Medal of Honor Heroes 2

Zelený stejnokroj ve vašem obýváku? Že je to nesmysl? V téhle hře si budete připadat, že máváte skutečnou puškou, a pak už je k uniformě jen krůček!

Medal of Honor Heroes 2

Jestli je nějaká věc, na kterou mohou být tvůrci téhle hry pyšní, pak je to bezesporu ovládání. Medal of Honor Heroes 2 (MOHH2) jakožto první hra na Wii ukazuje, že prognózy fantazírující ve smyslu „tahle konzole se stane rájem konzolových FPS“ nebyly až tak přehnané. Jak to vypadá, ten potenciál zde skutečně je – a není vůbec malý. Samozřejmě že leccos naznačil už Metroid Prime 3, ale to za prvé není čistokrevná FPS a za druhé, zde je to dotaženo ještě o kus dál. Bezvadně funkční využití pohybových funkcí už jen ponouká vysmát se všem pochybovačům, kteří dosud odmítali jakékoli zprávy o tom, že by se něco takového dalo dobře použít někde jinde než v bláznivých minihrách (Wario Ware Smooth Moves) a zadumaných adventurách (Zack & Wiki). Přebíjení švihnutím wiimotu směrem nahoru je intuitivní a návykové. Otáčení těžkým dělem, brilantní nahlížení za roh, vtipně vyřešené použití panzerfaustu a spousta dalších funkcí přiřazených určitým pohybům nenechá nikoho na pochybách, že když se to umí, dají se s Wiičkem dělat bezmála zázraky. Navíc je k dispozici alternativní ovládací schéma pro Wii Zapper, a je možnost podrobně nastavit velkou spoustu věcí včetně citlivosti otáčení a velikosti „mrtvé zóny“, tedy oblasti, v níž je možné pohybovat kurzorem bez toho, aby se zároveň hnul i váš výhled.

Umělá inteligence je další stěžejní bod kritiky. Je vskutku příkladně tupá.

Nebuďme ale přehnaně rozjásaní – MOHH2 není v žádném případě převratná hra. Je to dokonce velice průměrná hra, až k uzoufání přeplácaná nejrůznějšími klišé a zbytečně lineárními postupy. Nerad bych to nějak moc rozmazával, ale opravdu se mi zdá, jako by někdo v rychlosti splácal „nějakou válečnou střílečku“, načež k hotové práci naběhla parta neuvěřitelně talentovaných lidí a naroubovali na celou tu věc precizně zpracované ovládání. Nechci říct, že vás hraní zdejších misí bude nějak nudit nebo otravovat, ale pokud si tu hru hodláte koupit, měli byste počítat s pevně danými, avšak blbými scénáři, s nesprávně fungující umělou inteligencí, a vlastně tak nějak obecně s všudypřítomnou hloupostí. Prostě zde najdete všechno, čím se obvykle vyznačují obyčejné a schematicky vyráběné hry bez vlastní duše.

V první řadě jde o přehnanou linearitu. Jde to až do krajností, a nejste-li extrémně klidná povaha, nejspíš vás vytočí, že nelze přeskočit nebo přelézt ani tu nejtrapnější překážku, a hra vás tak nutí postupovat v předem určených mantinelech. Dále jsou tu skriptované události, čímž se zde většinou rozumí nová vlna nepřátel přispěchavší z neznáma. Nebyl bych v zásadě proti tomu, kdyby to mělo nějakou rozumnou formu. Ale odrážet celkem tři zuřivé útoky během provádění úkolu sestávajícího ze tří úkonů, to mi přijde trochu moc. A tady se to stává pořád. Polovina veškeré obtížnosti téhle hry je postavena na předpokladu, že hráč nebude očekávat střelbu z míst, která považuje za „vyčištěná“. Mnohdy se to navíc děje v situaci, kdy jste vůči těmto útokům zranitelní, protože nastávají zpravidla těsně po provedení nějaké akce na exponovaném místě.

Multiplayer se chlubí tím, že ho může hrát až 32 lidí najednou.

Jestli si přejete nějaké konkrétní šťavnaté detaily ohledně dalších zmíněných neduhů, stačí říct. Čtěte pozorně. Prozradím vám, jak zhruba vypadá briefing jedné mise. Máte infiltrovat Němci kontrolované město. Vašimi cíli jsou protiletadlové kanóny, které ohrožují plán amerického velení bombardovat řečené město. Je vám doslova řečeno, že máte tyto kanóny zlikvidovat. Připadá vám to jako nějaká partyzánská hurá akce? Pche, to ještě nic není. Váš nadřízený se ukáže jako prvotřídní vtipálek ve chvíli, kdy prohlásí, že k odpálení těch věcí budete potřebovat něco fakt velkého – máte prý tedy mít oči na šťopkách. Už chápete? Já osobně jsem se rozesmál nahlas, když jsem si uvědomil, co se to vlastně děje. Scénárista zřejmě trpěl nedostatkem invence, tak se zhulil a pak ho to trklo – válečným velitelům je přece jasné, že Němci mají hned vedle protileteckých inštrumentů taky všelijaká obrděla a další vymoženosti. Je tedy jen logické, když nadřízený poplácá vojáka po rameni a poradí mu, že má něco z těch německých udělátek Němcům vzít a patřičně použít. Ach ano, tohle jsou chvíle, kdy vzpomínám na časy starých akčních fláků, jejichž průběh byl často rovněž dost nepravděpodobný, ale ty hry měly aspoň dost rozumu, aby neprozrazovaly krkolomnou pointu hned na začátku v rámci jakéhosi předpokládaného vývoje situace.

Umělá inteligence, to je další takový stěžejní bod mé kritiky. Je vskutku příkladně tupá. Když se vám poštěstí zahlédnout hrdinný souboj vašich spolubojovníků s nepřáteli, mohlo by se vám zdát, že tu jde o válku dvou ústavů pro mentálně retardované. Nepřítel v úkrytu, když jeho pozice ztratí svou výhodnost (například tím, že se objevíte za ním a rozštěkáte na něho svůj kvér), neustoupí někam na bezpečnější místo. Prostě zůstane stát, pokud se ovšem nerozeběhne přímo naproti vám. Někteří germánští gerojové jsou očividně krátkozrací, protože ve chvíli, kdy vás na dálku spatří, nezačnou hned střílet, ale nejdříve přiběhnou blíž, aby si důkladně prohlédli vaši uniformu. Bohužel nejcitelněji pocítíte bezzubost počítačem kontrolovaných sil tehdy, když se budete chtít spolehnout na podporu svých bratrů ve zbrani. Není to dobrý nápad, ti hlupáci jsou užiteční jen v nepravidelných intervalech a obecně vzato platí, že do akce jdete na vlastní pěst s trochou chaotické pomoci od nějakých figurek, co tam pobíhají s vámi.

Kromě hlavní kampaně, v níž si můžete zvolit obtížnost a kde také získáváte medaile za plnění vedlejších úkolů, je zde ještě vedlejší režim. Trochu jsem přemýšlel, jestli pro někoho nebude atraktivnější než hlavní hra, ale jednoznačné soudy by nutně musely vyznít lacině, protože tento režim je něco zcela jiného, je to něco navíc a měli bychom být rádi, že ho tu máme. Procházíte zde stejné mise, ale ve stylu automatovek se světelnými pistolemi. Ať už jsem si během hraní sem tam pomyslel cokoliv o lepších alternativách, které jsou na Wii už dnes k dispozici, hrát se to dá dobře a vezmu-li to kolem a kolem, je to za ty peníze velice vítaný bonus.

Střílení nejni žádná věda...

...ale nějakej základní výcvik bejt musí. V základu máš za vopaskem jednu vobyčejnou pistolku, dyby ti náhodou došly náboje v kvéru. Ale jinak teda můžeš sbírat pušky ze země. Frickové už je nebudou potřebovat, když je zastřelíš. Jo a taky máš granáty. Esli neumíš zacházet s granátama, rači se spakuj a mazej škrabat brambory na základnu. Tydlety flinty, s těma se koukej pořádně seznámit, než bude pozdě. Brokovka se ovládá uplně jinak, pokaždý když vystřelíš, musíš ji takhlenc připravit k další ráně. Levačkou. Pravačkou se přebíjí jako u každý jiný flinty, naláduješ tam náboje a jedem, střílíme. S vostřelovačkou si užiješ hafo bžundy, když se ti podaří zašít se na ňáký místo, vodkuď budeš mít přehled. Normálně zazůmuješ a pak už jenom ustřeluješ hlavičky. S bazukou se zase vodpalujou ňáký ty vodolný konštrukce, ale bazuku s sebou tahaj jen kreténi. Tu si vem dycky jenom na chvíli, když ji někde náhodou najdeš. A najdeš toho eště spoustu navíc. Kulometný hnízda třeba. Nebo těžký kanóny. Rozhodně se teda nemusíš bát, že bys neměl z čeho střílet, a kdyby někdy přece jenom, tak dáš náckovi pěstí do ksichtu, to ho uklidní. Rozchod!

Multiplayer se chlubí tím, že ho může hrát až 32 lidí najednou. Je to ale omezeno regionem, takže s kamarádem z Ameriky si nezahrajete. Ke hraní potřebujete registraci na EA Online – pokud ji nemáte, je možné se zaregistrovat přímo ze hry. I když je nutno uznat, že nic lepšího, co se onlinu týká, zatím na Wii nenajdete, rozhodně se nedá říci, že by herní možnosti mohly někoho kdovíjak naplnit nebo nedejbože ohromit. Je zde na výběr z běžných režimů - deathmatch, týmový deathmatch, hra o vlajku – a zúčastnění pobíhají v mapách z hlavní kampaně. Zde teprve člověk pozná, že designér levelů nebyl totální lempl zaslouživší zpřerážet hnáty a uvrhnout do gulagu. Pokud předpokládáme, že mapy byly původně určeny pro multiplayer a následně zprzněny úpravami pro kampaň, dá se jim přiznat jistá kvalita. Dovedu si představit, že někdo takhle o nedělním odpoledni dostane chuť na rychlou online partičku, nebude se mu chtít zapínat PC ani se otravovat s gamepadem, a veden těmito okolnostmi vezme do ruky wiimote, nahodí Wii a spustí MOHH2. Ba co víc, dokonce si dokážu i představit, že u toho ten dotyčný stráví o něco déle než jen tu předpokládanou chvilku. To je uklidňující zjištění a jistá satisfakce pro tuhle průkopnickou gamesku, která bohužel postrádá jisté zásadní kvality potřebné k lepšímu hodnocení.