Need for Speed ProStreet: testujeme nejočekávanější závody podzimu

Stejně jako Vánoce přicházejí po roce i nové díly NFS. Tentokrát se věnují okruhovému závodění.

Need for Speed ProStreet

Rok se s rokem sešel, a tak tady máme zase další díl závodní série Need for Speed, z čehož mimo jiné vyplývá, že tato série je od Electronic Arts. Očekávání letos byla tradičně vysoká a to nejen proto, že tomu tak je bůhvíproč každý rok, ale zejména proto, že nám tvůrci slibovali razantnější změnu celé koncepce hry. Nemělo se tedy již jednat o Underground v novém módním ohozu, ale svým způsobem o jakýsi první next-gen díl v celé sérii, který se zároveň měl přiklonit opět o něco více k závodění. Bylo sice jasné, že spektakulární vinyly a k tomu vyřvávající hipec jsou příliš silnými návnadami na miliony platících hráčů, než aby si někdo v EA vzal na triko jejich totální skartování, ale jak říká jeden slavný citát, nemusí pršet, jen když kape.

Jedno úsloví zase praví, že naděje umírá poslední, ale v případě Pro Street se nám to zas až tak moc nezdá, jelikož zde naše naděje definitivně zhynuly zhruba po patnácti až dvaceti závodech. Možná je to takto v úvodu recenze poněkud sadistické, ale věřte, že zázrak se nekoná. Rozhodně tady nikdo nechce tvrdit, že by se opět jednalo o již zmíněný „Underground v bledě modrém“, ale na základě toho, jak před několika měsíci tvůrci hru prezentovali na nejrůznějších předváděčkách, jsme nabyli dojmu, že se dočkáme znatelnějších změn než jen přesunu z ulic měst na řekněme oficiální závodiště nebo nově zpracovaného „extremely-kool“ čoudu od pneumatik.

Na druhou stranu to ale v EA udělali značně chytře. Ponechali zde element „ilegálního“ závodění s nablýskanými bouráky a módním tuningem, ale přesto se hra na první pohled jeví nově. Tvůrčí tým NFS je již nějakou dobu znám tím, že vyhledává a studuje ty nejnovější trendy v „pouličním“ závodění, aby je pak implementoval do aktuální hry, a tak přišla na řadu místa, kde se závodníci tohoto typu scházejí a pořádají svá klání. Osobně mi v tomto případě ale nezbyde než jim věřit, protože sice dokážu poznat zatáčku Eau Rouge ve Spa, 130R v Suzuce nebo Parabolicu na špageťácké Monze, ale žádný takový gangsta závodní spot jsem ještě v životě neviděl, ale věřím, že takto nějak vypadají.

Ze hry tak tentokráte zcela vymizela možnost volného pohybu městem, jelikož teď je celá hra rozdělena do závodních dnů. Ty jsou sdruženy do jakýchsi skupin, mezi nimiž jsou takzvané Showdowny, což jsou jakési „bossovské“ závodní dny. Účelem je pochopitelně vyhrát úplně všechno a sesadit z trůnu Kingy jednotlivých disciplín a úplně na závěr se stát Kingem ultimátním. Mimochodem, schéma vašeho postupu kariérou je ztvárněno opět strašně „kool“, takže je skutečně dost nepřehledné a budí dojem, jako by si dva třináctiletí sprejeři jeden přes druhého trénovali svoje primitivní tagy, aniž by vůbec věděli, jak jejich tagy vlastně budou vypadat. Ale to jen tak na okraj.

Závodní dny jsou složeny z několika závodů v různých disciplínách. Nabídka je poměrně pestrá od klasických závodů, zde drsně nazývaných jako Grip, přes jízdu na čas nebo mezi checkpointy, Drag (jedete co nejrychleji pořád rovně) až po rychlostní disciplíny, kdy je potřeba jet pokud možno neustále s plynem na podlaze. Posledně jmenovaná položka je poměrně příjemnou novinkou, s níž jsme v sérii ještě neměli tu čest a je zajímavá zejména tím, že ve skutečně vysokých rychlostech doslova cítíte, že se vozy chovají jinak než v „běžném“ závodním provozu. Možná je trochu škoda, že to tvůrci lehce pokazili tím, že se mnohdy musíte vyhýbat kuželům nebo nejrůznějším závorám a zábranám, kontakt s nimiž vás značně zpomaluje, ale dá se s tím žít docela v pohodě. Zajímavě se jeví i mód Sector Shootout, v němž je okruh rozdělen na několik sektorů a závodníci na něm usilují o zajetí nejrychlejšího času pokud možno ve všech sektorech. A za zmínku rozhodně stojí i Drag, v němž je již tradičně nutné manuálně řadit, ovšem tentokrát je před startem potřeba ještě správně rozehřát gumy, což se děje přidáváním a ubíráním plynu tak, aby se otáčky pohybovaly ve stanoveném rozmezí. Zpět ale k závodním dnům.

Každý ze zdejších závodů se přepočítává na body. Ty získáte za umístění, za nízkou míru poškození vozu nebo za časový rozdíl, o který překonáte takzvaný „cílový čas“. Problém je ale právě v tomto přepočítávání. Ve většině závodních dnů jsou totiž stanoveny bodové hranice, za něž získáte vítězství v daném dnu a pak většinou zhruba dvojnásobek, po jehož dosažení jste prohlášeni za jezdce, který danému dni dominoval. Čas od času se tak stávají poněkud paradoxní situace, když třeba zvítězíte v pěti ze šesti klání, ale přesto nedominujete, protože jste nezískali dostatečný počet bodů. Pokud se vám navíc přihodí, že vám hranice 38 tisíc bodů unikne o 67 bodíků (ano, vlastní zkušenost), je to na rozhryzání ovladače. K dalšímu postupu je sice potřeba v dané skupině závodních dnů získat daný počet vítězství, ale honba za dominancí není tak úplně od věci, protože za ni dostáváte navíc jak další peníze, tak i různá vylepšení pro vaše vozy.

Auta jsou tentokráte rozdělena do kategorií podle závodního určení. Při jejich nákupu jsou sice všechna na stejné úrovni (co se týče určení, výkonové rozdíly mezi nimi pochopitelně jsou), ale ihned poté, co si některé vyberete, ho musíte zařadit do některé z kategorií – jsou zde auta na klasické okruhové závodění, driftové a dragové speciály a vozy určené pro vysokorychlostní disciplíny. Před vstupem do závodního dne si pak musíte do každé kategorie vybrat vůz, s nímž se chcete jednotlivých disciplín účastnit a většinou i jedno auto záložní pro případ, že byste někde nějaký bouták totálně zbořili.

Další novinkou je totiž poškození vozů, které se projevuje jak vizuálně (to hlavně), tak i na výkonnosti (to už poněkud méně). Cíl je jasný – má nás to motivovat k čistému závodění, ale upřímně řečeno, poněkud se to míjí účinkem. Při rychlostních disciplínách znamená každá vážnější kolize jednoznačnou totálku, zatímco při okruhových závodech se nějakému tomu ťukanci nevyhnete prakticky nikdy. A pokud se o to třeba snažíte a začnete opatrně brzdit dříve, abyste nekolidovali se soupeřem před vámi, není nijak výjimečným jevem, že si to zezadu přihasí dva jiní soupeři a každý z jedné strany vám oťukají záď auta. Opravy pak samozřejmě nejsou zadarmo, a tak bude potřeba vytáhnout něco z vlastní kasičky nebo použít speciální kupón, který vaše peníze ušetří. Naštěstí zde existuje i jeho „vytuněná“ varianta pro případ, že auto rozmlátíte na šroubky, díky čemuž ho nemusíte automaticky odvážet do šrotu. Zásoby kupónů ale pochopitelně nejsou neomezené, takže se nejedná o zcela univerzální spásu.

Z hlediska hratelnosti je na tom ProStreet poněkud zvláštně. Již jen podivné rozvržení stupňů obtížnosti je poněkud – ehm, podivné. Jsou zde tři úrovně, přičemž na té nejnižší se hra ovládá málem sama, zatímco ta nejtěžší spočívá v tom, že se vypnou všechny jízdní asistence. Prostřední vám pak pomáhá dobržďovat v obtížných okamžicích. Již z toho je zřejmé, že hra opět míří spíše na co nejširší masy než na klasické závodníky a v tomto duchu se nese vlastně i všechno ostatní. Ovládání aut je vyloženě o zvyku a i když jsou rozdíly mezi jednotlivými modely jednoznačně patrné, nemůžeme se ubránit pocitu, že je to všechno tak nějak ve stejném stylu. Třeba ve Forze nebo v PGR4, když vám nějaké auto nesedělo, tak vám zkrátka nesedělo a hotovo, moc dobře jste se s ním jezdit nenaučili a pokud ano, tak za cenu značných obětí (asi se už opakuji, ale ta Nordschleife se s těmi šunkami ze šedesátých zajet fakt nedala). Naproti tomu v ProStreet sednete do nového auta, zjistíte, že jezdí jinak než to předchozí, řeknete si „hmm tak fajn“ a během několika málo závodů jste zase jako doma. Jízdní model je sice v jistém smyslu velmi citlivý, ale přesto stále dost arkádový a pro všechny vozy dost podobný – jako kdyby se rozdíly mezi nimi „programovaly“ podobně jako zdejší tuning posouváním hejblátek v pevně daných mezích. Mimochodem, hejblátka při ladění dovolují si s každým vozem vcelku dost vyhrát, ale vzhledem k celkovému ladění hry se v tom asi moc lidí nějak ukrutně rýpat nebude. Motivací ale může být třeba to, že takzvaný blueprint – jakési schéma nastavení vozu pro daný účel – lze sdílet na internetu a výtvory těch nejlepších ladičů budou jistě slavit značné úspěchy, přinemenším tedy v počtu stažení.

Realita v NFS

V článku zazněla zmínka o tom, že tvůrci NFS studují dění na pouliční závodní scéně, aby do svých her mohli implementovat ty nejnovější trendy. Tak tomu mělo být samozřejmě i v případě loňského Carbonu a nemohli jsme proti tomu nic namítat. Tedy až do okamžiku, kdy jsme zjistili, o co ve skutečnosti jde. Pokud doma chytáte televizní stanici Extreme, ktará se věnuje ne zcela tradičním sportům, jako je surfing, FMX, skejting a podobné kratochvíle, pak máte šanci zahlédnout tam pořad, který se právě na „canyon racing“ zaměřil. Ve skutečnosti se ale jedná o to, že banda blbounů s relativně šunkózními kraksnami dojede do kaňonu, určí někoho kdo se postaví na konec trasy a bude informovat o případných protijedoucích vozech a zbytek balíku to rozjede po klikaté silnici o něco rychleji než v běžném provozu, jelikož si mohou dovolit řezat zatáčky i v protisměru. Ve skutečnosti se ale jedná spíše o jakousi rychlejší projížďku než o jakoukoliv formu závodění. Na základě této znalosti si však nyní tak říkáme, jak asi musí vypadat doopravdy to, co bylo předlohou ProStreet.

S laděním vozů pak ale přichází ještě jedna zajímavost – je potřeba ladit pro každou závodní kategorii zcela specificky. Na tom by smozřejmě nebylo nic až tak zvláštního, ale už jste někdy ladili auto pro driftování? Základní nastavení pro kalsické okruhové závodění dnes s přimhouřením oka zvládne ve hře „kdejaký trouba“, ale přiznám se, že když se mi nedařilo a chtěl jsem se nějak pohrabat v autě pro Drag, musel jsem nějakou dobu uvažovat, jak co vlastně funguje a čeho je potřeba dosáhnout. Zajímavé zpestření, ale bohudík pro nesčetné zástupy fanoušků série si lze vystačit i s klasickými balíčky instatních upgradů, které se s námi a celou značkou NFS táhnou již několik let.

Poněkud rozporuplné je i technické zpracování hry. Grafika sice na první pohled vypadá maximálně líbivě, ale již při druhém pohledu je zřejmé, že její technická úroveň sahá současným lídrům žánru tak zhruba po pupek, což je navíc „zpestřeno“ skutečností, že celá hra opět vypadá tak nějak jednotně, takže si ani příliš neuvědomíte, že namísto známého prostředí okruhu vás nyní obklopuje volá krajina nebo město. Ok, některé lokace se přece jenom liší o něco více, například německá dálnice mezi stromy, ale celkově jsme pořád na úrovni „jednotně vypadajících“ předchozích dílů. K tomu připočtěte občasné trhání grafiky a výsledek není zcela ideální. Na druhou stranu se ale nedá říci, že by to nějak extrémně vadilo. Vzhledem k výše popsanému arkádovému modelu jízdy zde totiž na nějakém tom cuknutí zase až tak nesejde, spíše to udiví. Stejně jako například design některých tratí. Z hlediska grafického zpracování je zde totiž o něco více nepřehledných míst, než je zdrávo, a z hlediska hratelnosti rozhodně nechápeme, který skot vymyslel některé zdejší okruhy, jejichž cílová rovinka má odhadem tak 200 metrů a sotva se vám auto rozjede tak musíte brzdit do zatáčky, v níž je potřeba zatočit doslova na onom přílovečném pětníku. Na nich to není zni zábavné, ani cokoliv jiného kromě nervových záchvatů z toho, že jedete krokem, ale stejně vás to vyneslo mimo trať.

Takže co s tím vším výše napsaným? Pokud se řadíte do armád příznivců série, asi jste prostředek této recenze stejně vůbec nečetli, takže vás na tomto místě můžeme ubezpečit, že i ProStreet se vám bue líbit, je tu řada novinek, které vás potěší a hra vám bude připadat zcela nová. A do značné míry je to skutečně pravda. Pokud ale patříte v prvé řadě k závodníkům a od této hry jste očekávali větší příklon k realismu, budete se opět muset porozhlédnout jinde. Pro Street sice zaznamenal jistý posun, ale pořád to rozhodně nebude nic pro vás. Ale nic si z toho nedělejte, my jsme na to na tiskovkách a výstavách klukům z EA naletěli taky.