Už klepe na dveře. Ptáte se co? Přeci pokračování jedné z nejúspěšnějších akcí posledních let – Medal of Honor, kterou po jejím vydání následovaly davy podobných. Dá se tedy říci, že právě tento titul na PC odstartoval hlad po kvalitních válečných akcích. Později ho překonalo Call of Duty, ovšem rozhodně ne o moc, což svědčí o vynikajících kvalitách této více jak dva roky staré hry. Kdo herní scénu trochu sleduje, by měl vědět, že pokračování je v přípravě již poměrně dlouhou dobu a rozhodně nepůjde o prachsprostý datadisk. Původní tým sice u projektu nezůstal, avšak vydavatel Electronic Arts podle svých slov získal adekvátní náhradu. Zda si tato s velkým soustem poradí jsme se vydali zjišťovat do demoverze Pacific Assault, která vyšla před několika dny.
|
Hned na první pohled jistě zarazí velikost souboru s demem, jež dosáhla kulatých 500 MB, což je i na dnešní dobu docela hodně. Ovlivněni tímto faktem jsme doufali, že si za tu stahovací dobu užijeme alespoň adekvátní porci zábavy. Tak tomu ovšem není. Demo obsahuje jedinou úroveň, a to sice Henderson Field, která svou délkou rozhodně nevyčnívá. Osobně bych se uchýlil k popisu – směšně krátká. Ano, přátelé, tak je to – v půlgigovém mackovi spočívá všehovšudy deset minut zábavy. Zda se vám stahovat vyplatí, posuďte z našich dojmů.
Pacific Assault nás, věren svému názvu, zavádí na frontu velice vzdálenou, konkrétně do Pacifiku, tedy na ostrůvky v něm ležící, které již tenkrát ovládalo Japonsko a právě to bude ve hře naším jediným a největším nepřítelem. Japončíci se totiž pěkně přepočítali a zaútočili na americkou námořní baštu – Pearl Harbor, kde se tenkrát nacházel i jakýsi Tom Conclin, hlavní to hrdina hry, v jehož kůži si nečekaný útok (ale i všechny další) odkroutíme. Právě mise v hlavní roli s Pearl Harbourem má být jedním z vrcholů hry srovnatelným například s takovými milníky na tomto poli jako je vylodění v Normandii v Allied Assault nebo bitva o Stalingrad v Call of Duty. Stejná kvalita je nám slibována i u mnoha dalších operací, zmiňme například boje o atol Tarawa nebo bitvu o Guadalcanal – známé boje, které k akčnímu spektáklu přímo vybízí.
Vrcholy si tvůrci ovšem logicky šetří na plnou hru, tudíž se v demoverzi, jak už bylo řečeno, setkáváme s misí Henderson Field, která, řekněme si to hned zpočátku, není vůbec ničím výjimečným a dá se prohlásit, že mě i trochu zklamala. Ne tolik svou délkou, nýbrž designem. Henderson Field je jedno z klíčových letišť, tudíž o ně Amíci se šikmookýma svádí souboj. Po startu se ocitneme v menší vesničce v jakési džungli s několika chatrnými budkami. Než se vůbec stačíme rozkoukat, již nabíhá první salva protivníků. Ale jak! Pět Japonců napochoduje jak splašené hejno a začne ještě hektičtěji pobíhat mezi stromy. V té chvíli se rozutečou i naši parťáci, s nimiž se plní většina úkolů. Hlavního charakteru si nikdo moc nevšímá, všichni se bijí tupě mezi sebou. Ve chvíli, kdy se většina mého týmu válela v křečích na zemi, jsem se rozhodl přiložit ruku k dílu. Jenže ať jsem se snažil sebevíc, Japonci byli pořád stejně ležérní. Přestože jsem na ně koukal z pětimetrové vzdálenosti, teprve až po několika sekundách se odhodlali k nějakému činu, a to navíc dosti hloupému – rozběhli se ke mně s napřaženou pažbou zbraně. Jasně, že jsem situaci kontroloval a sestřelil, než mi stihli ubrat byť jen jeden bod zdraví.
Trochu těžší situace nastává až ve chvíli, kdy je Japonců více jak pět, pak nabíhají všichni zároveň a ubránit se je o něco těžší, pořád ovšem směšně lehké. Neříkám, že nikdy nestřílí, to bych lhal, ovšem děje se tak zbytečně málo. Jako by se tvůrci snažili naprogramovat inovativní umělou inteligenci a vůbec se jim to nepovedlo. Jsem velice zvědav, zda provedou nějaké klíčové úpravy do vydání krabicové verze, jelikož aby hra měla šanci překonat konkurenci, musí se tak stát. Medal of Honor byl vždycky velice akční, ale nikdy ne tak, aby degradoval na úroveň Serious Sama nebo Painkillera a já vám chtě nechtě musím oznámit, že přesně tyto hry mi mozek vyasocioval, když jsem viděl nekoordinované, pomalé a vůbec nepovedené nabíhání Japonců na hlavní postavu s jediným cílem – ubrat trochu zdraví.
Ale abychom jen nehaněli, pojďme prozkoumat druhou část dema, kde jsou popsaní Japonci sice pořád, ale už vás jejich chování tak negativně nepřekvapí. Za vesničkou se totiž schovává vlastní letiště, na němž musíte pomoci spojeneckým pilotům do letadel, což nespočívá v ničem jiném, než zase vystřílet desítky protivníků, ovšem design této lokace již není vůbec špatný. Rozsáhlá plocha, nad níž létají spřátelená i nepřátelská letadla, která se občas zřítí, rozhodně není špatná. Časem se navíc dostanete k pořádnému kulometu s úkolem sestřelit co možná nejvíce japonských Zer. Zde, v tom nejlepším, ovšem všechno končí a vy po tomhle zážitku nevíte, co si o hře myslet. Přes všechnu snahu a dobrý konec mě demo prostě nedokázalo strhnout tak, jako se to povedlo prvnímu Medalu nebo Call of Duty. To je prostě úplně jiná kategorie a Pacific Assault, alespoň v této misi, takovou hratelností a atmosférou nedisponuje, což je po všech těch slibech minimálně zarážející.
Naděje ovšem umírá poslední a zcela na rovinu je třeba uvést, že tohle je jen jedna malá část celku. I zmíněné klenoty měly slabší chvilky. Je sice pravdou, že dát to nejhorší do dema, to se moc často nestává, ale někteří vývojáři takoví jsou – vzpomeňme si například na Daikatanu, do jejíhož dema vměsnal Romero zcela neprozřetelně tu s přehledem nejhorší část a právě i to se podepsalo na velkém debaklu tohoto třicet milionů drahého dílka.
|
Velice jsme se například těšili a ještě pořád v nepohasínající naději těšíme na systém morálky, který by Pacific Asault měl od podobných her odlišovat. Ten by údajně měl reflektovat lidské vlastnosti, tedy strach, pocit výhry apod. Například, pokud se nepřítel nachází v křížové palbě, asi jen těžko bude mít radost a bude mít co dělat, aby roztřesenýma rukama pozvedl zbraň, což ho činí ještě slabším. Když se s Japonci nečekaně potkáte na otevřeném poli, mají se tito začít chytře krýt, což zkušenost z dema sice nepotvrzuje, ale kdo ví, co se ještě stane. V takovém případě je nejlepší si na mušku vzít jejich vůdce, kteří koordinují akce. Když se těchto zbavíte, máte práci v mnohém ulehčenou – Japonci ztratí vůdce a vaši parťáci začnou nadšeně pokřikovat něco ve smyslu „Super, Tommy dostal kapitána“, což jim samozřejmě zvedne morálku. Tvůrci se zmiňují i o jakési speciální sortě vojáků, kteří nemají daleko k samurajům. Ti mají svůj kodex a jejich vyvedení z míry je maximálně komplikované, dokonce prakticky nemožné. Tihle borci se raději ve prospěch národa naženou do náruče smrti, ale ne jen tak. Pokusí se o nějaký pořádně efektivní útok, aby vzali co možná nejvíce Amíků s sebou – typičtí kamikadze.
Grafickou stránku podle dema již můžeme posuzovat a v jeho světle se zdají výroky tvůrců: „Máme engine srovnatelný s Doomem 3“ naprosto směšné. Pacific Assault nevypadá špatně, ale referenční hru od iD Soft v této oblasti prostě překonat nemůže. Zpočátku panovalo všeobecné povědomí, že použitý engine pochází z Quaka 3, avšak vývojáři to celé se slovy, že vyvinuli kompletně vlastní nástroj, zamotali. Pravda tedy bude někde uprostřed, protože hra opravdu je opravdu dosti podobná Call of Duty a Allied Asault, které běžely právě na Quake 3 enginu. Proti zase mluví velmi pěkně provedená voda a především příšerné hardwarové nároky. Podobně žravá hra se jen tak nevidí. V tomto aspektu se dá skutečně srovnávat s novým Doomem, bez legrace. Jenže tam jsou nároky zcela opodstatněné, zde jde o holou neoptimalizaci, jelikož lokace nejsou nijak přehnaně rozsáhlé a ani detaily v nich nepatří ke špičce. Tady se ještě každopádně musí zapracovat. Zato zvuky jsou jako vždy v naprosté pohodě. Co se týče zbraní, můžeme očekávat jak americkou, tak japonskou dílnu s množstvím pistolí, pušek, samopalů a především plamenometů!
|
Celkově jsou tedy dojmy rozporuplné. Mise v demu mě tedy rozhodně neuspokojila, spíše zklamala, přesto stačí docela málo (možná je to taky hodně, těžko posuzovat), aby se hra vyšvihla minimálně na úroveň konkurence. Jde o ten nepopsatelný pocit, kdy se od hry prostě nemůžete odtrhnout a ona vás svým dynamickým průběhem pořád víc a víc strhává. Osobně doufám, že přesně tohle v dalších misích najdeme, jinak pro mě bude Pacific Assault jedním z největších zklamání roku.
Index očekávání: 7/10