Policajt ze zvláštní jednotky nemá lehký život. Znepříjemnit se mu jej snaží nejen pachatelé; jeden by skoro řekl, že tihle vládní agenti jsou snad někdy i horší. Někteří z nich jsou rozhodně otravnější, jako zrovna tenhle Witwer. Copak nemají nic lepšího na práci? Johnovi se občas zdá, že snad PreCrimu závidí výsledky. Ale on se o to zas tolik nestará. Důležitější je, aby se další potenciální vrah dostal za mříže… ať už jím bude kdokoliv.
Film Minority Report je založen na povídce známého autora znepokojivých futuristických příběhů Philipa K. Dicka. Tým kolem režiséra Spielberga nakousnutou myšlenku rozvětvil a vytvořil vzácně živý svět, který vám nepřipadá cizí, ale jaksi přes všechnu svou sofistikovanost prazvláštně obyčejný. Postavy tedy nedělají aféru kvůli tomu, že si jdou vyčistit zuby jen proto, abyste si všimli hyperultrabezvadných hygienických postupů budoucnosti, nýbrž dělají všechny nudné denní úkony naprosto lhostejně a bez zájmu. Při pomyšlení na interaktivizaci takového díla je fantazie filmového fanatika vybičována na samou mez extáze, ale ještě než způsobíte svému pracímu prášku další zbytečnou námahu, musím vás bohužel zklamat - některé vychytanosti sice ve hře zůstaly („Dobrý den Johne Andertone, pojďte se podívat na úplně nový model…“ – „Slyšel‘s to? Anderton… ten je hledanej! Za ním!“), ale jejich funkci nemůžete sami nijak ovlivnit, protože hra vesměs zůstává věrna svému mlátičkoidnímu stylu a kromě sporadického mačkání čudlíků se žádného zvláštního namáhání bedny nedočkáte. Příslušný úryvek děje je vám prostě naservírován v podobě enginové scénky a na vás je potom udělat ve věcech jasno za použití nohou, pěstí a zbraní.
Ještě než se pustíte do samotného hraní, posečkejte chvíli a podívejte se na demo. Je nasnímané v enginu hry za použití velice efektních záběrů, zručně sestříhané a doprovozené bezva hudbou z písně Apossibly od Apex Theory (klip najdete v sekci Specials). Budete skutečně valit bulvy, zvlášť když si uvědomíte, že všechno co vidíte se skutečně odehrálo při hře, takže s trochou cviku to zvládnete taky. Škoda jen, že většina vychytaných frajeřinek je sice impresivní na pohled, ale jen málo využitelná pro hru.
Ovládání je celkem snadné a intuitivní, rychle se na něj zvyká. Tréninkový mód vám v případě potíží pomůže vyřešit nějaké nejasnosti, což se hodí zejména v případě osobního tryskového přemisťovadla zvaného Jetpack. U toho jsem měl zpočátku problémy rázu takřka fatálního, což zamrzí zejména tam, kde je úroveň postavená speciálně pro jeho využití.
První a druhá mise jsou jenom taková zahřívací kola, přes která je nutno se prokousat, aby člověk odhalil pravou krásu pocitu „nikdo na mě nemá“. Jen co se provalí, že máte údajně spáchat vraždu, začne hra být o notný kus zajímavější už proto, že se na vás začnou valit party vašich bývalých kolegů. Uniformovaní členové jednotek PreCrime jsou děleni do několika skupin snadno rozeznatelných dle barevných uniforem. Tyto skupiny se zásadně liší funkcemi a výzbrojí. Základní zelení jsou vybaveni „poblij-se“-jehlami, po jejichž aplikaci je oběť (tedy vy) nucena zastavit se a zvracet. Červení vlastní některou ze střelných zbraní – dejte si pozor
zejména na chlapíky s brokovnicemi a samopaly. Modře odění příslušníci jsou sice techniky prostí, ale zato je lépe trénovali v bojových uměních, navíc toho o něco více vydrží. No a konečně žluté vesty oblékají snadno likvidovatelní a proto neustále do bezpečí zdrhající ovladatelé špivouků (skvělý český překlad slova „spyder“ z českých kin), malých trojnohých robůtků znepříjemňujících život elektrickými šoky (později ve hře narazíte na červené explodující špivoučky, se kterými je ještě větší legrace).
Třebaže je v MR jako u každé správné akce pravidlem, že možnost postoupit dál je podmíněna zejména zručností v umění ksichtuzmalování, výjimek z tohoto pravidla zaručujícího bezva tvrďáckou zábavu, a to výjimek nikoliv z řady těch zlepšujících, se zde nachází bohužel celá řada. Některé úkoly jsou až příliš náročné - zmlácení agenta Mosleyho bez použití zbraní za občasného přikvačení jednotky PreCrimu se nakonec ukázalo pouze velmi obtížným, ale Nikki Jamesonová v jedné z posledních misí byla až do této chvíle nad moje síly (samozřejmě kvůli těm otravným robotům s granátomety). Když porazíte některého z takových vytvrdlejších nepřátel, otevře se v sekci Specials cosi nazvané autory Aréna bolesti, kde je nutno jakýmkoli způsobem (zmlácením nebo shozením do propasti, protože zbraně vám jsou, na rozdíl od protivníků, zakázány) přizabít takové množství klonů dotyčného tvrďáka, abyste dosáhli na první příčel v tabulce nejlepších a tvrďák se vám odemknul jako hratelný charakter. Arény bolesti jsou skutečným trnem v zadku, ke kterému
se po dokončení nemá cenu vracet kvůli šílené obtížnosti jako vystřižené z noční můry (hromady stejně vypadajících lidí vás jdou zabít) a bohužel jsem nebyl schopen odemknout více postav než agenta Moselyho a to jen proto, že tento nesympatický skrček zásadně nepoužívá zbraně (což bohužel znamená, že hrát za něj znamená nestřílet).
Přestože střelné zbraně tvoří nedílnou součást hry (strážní roboti se bez nich likvidují těžko přetěžko), převážnou většinu času budete trávit pěstně-kopancovými souboji. K boji vám stačí tři základní tlačítka: rychlý útok, silný útok a kryt/přehoz. K nim coby doplňky můžete připočíst skok a podřep. K úspěšnému postupu přes všechny nesnáze budete potřebovat takzvaná trojtlačítková komba, skládající se vždy z trojkombinace základních tlačítek. Tato komba na sebe nelze dost dobře navazovat a vytvářet tak smrtící série úderů, což jistě zamrzí skalní mlátičkáře, kteří jinak mohou s MR být celkem spokojeni jako s ucházejícím kouskem tak trochu připomínajícím staré časy s klasikami typu Streets of Rage na Mega Drive.
Grafická stránka hry není ničím, o čem by bylo třeba psát oslavné ódy. Je ale pravda, že některá místa vypadají skoro krásně, obzvláště jsou-li okolo nějaké animované reklamky nebo něco podobného. Jakkoli jsou potom některé objekty odbyté (například proti skandálnímu zfušování určitých konkrétních stromků bych si dovolil důrazně protestovat), musím pochválit precizně vyvedené zvláštní efekty - zejména oheň a takové to zavlnění vzduchu pokaždé,
když někdo vystřelí z šokové pistole (nebo co to je). Leckterou věc lze rozmlátit nebo alespoň zdeformovat a z nejednoho rozbitého objektu pak vypadne zdraví nebo nějaké peníze k nákupu na „černém trhu“. Na mnoha místech poznáte věrně napodobené reálie z předlohy, třeba takové sídlo PreCrimu je si velice podobné, což se ale nedá říci o postavách. Kdybyste chtěli hledat Cruisovy rysy ve tváři Johna Andertona nebo výraz ksichtu Colina Farrella na hlavě Dannyho Witwera, nenašli byste, ale to už je život a ostrá tvář herního Andertona se beztak hodí k představě největšího bouchače na světě o něco lépe než Cruisův obličej, byť by se Tomík tvářil sebeukrutněji.
Závěrem bych rád doporučil všem, kteří si myslí, že by je něco takového jako Minority Report mohlo zajímat (ať už proto, že se jim líbil film, nebo protože jsou fandové do držkobití), aby si hru někde půjčili nebo alespoň vyzkoušeli. Stojí za to si ji zahrát, ale ty peníze, za které se prodává, bych za ni nedal.
| Minority Report | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
