Mirror's Edge – po střechách totalitního města

Pokud trpíte závratěmi, pak nic pro vás, protože velkou část hry strávíte s hlavou v oblacích.

Mirror's Edge

I cesta může být cíl. Tato věta asi nejlépe charakterizuje značně netradiční počin Mirror's Edge, jenž se na první pohled tváří jako každá jiná akce viděná z vlastních očí, ovšem na pohled druhý je zřejmé, že více než o neustávající kulometnou palbu zde jde spíše o akci akrobatickou. Přeskakování mezi střechami vysokých budov a balancování na úzkých římsách zde totiž je na denním pořádku.

Hlavní hrdinkou celé hry je na pohled křehká Faith, toho času povoláním Runner. Jak již název napovídá, jejím posláním je běhat, nikoliv však jen z důvodu vzdouvající se wellness vlny, ale proto, že zároveň funguje i jako posel. Ve městě, kde žije, je totiž vše pod autoritářskou kontrolou starosty, jenž má k ruce mimo jiné i zkorumpovanou policii, a bez jejich vědomí se zde nestane téměř nic.

Je tady ještě jeden způsob jak čelit přesile – hrdinský útěk..

Pokud tedy chce někdo například někomu adresovat nějakou „protirežimní“ zprávu, využívá služeb Runnerů, kteří nepozorovaně přeskáčou ve výšce střech tam, kam potřebují, povětšinou tedy stranou zraků všudypřítomných policajtů. Jenže v případě Faith je to o dost osobnější.

Její sestra, která shodou okolností pracuje u policie, byla v rámci vyššího principu mocenského a ideologického křivě obviněna z vraždy a nečeká ji vůbec nic dobrého. Proto Faith využije všechny své schopnosti, aby dobro zvítězilo, zlo bylo potrestáno a tak dále. Příběh sám o sobě není nijak světoborný a obsahuje nezbytné dramatické komponenty jako smrt či zradu, ale v kombinaci se vším ostatním, co zde nacházíme, působí příjemně.

Faith je rovněž dost netradiční akční hrdinka, ale v prvé řadě vynikající gymnastka. Zjevně navíc netrpí závratěmi, a tak by se od ní mohl mnohé přiučit nejeden vyznavač městského sportu parkouru. Vedle rychlého běhu a skákání umí například i běžet kus po kolmé zdi, balancovat nebo houpat se na příčných tyčích a hlavně je to jedna z mála videoherních hrdinek, která bez problémů dokáže vylézt i na vyšší objekt než je metr vysoká krabice, což jí dává téměř neomezené možnosti pohybu.

Tím máme na mysli, že dokáže leccos přeskočit, přelézt, ale i podlézt (nebo v běhu podklouznout) a podobně, takže pokud se těšíte, že se budete volně procházet po celém městě, tak na to zase zapomeňte, protože postup jednotlivými levely je téměř bez výjimky zcela lineární. Přinejmenším co se týče trasy, v rámci aktuální lokace se sem tam dostanete na požadované místo i jinak než byl původní plán tvůrců.

Zpět ale k Faithiným dovednostem. Lidová moudrost praví, že pravdu má vždycky bouchačka, a tak zkrátka jen rychlé nohy a kočičí obratnost nestačí. K dispozici tak je i dost zajímavý bojový systém, díky němuž s chutí nakopete nejednoho policajta. S prostým bušením pěstičkami byste toho ale moc nezvládli, a tak přicházejí ke slovu kombinace úderu s výskokem (výsledkem je naskočený kop) nebo skrčením (účinné vyhýbání úderům protivníka v kombinaci se spodní nakopávkou).

I s těmito dovednostmi ale stačí, aby se objevili alespoň dva ozbrojení nepřátelé, a už je tu vcelku vážný problém, protože Faith toho obecně nijak moc nesnese. Aby tedy byl souboj vyrovnaný, budete potřebovat zbraň. Takže buď jednoho z protivníků umlátíte k smrti a vezmete si jeho kvér, nebo mu ho seberete smrtícím kontra-chvatem. Je třeba sledovat jeho nápřah a v okamžiku, kdy jeho zbraň zrudne, stisknout tlačítko Y.

A kdyby se vám to nedařilo, tak je zde pořád možnost zpomalení času. Nejedná se ovšem o žádnou z variací na bullet-time, ale o naprosto standardní zpomalení toku času, kdy se na pár chvil zpomalí úplně všechno, tedy včetně vás.

V okamžiku, kdy už jste ozbrojeni, asi není potřeba dalších instrukcí, a tak zkrátka ostatní vystřílíte. Ani samopal vám však nedává nesmrtelnost, takže je potřeba se i zodpovědně krýt za nejrůznějšími objekty, protože po několika málo v rychlém sledu slíznutých kulkách Faith končí, bouchačka nebouchačka. Při průběžném krytí by pak neměl být s likvidací protivníků nejmenší problém, protože inteligence moc nepobrali, takže stačí očíhnout jejich rozmístění a pak se do nich pustit.

Hra vyžaduje alespoň trochu šikovné prsty.

Je tady ale ještě jeden způsob jak čelit přesile – hrdinský útěk. Pokud tedy pomineme povinnou příběhovou vložku se snajprováním policejního konvoje, nemusíte teoreticky za celou hru ani jednou vystřelit. V některých případech to asi bude hodně těžké, ale jít by to mělo. Je zde dokonce i Achievment právě za to, když některou kapitolu projdete bez výstřelu. V případě hned první kapitoly to ale není vůbec žádná dřina.

Akce je ale hromada v každé druhé hře, ale jednou z věcí, kterou se Mirror's Edge odlišuje od drtivé většiny ostatních her, je akrobacie ve výškách. Možná si ještě pamatujete na letitou PC věc Montezuma's Return. Tam bylo potřeba taky přesně skákat, často s využitím všemožných trampolín, a boxovat do příšer. Mirror's Edge je ale pochopitelně o generace dále.

Připravte se ale na to, že to není nic triviálního. Prakticky po celou dobu prvního hraní se vám bude stávat, že budete pořád někam padat, znovu lézt zpátky a zkoušet některé skoky klidně i více než desetkrát. Není to nic co byste si osvojili během několika málo minut, ale ani přesto se nedostavují pocity frustrace.

Všechny lokace jsou totiž navrženy tak, že vždy existuje způsob, jak se dostat zpátky tam, odkud jste spadli. Samozřejmě vyjma pádů ze smrtelných výšek. Hra ale navíc pracuje s rozumným systémem checkpointů, takže opakované úseky jsou relativně krátké. Není tak třeba mít obavy, že byste někam zahučeli a museli opakovat poslední půlhodinu hry.

Co vám ale vejde do krve docela rychle, je vnímání prostoru. Jistě, i na konci hry se vám bude stávat, že netrefíte nějaký odraz a podobně, ale to bude do značné míry dáno i tím, že třeba zrovna budete mít naspěch před otravnými ostřelovači. Obecně se ale dá říci, že vnímání prostoru je na velmi dobré úrovni, takže za dobrých světelných podmínek budete vždy tušit, kde končí objekt, na němž zrovna stojíte, a kdy se tedy odrazit. Což je konkrétně u této hry značné plus, protože díky pohledu vlastníma očima pochopitelně nevidíte, jak vám vychází krok.

O světelných podmínkách ovšem nepadla zmínka jen tak pro nic za nic. Vedle prosluněných střech se totiž velmi často budete pohybovat i v tmavých prostorách, kde je orientace poněkud ztížena. Hra totiž pracuje s tak říkajíc „jasně definovanými“ barvami, což má za následek, že když je někde tma jako v pytli, tak je tam zkrátka černo. Potřebná místa jsou sice vždy alespoň částečně osvětlena, ale v přítmí zkrátka nevidíte tak dobře, kudy by mohla vést cesta nebo kde se dá či nedá zachytit a podobně.

Ostatně, jak naznačuje úpln první věta tohoto článku, hledání cesty dál je jednou z hlavních složek hry. Těžko říci, zdali to tak být mělo či nemělo, ale je to tak a jedním dechem dodejme, že je to docela fajn. Pokud budete ostřelováni krutou palbou nepřátel, tak to dokáže docela vytočit, ale v klidných pasážích je to opravdová výzva. Pocit, když najdete cestu z místa, odkud zdánlivě není cesty, ten dokáže opravdu zahřát.

Na začátku je na výběr z lehké a normální obtížnosti, přičemž lišit by se měly víceméně pouze obtížností soubojů. V obou je pak k dispozici tzv. Runner Vision, což je vlastnost, díky které každou chvíli na scéně vidíte nějaký jasně rudý předmět, označující směr, kudy se máte vydat dál. Po dohrání se pak odemkne ještě vysoká obtížnost, kde tato vychytávka není, a bez ní to je tedy už docela maso.

Bylo by ale chybou si myslet, že zkrátka jen půjdete „po červené“ a během dvou minut doběhnete až na konec levelu. S takto zvýrazněnými ukazateli se docela šetří, s postupem do dalších levelů pak ještě o to více, a tak občas vůbec nevíte, kam jít. I když, to bychom hře asi křivdili, protože s výjimkou řekněme posledních dvou levelů, kdy už docela přituhuje, víte většinou vždy, kam se máte dostat, ale je potřeba najít způsob jak.

Každopádně se ale nedivte, když zrovna nic červeného neuvidíte. Chce to zkrátka trochu prozkoumat okolí a zjistit, kde je další „směrovka“ umístěna. Spíše se tak tedy jedná pouze o jakési občasné pošťouchnutí správným směrem, než že by vás hra vedla za ruku po zřetelně značené trase.

Pro snazší orientaci je zde navíc možnost nechat se otočit směrem přímo k aktuálnímu cíli, ovšem tento směr je pochopitelně stanoven vzdušnou čarou a vy musíte zjistit, jak se tam dostat. Aspoň ale máte hrubou představu, kam jít, což ke konci hry zas tak zvykem nebývá. Respektive přinejmenším v případě předposlední kapitoly, kdy se ocitnete v šestipatrovém atriu, a bez zjevnější nápovědy se potřebujete vysoukat až nahoru.

Závan neoriginality

Za jeden ze záporů hry by se dala považovat i skutečnost, že vedle hlavní náplně je zde i možnost prozkoumávat prostředí a v nejzapadlejších koutech hledat tašky ostatních Runnerů. Celkově jich je ve hře rovných třicet a najít je, není zrovna sranda – není neobvyklé, když nějakou najdete náhodou tak, že někam neplánovaně spadnete. Vše je navíc ztíženo tím, že značnou část hry strávíte ve sprintu, kdy není na rozhlížení čas.
Nedá se říci, že byste se čas od času nekoukli někam za roh, jestli tam nějaká neleží, ale v globálu platí, že se kvůli jejich hledání asi nepřetrhnete a v reáliích této hry se to ani nezdá jako kdovíjaká motivace k dalšímu hraní.
To už je větší výzvou co nejrychlejší proběhnutí jednotlivých levelů. Ostatně, brzy se jistě dočkáme nějakých fantastických časů jak v jednotlivých úrovních tak i v celé hře. Tahle hra je totiž na speedruny jako dělaná.

Zajímavé ale je, že na rozdíl od jiných her, o nichž se vyprávějí bloudící zkazky, tady na to vždycky přijdete. S trochou analytického myšlení po chvíli vyloučíte místa, kudy zjevně cesta nevede a u zbývajících možností vyzkoušíte nějaké ty pohybové dispozice, případně jejich kombinace. Zákysy tu tedy sice existují, ale vždy máte jistotu, že mají nějaké rozumné řešení na základě možností, které máte.

Mimochodem, bez pohybových komb, se tady neobejdete, minimálně tedy bez základu v podobě výběhu na zeď, otočení a odrazu na druhou stranu. Hra tak vyžaduje alespoň trochu šikovné prsty.

Sama o sobě by ale tato hra nebyla ničím kdovíjak fantastickým, protože samozřejmě má i nějaké ty chyby, respektive podivnosti, ale vysoko nad šedý průměr ji vytahuje naprosto fantastická grafika. Ta sice stejně jako celá hra určitě nesedne každému, ale přinejmenším onu jinakost musí v obou případech ocenit každý.

Chtělo by se říci, že grafici použili pouze několik málo základních barev. Samozřejmě to není pravda, ale hra tak působí. Zaujme jasnými a zřetelnými odstíny stejně jako velkými stejnobarevnými plochami. Díku tomu máte značně surrealistický pocit, jako byste se ocitli uprostřed nějakého neznámého kubistického obrazu. Díky této sterilitě pak navíc o to více vyznívá tíživá absolutistická atmosféra města, v němž se s Faith nacházíte.

Ačkoliv jsme v úvodu zmínili, že se pohybujete ve výškách střech, nejsou to žádné mrakodrapy, díky tomu tak můžete pozorovat ruch na ulicích (nic moc rušného se tam neděje, všichni jsou buď ve fabrikách nebo na schůzích), což ještě dále posiluje dojem utopistické metropole.

Mezi jednotlivými kapitolami jsou navíc vloženy filmečky vyvedené v hrubě komixovém stylu, které vypadají jedním slovem skvěle. Mají ale jednu nevýhodu – v této cartoonové podobě není Faith tak hezká jako „ve skutečnosti“. Celkově je tedy grafika, především tedy stylově, na elitní úrovni a dostává od nás dvakrát podtrženou jedničku s dvěma hvězdičkami.

Hra má pochopitelně i temnější stránky, ale člověku se o nich až nechce mluvit. Mirror's Edge je totiž celkově tak jedinečná hra, že by si zasloužila o chybách pomlčet. V rámci objektivity tu ale mají své místo i ony.

Asi nejvíce do očí uhodí skutečnost, že ačkoliv dokáže Faith s rozběhem přeskočit Macochu, nedovede lézt po pletivu nebo mřížích. Zvláště v situacích, kdy nevíte, kudy dál, byste jí to nejraději omlátili o hlavu. V reálu byste vylezli po těchto mřížích tam, přeskočili tamhle a hotovo. Zde ale musíte hledat „plošinky“.

To nepotěší zejména v tmavších prostředích, což je druhým větším problémem hry. Světlé lokace totiž jednak vypadají mnohem lépe, ty tmavší pak tak nějak obyčejněji, a jednak je v nich, jak již bylo řečeno, těžší orientace. Pravděpodobně v nich tak budete uhánět co nejrychleji, ať jste už na světle, i kdyby to mělo být pouze z estetického hlediska. Ona totiž například taková bílá místnost s křiklavě zelenou sofa dokáže vizuálně ohromit i v půlce hry, kdy už je předpoklad, že máte grafický šok za sebou.

Dále tu pak máme několik dalších mušek, jako když občas projdete zábradlím tam, kam byste se neměli dostat, a podobně, ale všechno je to již v intencích toho, co už v dnešních hrách bývá vlastně běžné.

Na závěr je ale na místě ještě jednou zdůraznit, že tato hra rozhodně není pro každého. Akčně laděným hráčům budou asi vadit dlouhé akrobatické pasáže, jiné zase může znervózňovat rozhodně ne zcela triviální akce. Je to zkrátka hra, na které si každý najde ty své chyby a pravděpodobně nikomu nesedne úplně na sto procent. Přesto přese všechno se ale jedná o vynikající počin, jenž může směle jít ostatním příkladem v mnoha směrech. Navíc „živoucí“ důkaz toho, že i pod křídly Electronic Arts může vzniknout prudce originální dílko.