postavit hlavu, a tam, kde je předepsáno plížení, se prostřílet. Může to ale být opravdu nepohodlné. Někdy si ovšem ani tu hlavu postavit nesmíte, protože se soupeři donekonečna obnovují. Je vskutku smutné sledovat, jak vždy dva nepřátelé vyběhnou z jeskyně, postaví se ke kameni a zahájí palbu. Vy je skosíte, ale hned vyběhnou ti samí dva, postaví se ke kameni a ...
Takové vláčení za ručičku má však i své známé klady. Krátké, ne příliš svobodné úseky především umožňují vypiplat grafiku, což se zhusta i děje. Vizuální stránka má své vrcholy i rokle, ale zhruba lze říci, že vrcholy jsou zatraceně vysoko, zatímco dole žádná katastrofa. Oko si přijde na své a to především ve velkolepých exteriérech afghánské přírody.
Přesvědčivou krajinu můžete obdivovat v různých povětrnostních podmínkách a fázích dne, a dokonce i při nočním plížení po zasněžených 
skalách vidíte, jak se vrcholky stromů klátí ve větru. Nemluvě o momentech, kdy váš protivník na ledové plotně opravdu uklouzne. Hra nabízí fůru takových zdánlivě bezvýznamných, ale působivých detailů.
Dalším kladem předpřipraveného scénáře je spád a filmovost děje. Tím ale zrovna nemyslíme zdejší jednoduchý příběh o špatně vymyšlené akci, zlém generálovi a čestném afroamerickém důstojníkovi, který v tom své chlapy přece nenechá. Dynamičnost akce, špikované dokonale vypadajícími videosekvencemi, však po pomalém rozjezdu chytne a nepustí. To, že hrdina dovede tryskem přeběhnout odkrytý prostor a doslova sebou plácnout za překážku, je krásná, ale rozhodně ne samoúčelná ozdoba.
Jakékoli náznaky nudy rozhání též střídání herní náplně. Kromě obligátního běhu s puškou se například plížíte s nožem či pistolí s tlumičem, sabotujete nepřátelská vozidla, jezdíte na čtyřkolce, střílíte z dalekonosné sniperky, značkujete laserem vzdálené cíle, hubíte z vrtulníku vše, co se pod vámi pohne a 
podobně. Jednotlivé úkoly se přitom svou konkrétní podobou dále rozlišují.
Jen u vrtulníku máte hned několik poměrně odlišných druhů boje: palbu z rotačního kulometu otevřenými dveřmi, palbu na velkou vzdálenost s pomocí speciálního zobrazovače a konečně klasickou palbu kulometem, raketami a naváděnými raketami s čelním pohledem z kabiny. Pro osvěžení pozornosti i takové zdánlivě malé variace dělají dost.
Z toho jste si už asi domysleli, že (jak je dnes v kursu), hrdina je kolektivní. Čímž nemyslíme ani tak fakt, že jsme zpravidla obklopeni grupou mimochodem skvěle nadabovaných spolubojovníků, ale především že hrajeme střídavě za celou řádku borců s různým náčiním.
Toto řešení posiluje pestrost, ale brání většímu ztotožnění s hrdinou. Jistá odtažitost zdejší efektní přehlídky připomíná občas až trenažér náborového centra armády. Nakonec však, bez ohledu na řídkost příběhu, bychom se snad i 
ztotožnili s týmem, kdyby. Kdyby dva dny trvající historka neznamenala v reálu dvě nepříliš dlouhé večerní seance.
Herní doba mezi šesti a sedmi hodinami už ale u stříleček nikoho nepřekvapí. A kromě toho si ji lze prodloužit. O něco málo zvolením střední či nejvyšší obtížnosti. Ještě o chlup hrstkou přídavných misí a pak samozřejmě multiplayerem. Ten nabízí hru až čtyřiadvaceti hráčům, na osmi mapách a ve čtyřech módech.
| Pár přátel stačí mít |
| Blízkost virtuálních spolubojovníků se vyplácí. Jednak posilováním pocitu boje v jednotce, který je jistě realističtější než osamělá likvidace poloviny nepřátelských sil. Ponechme stranou, zda bychom tu polovinu zlikvidovali v několika lidech. Kromě toho si však také můžete od svých kolegů vyžádat doplnění munice, oni sami ledacos trefí a když budete poslouchat, co vám neustále vykládají, ušetříte si pátrání, co se po vás vlastně chce. Ale především je to kolikrát takový fofr, že se jednoduše vyplatí sledovat, kam ostatní běží. Jinak se vám může snadno stát to, co nám. Během překvapivého útoku vzbouřenců byl hrdina obklíčen a současně se dostal na místo, kde se hra automaticky uložila. Po desátém marném pokusu najít cestu z těsta nám došlo, že to bez restartu mise nepůjde. A od té doby už jsme si dávali zatracený pozor, abychom single player nehráli singl. |
Zajímavé spory ohledně slova Taliban jste si mohli přečíst v rámečku. Dnešní stav je takový, že si můžete jednoduše vybrat z profesí rifleman, special ops nebo sniper, a bojujete buď za koalici nebo "vzbouřence". Paradoxně i nuzně odění "ti-jejichž-jméno-se-nesmí-vyslovit" získávají za své úspěchy frčky a metály. A všichni společně odemykáme lepší výbavu. Dostupné módy pak jsou: Team Assault, Combat Mission, Objective Raid a Sector Control.
Team Assault spočívá v jednoduchém sběru bodů pro tým za různé druhy likvidace soupeřů, Combat Mission a Objective Raid jsou o plnění konkrétního útočného nebo obranného úkolu, a Sector Control má za náplň boj o nadvládu nad třemi sektory. Mapy jsou dostatečně pohledné a variabilní: bludiště hořícího Kábulu, kandahárské tržiště, prašný venkov a podobně.
Celkově tak hra přináší rozhodně nadprůměrnou zábavu a mezi arkádovými střílečkami se jistě neztratí. A pokud tvůrci v budoucnu přitlačí tam, kde dosud vojenská bota tlačí, těšíme se na další díly.
