Do adventurní série Nancy Drew skáčeme na BonusWebu jako do zběsile rozjetého rychlíku. Vlak z továrny společnosti Her Interactive zastavoval již na čtyřech zastávkách, nicméně ve všech případech jsme zaváhali a nechali si 2D mašinku s renderovanými vagónky ujet. Těmi zastávkami byly Secrets Can Kill (listopad 1998), Stay Tuned for Danger (prosinec 1999), Message in Haunted Mansion (2000) a Treasure in the Royal Tower (srpen 2001). Na pátou a prozatím poslední stanici (The Final Scene, leden 2002) jsme ale dorazili s předstihem a přestože zde vlak nestavěl, já, jakožto redakční vyvolenec, jsem do něj hupnul doslova kaskadérským způsobem, který se mě už léta snažil naučit Vreco v pražských ulicích (byl jsem nucen trénovat dokonce v metru – až takový je ten náš Vrecík surovec :-). Trénink se ale vyplatil, já v chodbičce jednoho z vagónů přistál hned na první pokus a ihned jsem se jal hledat ono kupé, v němž měla inkognito cestovat mladá dívka jménem Nancy Drew, v USA to proslavená detektivka (hmmm... zní to sice divně, ale když chlap je detektiv, ženská by měla být... víte co, nechme to raději plavat :-).
První věcí, kterou se mi podařilo vyšťourat, je zajímavá informace, že Nancy Drew není původním výplodem fantazie scénáristy z Her Interactive, ale že tato milá, 
v současnosti osmnáctiletá blondýnka, má své kořeny zapuštěny hluboko v počátku dvacátého století. Tedy abych byl přesnější, v roce 1905 totiž jistý Edward Stratemeyer založil v USA společnost zabývající se tvorbou knih pro děti a byl to právě on, kdo vymyslel postavu mladého amatérského soukromého očka Nancy Drew. První kniha o Nancy vyšla v roce 1930 a okamžitě se stala obrovskou senzací. Zanedlouho sláva hlavní protagonistky vystoupala natolik vysoko, že byly některé z knih zfilmovány společností Warner Bros v Hollywoodu a později došlo i na TV seriály či dokonce stolní hru. Za těchto okolností se tedy nemůžeme divit, že dalším stupínkem se pro mladou Nancy stala počítačová hra.
A nelze se ani podivovat nad tím, že je tato herní série tvořena především pro stejnou cílovou skupinu, pro niž byly určeny i původní knihy. Pokud jste tedy dívka ve věku mezi deseti až osmnácti lety, pak vězte, že tvůrci v Her Interactive mysleli právě na vás (mužská část čtenářů se však nemusí znepokojovat, i pro nás je tento kousek... řekněme „hratelný“ :-). Ostatně důkazem toho jsou především jednoduché příběhy, mající pouze lokální charakter (ohrožení celého světa tentokráte nehrozí), v nichž se nevyskytuje prakticky žádná brutalita, ale spíše v jednoduchosti skrytá rafinovanost. Paradoxně však musím přiznat, že mi příhody a postupy vyšetřování Nancy Drew připadají jako slabší odvar „rodinných“ detektivek s Jessicou Flatcherovou, 
které jsou oblíbené diváky naprosto odlišné generace.
Výše uvedené vlastnosti jsou charakteristické pro všech pět prozatím vydaných dílů Nancy Drew, nyní je však na čase soustředit se na ten poslední z nich, jenž jsem měl možnost otestovat. Případ Poslední scény se odehrává na půdě starého divadla „Royal Palladium“ v St. Louis, které je poslední dobou využíváno spíše jako obyčejné kino. Sem Nancy zavítala navštívit svoji kamarádku Mayu, s níž se měla jít podívat na premiéru filmu „Vanishing Destiny“. Zajímavostí však je, že přesně tři dny po premiéře má být divadlo zbouráno a jelikož je Maya mimo jiné taky reportérkou místního školního časopisu, rozhodla se na toto téma vyzpovídat hlavního hrdinu filmu, mladého miláčka dívek Brady Armstronga. Když ale dorazila do jeho šatny, byla záhadně unesena. Nancy brzy zjistí, že únosce drží Mayu neznámo kde v útrobách starého divadla a tímto činem hodlá zabránit jeho demolici. Jenomže únos Maye nevěří nikdo kromě Nancy a protože i policie jedná naprosto laxně, musí se hlavní hrdinka pustit do pátrání na vlastní pěst a pokusit se zastavit demolici dříve, než sutiny připraví nebohou Mayu o život. Do hodiny „H“ zbývají pouhé 3 dny!
A celé tyto tři herní dny strávíte v kůži mladé Nancy uzavřeni pouze v prostorách nepříliš rozsáhlého divadla. Prošmejdíte šatny herců, promítací místnost, projdete se po vstupní hale, jevišti či hledišti a během svých pochůzek natrefíte na pouhých pět živých charakterů, jimiž je vaše kamarádka Maya, herec Brady Armstrong, jeho manažerka Simone Mueller, promítač Joseph Hughes a bouřlivák Nicholas Falcone. Rozhovory s nimi jsou ale vcelku obsáhlé a navíc si z budky na prodej lístků budete moci zatelefonovat řadě dalších lidí, ať už svým přátelům či osobám, které mají co dočinění s únosem Maye nebo s historií divadla. V podstatě se dá říci, že vyslýchání a konfrontace čtveřice podezřelých bude vaší vůbec nejčastější činností, ale dočkáte se i četných logických rébusů nebo kombinování předmětů, kterých však seberete jen pětadvacet. Když to tedy shrnu, hra je to poměrně krátká a přestože jí nemohu nepřiznat pár zajímavých momentů ve formě objevení tajných chodeb či zajímavých historických dokumentací, nijak nevybočuje z šedi průměru a působí příliš poklidným, místy až nudným dojmem.
Dojem klidnosti a v podstatě i jakési „historičnosti“ umocňuje technické zpracování a především interface. Přestože tvůrci ve svých tiskových materiálech, na internetových stránkách a dokonce i na krabici hry uvádějí, že hra běží na dnes již klasickém warp enginu (lokace umožňující 360 stupňové 
otáčení), není to nic víc než prachsprostá lež! Na nějaké volné otáčení můžete okamžitě zapomenout, protože naprosto všechny lokace ve hře jsou zcela statické a pouze na zhruba dvaceti z nich se můžete SKOKOVĚ otáčet v horizontálním směru. Chcete nějaké přirovnání? Dobře, tady je máte: Myst (1993), Superhero (1994), Lost Eden (1995). Interface se vůbec nejvíce podobá starým hrám od společnosti Legend (bližší info – viz. článek historie adventur – první, druhá a třetí část), kdy hlavní výhled na herní prostředí (sledujete pohledem z vlastních očí) je pouze ve zmenšeném okně a pod ním se ve speciálních chlívečcích skladují inventářní předměty a zobrazují texty během dialogů. Navíc, soudě dle screenshotů z předešlých čtyř dílů, se interface od roku 1998 ale VŮBEC nezměnil a jediné vylepšení lze sledovat v samotné grafice herních lokalit a snad i animací. Ani to však neznamená, že by vizuální stránka hry přesahovala úroveň roku 1995 a totéž lze tvrdit i o audio stránce, z níž stojí za pozornost snad jen docela obstojná ponurá hudba. Jak vidno, grafiku a zvuk nepovažují členové Her Interactive za důležitou. Mají smůlu – já ano.
Než se pustím do závěrečného shrnutí, zmíním se ještě o obtížnosti, která je zcela logicky přizpůsobena publiku, pro nějž je hra primárně určena – tedy náctiletým dívkám. Hned v počátku vás do hry uvede jednoduchý tutorial, 
v němž jsou prakticky vysvětleny základní adventurní činnosti jako sbírání a používání předmětů, prozkoumávání prostředí a dialogy. Poté si můžete vybrat ze dvou obtížnostních módů (Junior vs. Senior detektiv), z nichž ten jednodušší je „obohacen“ o jemné nápovědy a zjednodušení několika logických rébusů. V obou dvou módech si pak můžete během hry kdykoliv zatelefonovat svým dvěma kamarádkám a prodiskutovat s nimi vaši aktuální situaci, výsledkem čehož je jejich rada, jak byste měli dále pokračovat. Zkrátka a dobře, Nancy Drew je bez použití návodu v pohodě dohratelná za zhruba osm až deset hodin.
Tak a konečně se dostáváme k zásadní otázce: být, či nebýt? Co se týče vašeho bytí, tak rozhodně buďte, neboť ubývající počet čtenářů není v ekonomickém zájmu našeho komerčního webmagu :-). No a co se týče existence hry samotné, bez ní byste se rozhodně obešli. Ano i vy, slečno patnáctiletá, pro kterou Her Interactive tuhle sérii vlastně cíleně tvoří. Nebo si snad toužíte zahrát krátkou a průměrně hratelnou hru, ke všemu zpracovanou v kvalitě, nad níž jsme už před pěti lety s nezájmem mávli rukou? Asi ne. Osobně se podivuji nad úspěšností série za oceánem a nad poměrně vysokými hodnoceními, které od tamních magazínů každý díl obdrží (například uznávaný server www.justadventure.com ohodnotil každý z pěti dílů známkou „B“, což se rovná zhruba 75 až 80%), 
nicméně je to patrně následek v USA rozšířených knižních předloh. Podle mě ale tahle hra ve skutečnosti nemá příliš co nabídnout. A že je speciálně pro dívky? O adventurách se přeci odjakživa tvrdí, že je to u něžného pohlaví s přehledem ten nejoblíbenější žánr. Ale budiž – třeba je na Nancy Drew přeci jen něco, co dokáže zpozorovat a ocenit jen ženský šestý smysl, takže hodnocení zaokrouhlíme na padesátku a titul doporučíme alespoň holčinám, které se náhodou dostaly ke knižním předlohám a ty je dokázaly pobavit. Pokud jde o mě, odnesl jsem si ze hry kromě osmi ztracených hodin jen pořádnou bouli na hlavě, způsobenou nárazem do WC dvířek při naskakování do tohoto proklatého rychlíku... :-)
PS: A to si považte, že už za půl roku vyjde další díl...
| Nancy Drew 5: The Final Scene | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
