Sérii Mr. Driller sice nelze označit za videoherní klasiku v pravém slova smyslu, nicméně musím se přiznat, že u mě osobně se tato hra ještě v dobách PSone zařadila na úroveň všech těch tehdy skvělých Resident Evilů, Silent Hillů a dalších trháků té doby. Proč? Sám nevím, různých logických rychlíků u nás tehdy nebyl vyloženě nedostatek, ale asi se tato hra trefila ve správný čas do mé nálady, a tak jsem si ji oblíbil mnohem víc než třeba konkurenční Bust A Move. Velmi mě tedy potěšilo, když se objevily první informace o tom, že se nová verze chystá i na Nintendo DS, protože to je dle mého soudu přesně ten typ her, který je na přenosná zařízení jako dělaný.
A nemýlil jsem se. Mr. Driller: Drill Spirits sice neohromí grafikou (i když, co pak má říkat třeba takové Polarium? :-)), ale hratelnost je zde stejně návyková jako kupříkladu v konkurenčním Zoo Keeperovi.
O co v této hře jde? Obecně o to, že ovládáte malou postavičku v dlouhé šachtě a pomocí sbíječky se prokopat co nejhlouběji to
půjde. Šachta je totiž zavalena barevnými kostkami, které vám brání v postupu, a tak se pořádná sbíječka určitě hodí.
Sdružování barev je významné zejména ve vztahu k odstraňování kostek, které nejdou úplně snadno rozvrtat.
Pohybovat se tak budete víceméně pouze dolů, přestože můžete samozřejmě chodit i doprava či doleva, pokud se budete chtít do dalšího sbíjení pustit na jiném místě, než se právě nacházíte, nebo v případě potřeby povylézt i o jednu kostku nahoru. Jak každý správný havíř ví, na šachtě to není žádná zívačka, a tak se není co divit, že občas budete mít potíže s dýcháním. Od toho jsou zde porůznu rozmístěné kapsle se vzduchem, které je potřeba jednou za čas sebrat, abyste se nadechli k dalším výkonům. Pokud se
vám to nepodaří a vzduch vám dojde, udusíte se a ztratíte tím jeden život. Ten se dá ztratit i tím, že vás seshora nějaká kostka zavalí. Z toho důvodu a rovněž proto, že kapsle s kyslíkem jsou rozmístěny poměrně důvtipně tak, abyste se k nim nemohli jen
tak jednoduše dostat, je potřeba nad každým vrtem trošku zauvažovat a rozmyslet si důsledky, jako kupříkladu, které výše umístěné kostky se tím uvolní, či zda si tím nenávratně nezavalíte cennou vzduchovou kapsli. Uvážlivé přemýšlení a rychlé vrtání tlačené ubývajícím vzduchem se tak dostávají do prudkého rozporu, nicméně v konečném výsledku docházejí k absolutní shodě: musíte vrtat pokud možno co nejrychleji a zároveň co nejpromyšleněji. Do hry navíc vstupuje i barva kostiček, jelikož pokud se k sobě dostanou čtyři a více čtverečků stejné barvy, automaticky zmizí, což se sice mnohdy hodí, ale neméně často to znamená nebezpečí, že se tím uvolní masy přímo nad vaší hlavou, takže je potřeba mít se na pozoru prakticky okamžitě. Toto sdružování barev je významné zejména ve vztahu k odstraňování kostek, které nejdou úplně snadno rozvrtat, a pokud se do toho pustíte, ubere vám to celou pětinu zásoby kyslíku. Kdo by se navíc divil, že jsou vzduchové bomby nezřídka oběstavěny právě těmito
kostkami?
Částečnou kompenzací obtížnosti je ale vynikající ovládání, které je prostřednictvím stylusu naprosto intuitivní a bezproblémová.
Je potřeba říci, že vrtání samo o sobě je až neuvěřitelně návykové, což ale na druhou stranu u her tohoto typu zase až tak nepřekvapuje. Autoři nám ale i přesto přichystali zpestření v podobě několika režimů, které jsou sice v zásadě samozřejmě stále o tom samém, ale jsou v nich jinak nastaveny limitní podmínky, případně jsou někde přítomny i bonusy a podobně. Navíc se
vám podle toho, kolik toho v celé hře provrtáte, kumulují speciální body, za které si můžete nakoupit různé power-upy, jako kupříkladu větší objem lahví se vzduchem, životy navíc, odolnost proti padajícím kostkám nebo rychlejší pohyb a vrtání. Naštěstí.
Problémem hry totiž může být zpočátku její náročnost, kdy i ta nejjednodušší mise – provrtat se 300 metrů hluboko – není zrovna vyložená zívačka na rozjezd. To je ostatně snad jediný důvod, který může hráče odradit. Chce to zkrátka získat časem pořádný drill. Což je ostatně i důvod, že než se vám podaří odemknout všechny místní „horníky“,
chvilku vám to potrvá. Jednotlivé postavičky se samozřejmě liší svými vlastnostmi jako jsou kupříkladu již výše zmíněná rychlost vrtání či pohybu nebo „kapacita plic“.
Částečnou kompenzací obtížnosti je ale vynikající ovládání, které je prostřednictvím stylusu naprosto intuitivní a bezproblémová: prakticky stačí pouze ukazovat na požadovaná místa a vzhledem ke konceptu hry tak vaše postavička
automaticky buď vrtá, nebo se pohybuje, takže se dají v pohodě stíhat i vypjatější pasáže, kdy
|
|
 Hraní je chytlavé a návykové
Systém power-upů pro začátečníky
Jednoduchý koncept
Díky vyšší obtížnosti není hratelnost vyloženě instantní
|
| |
potřebujete něco udělat rychle než kostky nad vámi spadnou (chvilku jim to trvá, nepadají okamžitě) a včas se uklidit do bezpečí. Pokud ale někdo upřednostňuje ovládání pomocí tlačítek, není problém, tato metoda je zde rovněž vyřešena velmi příjemně. Celkově vzato je tak
Mr. Driller: Drill Spirits velmi povedeným logickým rychlíkem, jehož jedinou vadou je pro někoho možná poněkud vyšší obtížnost.
| Mr. Driller: Drill Spirits |
| Výrobce/Distributor |
Namco / Namco |
| Platforma |
Nintendo DS |
|
| Ukládání pozic: |
ano |
| Multiplayer: |
ano |
|
| Verdikt: |
I přes svou počáteční obtížnost velmi dobrý logický rychlík. |
|
|
Sérii Mr. Driller sice nelze označit za videoherní klasiku v pravém slova smyslu, nicméně musím se přiznat, že u mě osobně se tato hra ještě v dobách PSone zařadila na úroveň všech těch tehdy skvělých Resident Evilů, Silent Hillů a dalších trháků té doby. Proč? Sám nevím, různých logických rychlíků u nás tehdy nebyl vyloženě nedostatek, ale asi se tato hra trefila ve správný čas do mé nálady, a tak jsem si ji oblíbil mnohem víc než třeba konkurenční Bust A Move. Velmi mě tedy potěšilo, když se objevily první informace o tom, že se nová verze chystá i na Nintendo DS, protože to je dle mého soudu přesně ten typ her, který je na přenosná zařízení jako dělaný.
O co v této hře jde? Obecně o to, že ovládáte malou postavičku v dlouhé šachtě a pomocí sbíječky se prokopat co nejhlouběji to
půjde. Šachta je totiž zavalena barevnými kostkami, které vám brání v postupu, a tak se pořádná sbíječka určitě hodí.
vám to nepodaří a vzduch vám dojde, udusíte se a ztratíte tím jeden život. Ten se dá ztratit i tím, že vás seshora nějaká kostka zavalí. Z toho důvodu a rovněž proto, že kapsle s kyslíkem jsou rozmístěny poměrně důvtipně tak, abyste se k nim nemohli jen
tak jednoduše dostat, je potřeba nad každým vrtem trošku zauvažovat a rozmyslet si důsledky, jako kupříkladu, které výše umístěné kostky se tím uvolní, či zda si tím nenávratně nezavalíte cennou vzduchovou kapsli. Uvážlivé přemýšlení a rychlé vrtání tlačené ubývajícím vzduchem se tak dostávají do prudkého rozporu, nicméně v konečném výsledku docházejí k absolutní shodě: musíte vrtat pokud možno co nejrychleji a zároveň co nejpromyšleněji. Do hry navíc vstupuje i barva kostiček, jelikož pokud se k sobě dostanou čtyři a více čtverečků stejné barvy, automaticky zmizí, což se sice mnohdy hodí, ale neméně často to znamená nebezpečí, že se tím uvolní masy přímo nad vaší hlavou, takže je potřeba mít se na pozoru prakticky okamžitě. Toto sdružování barev je významné zejména ve vztahu k odstraňování kostek, které nejdou úplně snadno rozvrtat, a pokud se do toho pustíte, ubere vám to celou pětinu zásoby kyslíku. Kdo by se navíc divil, že jsou vzduchové bomby nezřídka oběstavěny právě těmito
kostkami?
Problémem hry totiž může být zpočátku její náročnost, kdy i ta nejjednodušší mise – provrtat se 300 metrů hluboko – není zrovna vyložená zívačka na rozjezd. To je ostatně snad jediný důvod, který může hráče odradit. Chce to zkrátka získat časem pořádný drill. Což je ostatně i důvod, že než se vám podaří odemknout všechny místní „horníky“,
chvilku vám to potrvá. Jednotlivé postavičky se samozřejmě liší svými vlastnostmi jako jsou kupříkladu již výše zmíněná rychlost vrtání či pohybu nebo „kapacita plic“.
Hraní je chytlavé a návykové
Díky vyšší obtížnosti není hratelnost vyloženě instantní
