Midnight Club: Street Racing

Street Racing - ilegální závody na skutečných ulicích, se skutečným provozem a proti skutečným policajtům. Jen málo z nás má koule na to, abychom to vyzkoušeli ve reálu, ale proč taky - je to natolik sympatická a atraktivní látka, že se poměrně často objevuje v podobě videohry.
Midnight Club: Street Racing

Street Racing - ilegální závody na skutečných ulicích, se skutečným provozem a proti skutečným policajtům. Jde o hodně. O prachy, o auta, o prestiž a především o život. Jen málo z nás má koule na to, abychom to vyzkoušeli ve reálu, ale proč taky - je to natolik sympatická a atraktivní látka, že se poměrně často objevuje v podobě videohry.

Grand Theft Auto, Driver a Midtown Madness. Ani v jednom případě se nezabývaly přímo ilegálními pouličními závody, ale rozhodně všechny do jednoho dokázaly vzbudit zájem o závody v městském provozu a po skutečných ulicích. A všechny byly také úspěšné, protože se vesměs dočkaly pokračování. Asi nejbližší našemu tématu byla právě série Midtown Madness, ve které jsme postupně zavítali do ulic Chicaga, San Francisca a Londýna. Angel Studios si oběma hrami vysloužili respekt všech hráčů závodních her a s konstatováním "proč měnit něco, co funguje" se rozhodli pro vytvoření dalšího pokračování. Tentokrát ovšem volného - s většími ambicemi se totiž obrátili ke konzoli PlayStation 2. A tady začíná příběh Midnight Clubu.

Midnight Club: Street Racing

Midnight Club je metropolitní závodní hra odehrávající se v New Yorku a Londýně. Začínáte jako ctižádostivý šofér žlutého taxíku, který touží po uznání a lepší káře. Naštěstí narazí na skupinku stejně pošahaných magorů, kteří v noci nespí, ale závodí v ulicích. Když vyhrajete, postoupíte na hierarchii o stupínek výše. A získáte nové auto. A tak pořád dokola a dokola... až do zblbnutí.

Nemyslím, že by byl námět ilegálních pouličních závodů tak nudný - přímo svádí k rafinovanému příběhu a variabilitě, kterou jsme všichni obdivovali u Drivera. Podobná hra se může vydat dvěma směry - buď se snažit o naprostý realismus a o image ryze závodní hry odehrávající se v ulicích (touto cestou šel konkurenční Metropolis Street Racer na Dreamcastu - ještě tu o něm několikrát uslyšíte), nebo se pokusit využít potenciál anonymního města pro rozmanitou hratelnost a silný příběh. Jistě, zápletka s tajným poldou snažícím se odhalit mafii je ještě zábavnější, ale s trochou brainstormingu by se i ve street racingu dal nalézt značný potenciál. Midnight Club se nevydal ani jedním směrem a zůstal někde na půli cesty. Midnight Club: Street Racing Značná část závodů spočívá prostě ve stanovení několika checkpointů, které musíte postupně projet a závod zakončit v cíli. Zní to zajímavě a zajímavé by to být mělo - je na vás zvolit postup, kterým projedete stanoviště a je velmi důležité, ba nezbytné hledat ideální dráhu a odhalovat zkratky, přesto to není nic jiného než zakuklené závody. Hra vás totiž nijak nemotivuje - můžete získat nová auta (mimochodem smyšlená), ale nic vás nežene dopředu. Důvodem je stereotyp. Je to škoda, ambice měli nejen autoři, ale i jejich záměr - jen se do toho nebát skočit po hlavě a přidat pár odvážných myšlenek. To, že můžete zabít chodce hru přece nezachrání. A je to dvojnásobná škoda, protože má Midnight Club znamenitý multiplayer, kde nechybí ani režim Capture The Flag.

Pokud jde o grafiku, ta rozhodně neždíme PS2 jako šťavnatý pomeranč až do poslední kapky, ale minimálně snese srovnání s druhým Midtown Madnessem, takže to není ani propadák. Obě města byla zpracována velmi věrně, přenesená plocha je poměrně velká, nepříjemná je jen všudypřítomná šeď - pravda, závody se vesměs odehrávají v noci, Midnight Club: Street Racing ale ani Londýn nevypadá takhle nudně. Ve srovnání s Metropolis Street Racerem postrádají ulice potřebný detail - reklamní neony nyní hrdě zobrazují logo vydavatele hry či v lepším případě nekvalitní symbol Coca Coly a obchody se opakují stále dokola. Policie zřejmě dostala dovolenou, jen tu a tam se za vámi propagačně vydají a co je nejhumornější - snaží se vás jen zpomalit nebo zastavit, nic dalšího nepodniknou. Navíc města vypadají jako po vymření, sem tam narazíte na osamoceného chodce a účastníků silničního provozu neúčastnících se závodu je jen o málo více - takhle si noc ve velkoměstě rozhodně nepředstavuji. Nuda.

Všechno, co Midnight Club postrádá, je rozmanitost a trochu více života. Bez těchto dvou ingrediencí je naneštěstí jen průměrnou hrou, která má sice kvalitní multiplayer (bohužel pouze pro dva), ale velmi nudný singleplayer. Pokud vás ale myšlenka na závody v ulicích pořád nepustila, měl bych jedno řešení. Metropolis Street Racer na Dreamcastu má všechno, co Midnight Club postrádá, a ještě mnohé navíc, takže nakonec můžete strávit vánoce v Londýně a skvěle se bavit. Jenom je škoda, že k tomu nevyužijete svou zbrusu novou PlayStation 2, ale dva roky starou konzoli od Segy.

Midnight Club: Street Racing
Výrobce/Distributor Angel Studios/Rockstar
Platforma PlayStation 2
Multiplayer: ano, 2 hráči
Vibrace: ano
Paměťová karta: ano
Verdikt: Hra se zajímavou, ale bohužel nedokončenou myšlenkou. Nemastná hratelnost + nemastná grafika = nemastná a naprosto průměrná béčková hra.
Hodnocení: 56%