Emergency Heroes je poměrně jednoduchá hra, ačkoliv se evidentně snaží navodit pocit podobný automatovým flákům, kde rychlá akce nedá hráči vydechnout. Tahle hra by dala nevím co za to, kdyby u ní hráči seděli na samém okraji křesla; kdyby jim vidina neustálého progresu a pumpující adrenalin do žil, nedovolily se odtrhnout od obrazovky. Bohužel se jí to ale moc nedaří.
Jistě, akce je svižná a nekomplikovaná, nicméně zde chybí to nejdůležitější – motivace. Není možné prohrát nebo něco ztratit, když se vám zrovna nevede. Překonávání vlastních výkonů taky právě bohaté výhody nepřináší. Jedině snad multiplayer, kde soupeříte s kamarádem, by ve vás mohl probudit soutěživého ducha. Jinak svůj postup hrou nemusíte vykoupit prakticky téměř žádným větším úsilím nebo pilováním schopností.
Náplň jednotlivých misí není příliš různorodá a ke všemu se neustále opakuje.
Příběh vychází z toho, že se nacházíme v budoucnosti a jakési gangy devastují mírumilovnou společnost zločineckými akcemi, zejména podpalováním budov a rychlou jízdou po městských silnicích. Naštěstí existuje organizace záchranářských Hrdinů, která je tady od toho, aby se s takovými hrozbami vypořádala. Z nějakého důvodu, který buď není podrobně specifikován anebo si ho nepamatuji, se důvěra celé organizace obrátí na bývalého kadeta Zacka, který se po chvíli překecávání skutečně vrátí a začne zločincům nakopávat řitě.
Hra se ovládá samotným wiimotem ve stejném stylu jako Mario Kart Wii, to znamená že ovladač funguje jako volant, jehož vrchní strana je poseta tlačítky. Máte-li doma plastový volant určený pro Mario Kart, zde ho dobře využijete, řídí se s ním o něco lépe a člověk vypadá přeci jen o trochu méně jako idiot. Dokonce ani nebudete potřebovat vychytávku v podobě okénka pro ukazovací funkci, s nímž se při vývoji této periferie inženýři v Nintendu tolik vyblbli.
Věškerá menu se totiž ovládají směrovým křížem a tlačítky 1 a 2. Což se mi, aby bylo jasno, ani trochu nelíbí, stejně jako to, že k zastavení hry se zde používají dvě pauzovací tlačítka, z nichž jedno vede přímo na mapu s misemi a druhé na standardní menu. To ale může být jen subjektivní dojem a vám to třeba vadit vůbec nebude.
Náplň jednotlivých misí není příliš různorodá a ke všemu se neustále opakuje. Pro úkoly si jezdíte po městě, kde jsou strategicky rozmístěny jednotlivé teroristické hrozby. Misi, kterou chcete zrovna hrát, si vyberete na mapě v menu. Po uskutečnění výběru přijde na řadu výborně fungující systém navigace, kdy přímo před sebou na ulici vidíte šipky naznačující doporučený směr jízdy a roboticko-ženský hlas z reproduktoru na ovladači oznamuje blížící se zatáčky. Jak by se dalo předpokládat, někdy se stává, že navigace nezafunguje zcela optimálně a tak je člověk občas k docela blízkému cíli hnán „zkratkou“ přes sousední městskou zónu, ale jinak jde skutečně o vynikající systém.
Již jednou odehranou misi můžete kdykoli zkusit znova, zlepšit si tak hodnocení a získat více „hrdinských“ bodů. Důvod, proč byste to měli dělat, neexistuje – maximálně získáte nějaké vozidlo navíc, ale nové mise mají prakticky stejnou náplň a body za ně dostanete tak jako tak. A co se tedy v těch misích děje?
I bez motivačních prvků hra dokáže vytvořit jakýsi dojem zábavné akce.
Tak zaprvé, honičky. To si prostě nějaký desperát usmyslí, že na něj nikdo nemá a že každému ujede, takže vy prostě nasednete do stíhacího vozidla a vydáte se za ním. Je zapotřebí několikrát do něj vrazit, to je vše. Může to ale někdy být dost obtížné ve vysoké rychlosti a za současného vyhýbání se provozu a překážkám, které se na vozovce sem tam vyskytují. Když se od vás navíc požaduje trefit ho pouze z určené strany, chce to už trochu schopností, abyste získali nejvyšší hodnocení za brzké dokončení úkolu.
Dalším příkladem jsou mise záchranné, kdy je nějaký nebohý civilista uvězněn v hořící budově a na vás je dojet až k němu, sebrat ho a ujet s ním do bezpečí. Tratě jsou pečlivě ohrazené a pro jistotu jsou všude umístěny navigační šipky, takže jde jen o to, jak rychle dokážete jet, jak bystře reagujete na ostré zatáčky a jak si umíte najet na skokánky, když je potřeba překonat nějakou propast.
Po cestě se nachází všelijaké harampádí, které je tvořeno vybavením budov a podobným haraburdím, a je samozřejmě potřeba se mu vyhýbat, chcete-li si udržet skutečně nejvyšší možnou rychlost. Podobný charakter mají mise hasičské - v hořící budově nebo komplexu budov postupně míjíte několik ohnisek požáru a tlačítkem A je hasíte. Není zapotřebí se obtěžovat s mířením na ničivý živel, to probíhá automaticky, takže většinou stačí jen trochu zpomalit, oheň je během chvilky zlikvidován a můžete jet dál.
Posledním a nejrozpačitějším příkladem toho, co v této hře budete dělat, je odstraňování odpadu blokujícího silnici. Tento odpad je tvořen většinou chuchvalcem všelijakých aut a podle mých zkušeností je docela jedno, do jakého místa v tomto chuchvalci to napálíte, třebaže vám nápověda ukazuje nejlepší místo k zásahu. Stačí mít dost velkou rychlost a prostě projedete.
Jsem si vědom toho, že popis hry (ano, to je skutečně vše) vypadá pravděpodobně velice nudně, a pro mnoho lidí zejména z řad hardcore hráčů tato hra nejspíš opravdu nudná bude. Přesto je možné se u ní docela dobře bavit, dokud nepodlehnete vědomí, že vlastně není proč se nějak zvlášť snažit, protože za snahu tady nic moc nedostanete. I bez motivačních prvků ale hra dokáže vytvořit jakýsi dojem zábavné akce, především za pomoci rychlé jízdy a monumentální hudby, která svým burácením dokáže leckoho přimět ke snaze vyvinout úsilí, projet desátou misi se stále podobným tématem a nenudit se u toho.
Pravděpodobně tedy vaše obliba této hry bude silně záviset na tom, jak moc podléháte náladám hudby. Menší děti, nedotčené zmlsaností dospělých a jejich vyžadováním stále promyšlenějších záminek pro zábavu, by rovněž mohly bez problémů hodit všechny výtky za hlavu a dobře si užívat průměrnou akční hru, kterou Emergency Heroes přese všechno stále jsou.