Pojďte dál. Vítejte v mém skromném domku. Ty tam! Ano, ty. Mohl bys, prosím, zavřít dveře? Táhne sem. Děkuji. Posaďte se. Nebudu mít asi dostatek židlí, můj příbytek není vybaven na hromadné návštěvy. Tamhle v rohu je ještě jedna stolička. No, vy ostatní se budete muset spokojit se sezením na podlaze. Nechám kolovat láhev. Kapka dobrého vína jistě přijde k chuti v tak sychravém podzimním večeru...
Povím vám tedy svůj příběh. Kdysi jsem se sice zařekl, že o tom již nikdy nepromluvím, doufal jsem dokonce, že se mi podaří zapomenout... *hořký úsměv*... Jak bláhové. Na jisté věci nelze zapomenout, je nutné se s nimi vyrovnat. A snad právě to, že vám dnes všechno vypovím, mi pomůže ve vyrovnání se s minulostí... *krátký pohled z okna do houstnoucího soumraku*... Říká se, že oči jsou okna do duše. Mívám už léta a léta sny, ve kterých se oči objevují. Někdy jsou krásné a teplé, jak jarní sluníčko. Z takových nádherných snů bych se nejraději vůbec neprobudil a každý úsvit je pro mne trpkým zklámáním. Častěji však mívám noční můry, kterými mne provázejí oči chladnější než mramorové náhrobky. Z takových snů se budívám zpocený a s hrůzou... Okamžik, rozsvítím lampu.
Ale abych začal od začátku... *krátká odmlka*... Víte, jak vypadá štěstí? No, že se ptám, určitě ano. Chutná jak velká vrchovatá lžíce nejsladšího medu. A voní. Voní omamně, jak zahrada právě rozkvetlých růží... *zasněný pohled*... Také jsem to kdysi věděl. Mé štěstí mělo jméno. Jmenovalo se Izolda. Ty oči z mých krásných snů, o kterých jsem se prve zmiňoval, jsou její. Oči barvy pomněnek. Oči, do nichž jsem dlouhé hodiny vydržel hledět a utápět se v jejich nebeské modři. Teplé, laskavé, milující... *povzdech*... Ale to už je tak dávno. Dny, týdny, měsíce a roky naplněné štěstím a radostí po jejím boku... A potom... *po tváři přelétl stín vržený lampou*
Byl tehdy zamračený podzimní den. Na obloze se převalovaly šedé a těžké mraky věštící bouři. Netušil jsem tehdy, že ty mraky jsou i temnou predzvěstí tragického zlomu mého života... Cesta. Rovná, jakoby narysovaná pravítkem geometra, lemovaná řadami stromů, jejichž padající barevné listí se vznášelo ve větru. Znáte ty podivné rovné cesty, které vypadají, jako by vedly od nikud do nikam, od obzoru po obzor. Nevzpomínám si už, kam jsme to tehdy šli. Pamatuji si pouze na její dlaň ve své ruce a na zářivý úsměv na pozadí pestrobarevného listnatého koberce... Viděli jsme ho už z dalky: jezdec na šedém koni zahalený v plášti s kápí, která mu zakrývala obličej. Jel nám pomalu vstříc, nikam nespěchal. Zastavil se několik kroků před námi. Jeho kůň tiše zaržál. „Vítej,“ pozdravil jsem ho. Mlčel. A pak jsem spatřil jeho oči a srdce se mi málem zastavilo. Jestli má smrt nějaké oči, tak určitě vypadají takto. Vypouklé a ledové, jako oči ryb. Oči, u nichž máte pocit, že když se do nich budete dívat jen o chvilinku déle, propadnete se do bezedné propasti, ze které není návratu. Stisk Izoldiny ruky zesílil – spatřila ty oči také.
Tenké rty neznámého cizince se náhle rozchlíply jak čerstvě otevřená rána a vyšlo z nich: „Por Ort Grav“. Ukrutná bolest. Panika. Snažil jsem se sice bránit, ale přivolaná energie, místo aby se zhmotnila v podobě kouzla, mi jen zašuměla v hlavě a neškodně vyprchala v obláčku kouře. Další příval bolesti mě srazil na zem. Následoval Izoldin zoufalý výkřik. Snažil jsem se otočit hlavu, udělat něco, cokoliv, ale nemohl jsem se ani pohnout. Čas se jakoby zastavil... Je zvláštní, že se v době nejhorší bolesti a paniky může stát něco takového. Náhlý okamžik ticha a naprostého klidu. Neschopný pohybu jsem očima pozoroval list pomalu se snašející k zemi – baletka ve strakatých šatečkách tančící ve větru, pestrobarevný motýl, padající anděl, jehož už opustily síly letět. Kdyby to neznělo tak kacířsky, musel bych přiznat, že to byl krásný pohled. Rybooký se ke mně sklonil. Tma.
Ani nevím, po jaké době jsem se probral z milosrdných mrákot. V ústech jsem cítil nasládlou pachuť krve a hlava se mi točila. Cesta byla prázdná – rybooký zmizel... Ležela pár kroků ode mne. Její svetlě modré šaty byly nasáklé krví. Po kolenou jsem se k ní doplazil a obejmul, jako bych se ji snažil uchránit před smrtí, jež se mi ji snažila vyrvat z náručí. Opakoval jsem ty přihlouplé fráze o tom, že všechno bude v pořádku, ale moc dobře jsem věděl, že to není pravda. Právě v okamžiku, kdy se její srdce navždy zastavilo, začalo pršet. Jako by i sama příroda zaplakala nad tou smrtí. Slzy, které mi stékaly po tvářích, se mísily s krví a s dešťovými kapkami. Bylo ticho. Věčnost ticha... *dlouhá pomlka*... Básníci říkávají, že láska dává lidem křídla. Je to pravda. Ale existuje ještě jedno pravdivé přísloví: „Higher you climb, deeper you fall“. V jednu chvíli se ještě vznášíte v oblacích blaženosti, svobodní a volní, s větrem ve vlasech, a o okamžik později jste ponořeni v odporném a mazlavém bahně, dusíte se a jste sami. Moc dobře už vím, jak se cítí padlí andělé, kterým někdo utrhal křídla.
Vzpomínky na následující měsíce se mi ztrácejí v mlze. Mí nejlepší přátelé týdny a týdny pročesávali okolní kraje a marně se snažili o nalezení rybookého vraha. Já jim záviděl. Záviděl jsem jim jejich nenávist, která je hnala – jediné, co jsem byl schopný cítit já, byla prázdnota. Nenávist je alespoň cit, cit, který naplňuje. Ale prázdnota... Víte, jaké je to cítit, že místo srdce vám zeje prázdná díra? Zkoušel jsem se zabít, ale ani na to jsem neměl dostatek sil. Dostatek odhodlání. Ale člověk si časem zvykne na všechno. I na nicotu. Po několika letech jsem se vrátil zpět ke studiu magie. Nepřinášelo mi to radost, ale alespoň to odvádělo mou pozornost od bolestivých vzpomínek. Specializoval jsem se na obor černé nauky – nekromancie. Něco mě přitahovalo ke smrti. Snad jsem se jí chtěl zeptat na otázku, která mi hlodá v mysli dodnes. Na otázku, na kterou jsem se chtěl zeptat i toho zabijáka se studenýma očima: „Proč?“... *krátký pohled z okna, kde už se setmělo *... Došlo víno? Ještě by tu někde měla být jedna láhev. Á, tady je.
S rybookým jsem se setkal ještě několikrát. Tedy, přesněji řečeno, ne s tím samým (i když ani to nemohu říci jistě, protože jeho tvář se mi vykouřila z paměti). Ale na ty rybí oči nikdy nezapomenu a ti lidé, které čas od času potkávám v divočině, mají oči podobné. Někteří mají oči štik, jiní žraloků a další i celkem lidské, ale ve všech je to něco, co pro nedostatek vhodných výrazů nazývám rybím pohledem. To něco, co povstalo z temných hlubin bezedných tůní smrti a co studeně fosforeskuje v jejich pohledu. Při těch setkáních mé vzpomínky ožívají. Opět slyším zoufalý Izoldin křik a opět se mi před očima objevuje její zkrvavené tělo.
Někdy se mi před rybookými podaří utéct a jindy ne. Ale vzhledem k tomu, že dva roky po Izoldině smrti Bohové ráje vyslyšeli modlitby některých věřících a zavedli reinkarnaci, mi ani má smrt neumožní setkání s mou milovanou. Znovu se musím vrátit do svého těla a jsem navrácen na svět mezi živé – odsouzen takto k nekonečnému řetězu reinkarnací... *odmlčení*... Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsou to pouze bandité v divočině, jejichž oči studeně září. Někdy narazím na lidi s rybím pohledem i ve městech, v hospodách, na tržištích. Někdy je skryt za falešně se usmívajícíma očima, jindy z očí přímo plane... *smutný úsměv*... Poslední dobou se přistihuji při tom, že se nedívám lidem do očí – lépe je nevědět, kolik rybookých se pohybuje mezi námi... *dlouhé ticho*... Nu, přátelé, řekl jsem vám vše, co jsem měl na srdci. Přeji vám dobrou noc a hezké sny.
