Snaha autorů hry zaujmout zejména mladší hráče z Moonbase Commandera čiší už na první pohled. Jasné barvy a jednoduché geometrické tvary na monitoru jakoby lákaly batolata od designově podobných báboviček na pískovišti. Podlehnout tomuto dojmu je velmi snadné. Ostatně, nějak své počáteční pomýlení omluvit musím. Vlastně to vypadalo jako obvykle - navzdory výhrůžkám, že mi budou zmraženy honoráře, jsem opět nadával, co mi to v redakci zase dali, s bábovičkami si už na písku dávno nehraji, maximálně se zněj čas od času snažím dostat golfový míček. Protože ale povinnost je povinnost, začal jsem s notnou dávkou sebezapření Moonbase Commandera hrát.
Jako ostřílený stratég jsem zvolil záložku skirmish s představou, jak to těm počítačovým protivníkům s přehledem natřu. Nebylo to tak jednoduché. První chybou bylo ignorování manuálu. Tou druhou bylo brutální podcenění inteligence počítače. Třetí chyba spočívala v prvotním naprostém nepochopení. To neznamená, že jsem idiot, ale pouze se snažím naznačit, že Moonbase Commander prostě není to, co byste od dětsky se tvářící strategie čekali.
Moonbase Commander se tváří jako RTS, což je základní kámen úrazu. Asi pět minut mi trvalo, než jsem zjistil, ze s jedinou jednotkou, kterou jsem měl na obrazovce, prostě nepohnu. Dalších deset minut mi trvalo, než jsem odhalil herní princip, který je neskutečně prostý a možná právě proto tak překvapivý. Představte si hru, která kombinuje dvě perly dřevních dob počítačových her: Hexagon a Scorched Earth. Z prvního jmenovaného titulu si Moonbase Commander vzal strategické možnosti, druhý přináší do hry akční moment. Jak to vypadá? Jednotkou, se kterou začínáte, je hub, počátek všeho a matka svých synů a dcer. Nebo otec? Hub je nepohyblivý, ale stejně jako huby v počítačových sítích umožňuje napojení určitého množství dalších jednotek nebo budov. Toto rozšíření probíhá procesem podobným pučení. Z nitra hubu vystřelí jakýsi chobot, na jehož konci je umístěna zvolená budova nebo jednotka. Místo určení nového přírůstku však neurčujete klikáním myší na mapu, ale způsobem převzatým ze Scorched Earth. Zvolíte nejprve směr, poté sílu, kterou bude objekt vymrštěn. Pokud se vám to zdá snadné, můžu vás uklidnit, princip je snadný. Perfektní umístění objektu je stejně náročné, jako byl zásah nepřítele v již zmíněné osmibitové hře. Paleta možností, které máte během 
jednoho tahu, přímo závisí na množství energie ve vašich zásobnících. To je taková metafora, energie je prostě jediná "surovina", kterou ve hře potkáte, a každá jednotka nebo akce (střelba) trochu energie vysaje. Kromě energetických zásob, které dostanete do začátku, můžete získat přídavek z bublajících jezírek plných "čehosi". Jestli je to nafta, zemní plyn nebo plazma, nevíme. A ani neřešíme, že na Měsíci by se jezírko jakékoliv tekutiny asi neudrželo. Pokud tedy máte dost šťávy, můžete stavět kolem hubu obranné i útočné budovy v podobě raketových sil, protivzdušné obrany a podobně. Také můžete opravovat poškozené budovy (opět vymrštěním opraváře směrem k poškozené budově). Pokud vyloženě postrádáte pohyblivé jednotky, můžete vypouštět průzkumná vozidla a balony. Celkový počet jednotek včetně opraváře je 18. Jsou rozděleny do třech skupin podle množství potřebné energie. Princip je jednoduchý - bomba nebo jejich klastr stojí jednu jednotku energie. Vytvoření nového hubu nebo útočného centra je na druhém konci energetického spektra se sedmi energetickými jednotkami.
Pokud jsem to ještě jasně neřekl, pak se omlouvám a doplňuji - cílem hry je zničit centrální hub protivníka. 
Jednoduché propozice spolu s vpravdě geniálním herním systémem (věřte mi, neříká se to snadno, ale o to radostnější zpráva to je) nabízí široké možnosti taktického uvažování. Likvidací jakéhokoliv hubu zničíte totiž i všechny připojené budovy. S jednotkou spike můžete napadat i koridory, které jednotlivé budovy spojují s hubem, a poškozovat tak jednotky na obou koncích koridoru současně. Strategicky musíte uvažovat při budování vlastní infrastruktury - kolem jednoho hubu může vzniknout jen osm dalších jednotek (další koridory už se prostě nemají kam připojit). Z toho důvodu občas budete muset sáhnout i k likvidaci vlastních budov, pokud v daném směru nutně potřebujete jinou jednotku.
Kromě již zmíněné možnosti skirmish si hráč může vybrat ještě sérii po sobě jdoucích misí, které jsou vhodnou průpravou pro nejlepší část hry – multiplayer. Ten je možný ve čtyřech osobách jak přes lokální síť, tak přes internet. Nemá smysl vysvětlovat, o kolik zábavnější je souboj proti lidskému protivníkovi. Kdo to zná, smál by se zbytečnosti takového výkladu, a kdo to neokusil, ten stejně nepochopí. Bohužel se multiplayeru nevyhnula jedna ošklivá chybka. Nejde však o stabilitu nebo nevyváženost hry. Problémem je, že přímo ve hře se 
zobrazují pouze mače probíhající na místní síti. Hry přes internet lze vyhledávat pomocí služby Gamespy, což není nejšťastnější řešení. Nevím jak vy, ale já se k používání Gamespy prostě nemohu snížit. Jeden z betatesterů však už stačil naprogramovat alespoň utilitku, která umožňuje sestavení multiplayerové hry s lidmi, jejichž IP adresu znáte.
Trochu už jsem nakousl i grafické zpracování. Jak vidíte na obrázcích kolem, i když je Moonbase Commander po vizuální stránce spíše jednoduchou záležitostí, neznamená to, že by šlo vyloženě o ošklivou hru. Docela povedené jsou grafické efekty v podobě výbuchů a blikajících koridorů. Jednoduchá grafika navíc umožnila nastavit velice nízké hardwarové požadavky, což z Moonbase Commandera dělá ideální hříčku pro síťová klání i ve firmách se zastaralou technikou. Se zvuky je to podobné - uspokojí, ale nenadchnou. To je sice obrovské klišé, ale v tomto případě platí stoprocentně. A abychom to uvedli na pravou míru: Moonbase Commander má na skladě Amazon.com za 16 babek, takže rozhodnutí je pouze na vás...
| Moonbase Commander | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
