Pod pojmem „on-line RPG“ si většina z vás představí masivní serverovou farmu v jejíchž virtuálních útrobách se prohánějí tisícovky hráčů Ultimy Online. V dílnách Bioware se však připravují Neverwinter Nights - hra, která by mohla od základů změnit jak svět on-line hraní, tak klasické večerní seance hráčů AD&D s tužkou, papírem a kostkami. Právě kvůli Neverwinter Nights jsme již deset minut před smluveným termínem schůzky nervózně postávali před malým stánkem Bioware, který byl velmi „nestrategicky“ umístěný až na konec nechvalně známé Kentia Hall s vlezlými marketingovými pracovníky schopnými básnit dvě hodiny o 2D simulátoru růstu nehtů pro Game Boy. Nakonec jsme však skončili s plechovkou coly v ruce zavření se třemi vývojáři v malé zatemněné místnosti se dvěma počítači a projektorem. Velkolepá půlhodinová předváděčka Neverwinter Nights tak mohla začít.
Nejprve jsme se dozvěděli něco o hlavním konceptu celé hry. Autoři se rozhodli neudělat běžné on-line multiplayerové RPG pro tisíce lidí připojených zároveň, ale spíš softwarovou platformu, na které by si každý „pán jeskyně“ mohl vytvořit vlastní příběh pro patru kamarádů – v podstatě by šlo o on-line podobu známých schůzek pěti, deseti lidí u stolku s knížkou pravidel, papírem a několika kostkami.
Je to krok stejně logický jak revoluční – zatím se nikdo nepokusil o převedení „klasického“ skupinového hraní AD&D (popřípadě DrD pro české čtenáře) na monitory počítačů. Neexistence centrálního serverového pole, na kterém by probíhalo veškeré herní dění, zase podstatně snižuje náklady na vývoj a udržování hry, takže se ušetřené peníze mohou investovat jinam (v případě Neverwinter Nights nejspíš do fantastického 3D enginu). A jak že by mělo podobné hraní vlastně vypadat? Až pána jeskyně omrzí sigleplayerový příběh (cca 60 hodin čistého času), může usednout k editoru a udělat si vlastní dobrodružství. Do něj pak pozve své kamarády a už se jen kochá tím, jak se zoufale snaží dostat přes nástrahy k pokladu. Pokud se zná s nějakým jiným, podobně postiženým „dungeon masterem“, mohou se dohodnout na vzájemném propojení svých serverů, takže některé portály budou vést z jednoho serveru na druhý, aniž by to hráč samotný zaregistroval. Ona „škálovatelnost“ také razantně zvyšuje počet možných najednou připojených hráčů – rozumné technologické maximum je 64 na server, takže takový „koláč“ pěti počítačů už utáhne tři stovky virtuálních dobrodruhů.
Zatímco nám šéf vývoje obsáhle vysvětloval myšlenky sepsané v předešlém odstavci, věnoval se jeho kolega u druhého počítače tvorbě dungeonu v herním editoru.
Jelikož promítal obraz z monitoru na velké plátno, mohli jsme se všichni přesvědčit, že se v Neverwinter Nights dá vytvořit celkem rozumně velký dungeon s přibližně desítkou místností, podobným počtem monster a nějakou tou NPC postavou za nějakých deset minut. Nejprve vybral v knihovně „prostředí“ stylovou tmavou dlažbu s všudypřítomnou lávou, pak nanesl na mapu obrysy místností, propojil je vstupními portály a můstky přes lávová jezírka a celé bludiště si ještě „pro jistotu“ prošel v 3D pohledu (ke značnému zděšení všech přihlížejících, které by ani nenapadlo, že ona schematická mapka je ve skutečnosti funkční 3D model bludiště). Pak se mu nejspíš zželelo nuzných hrdinů a přidal do dvou místností doslova poklady – nejprve magické brnění (všechny vlastnosti a vzhled samozřejmě „poskládal“ z obsáhlé nabídky možností) a pak skvělý kouzelný meč s bonusem proti příšerám na bázi ledu. Než přistoupil k finálnímu „zalidnění“ monstry, umístil do jedné z chodeb NPC postavu – zbabělého impa, který již z dálky na přicházející křičel, aby ho nezabíjeli, že se vzdává. Naskriptoval mu také krátký rozhovor, ve kterém se libovolný elf mohl dozvědět o démonovi v poslední místnosti (neelfové měli smůlu a před démonem je nikdo nevaroval – očividný příklad rasismu ve hře). Pak už jen naplnění dungeonu množstvím nepřátel všeho druhu, skřety počínaje a oním nebezpečným démonem konče a level byl hotový. Tedy skoro hotový – ještě zbývalo jej propojit portálem s předem připravenou lesní úrovní.
Docela jsme se zděsili při pomyšlení, že by měl obyčejný hráč zvládat náročný skriptovací jazyk, aby alespoň trochu zatraktivnil svůj dungeon. Programátoři nám však vysvětlili, že všechny předměty a postavy lze libovolně importovat, a to jak ze sigleplayerového dobrodružství („oni stejně začnou nejdřív brát naše monstra, protože je máme docela propracovaný...“), tak z internetu od amatérských tvůrců („vždycky se najde blázen, kterej nad tím bude trávit dvacet hodin denně). Navíc je i „defaultní“ chování příšer komplexní samo o sobě – v závislosti na inteligenci a předpokládané síle oběti volí nejvhodnější formu jednání, od okamžitého útoku, přes opatrné „naťuknutí“ až po útěk.
Po tvorbě dungeonu nadešel čas na jeho vyzkoušení v praxi. Oba programátoři se vrhli ke klávesnicím a myším, a jali se generovat své postavy. Výběr probíhá dle standardních pravidel třetí edice D&D – lze skombinovat sedm ras a jedenáct povolání (včetně možnosti až tří multiclasses – znalci určitě vědí, o co jde). K vylepšování jednotlivých dovedností slouží bodový systém, kdy vlastně „utrácíte“ body za bonusy k vlastnostem. S rostoucím levelem jsou přídavky dražší a dražší, takže nehrozí, že byste si mohli za pár dní vytvořit dokonalou postavu. Kromě kompletní vizuální podoby, pohlaví a jména postavy si můžete vybrat i přesvědčení a vhodný oděv. Právě šaty mají obrovský vliv na to, jakým dojmem působíte na své okolí – například za plátovým brněním by nikdo nehledal mocného mága, a tak můžete tuto skutečnost využít ke svému dobru.
Poté, co se programátorům povedlo vytvořit jakés takés postavičky, se oba rozhodli, že raději použijí některé z předem uložených. Exportovat charaktery z Baldur’s Gate se jim nechtělo, protože by to prý zabralo o něco víc času.
Dvojice bojovníků se vydala na cestu lesem. Cestou míjela osadu s roztroušenými domky – u jednoho z nich právě probíhala manželská hádka, jinde nabádala matka malou holčičku, aby se nezdržovala u řeky. Vyšli z lesa a v ranní mlze uviděli portál do podzemního dungeonu. Bez váhání vstoupili dovnitř a octli se v tmavé místnosti s gejzírem lávy tryskajícím z fontánky na stěně. Prošli chodbou do další dvorany, kde na ně zaútočilo pár goblinů, ale bojovníkův meč spolu s útočnými kouzly paladina z nich udělal během pár sekund kvalitní organické hnojivo. Právě bojovník našel v další hale skvělé brnění, které si ihned oblékl – docela mu ty zlaté a stříbrné pláty slušely. Pokračovali dál, pobili pár monster, až došli k impovi. Ten elfskému paladinovi prozradil, že na ně na konci cesty čeká obrovský démon. Když k němu po několika útrapách dorazili, hned na ně zaútočil. Hráči neváhali a vrhli se do boje. Nakonec se jim podařilo démona zdolat, ale bojovník zaplatil za troufalost svým životem, protože se nevědomky připletl svému kolegovi do silného magického útoku. Bylo dobojováno.
Zpracování smrti v Neverwinter Nights je standardní – když dosáhne vás ukazatel životů nuly, upadnete do bezvědomí a okolní příšery na vás přestanou útočit (ale kolegové vás pořád ještě mohou kouzly a lektvary uzdravit). Pomalu se z vás však vytrácí i ty poslední zbytky životní energie, a tak postupně přecházíte do záporného počtu životů. Jakmile jich máte –10, umíráte definitivně bez možnosti vyléčení. Jediná možnost na znovuzrození je respawn nebo kouzlo ressurekce seslané postavou na nějakém vyšším levelu. S respawnováním souvisí ještě jeden častý problém on-line RPGček, a sice podvádění pomocí hexa editorů, kterými jistí chytráci vylepšují vlastnosti svých postav na maximum. Neverwinter Nights se do značné míry podvádění vyhýbají tím, že veškerý herní děj probíhá na serveru a klient slouží pouze pro zobrazování a komunikaci. Jedinou slabou stránkou tak jsou postavy uložené na pevném disku každého hráče – ty samozřejmě upravit jde, ale stejně tak dobře může dungeon master upravit hru tak, aby byla přístupná pouze postavám řekněme mezi pátým a desátým levelem. Výhoda o deset a více levelů lepšího charakteru se tak smazává.
Jako perličku na dortu jsme si nechali grafiku. Ta je totiž plně 3D a vypadá opravdu skvěle. Asi nejatraktivnější je pohled na kouzelné efekty, které přímo překypují dynamickými světly. Takový fireball hozený do dlouhé temné chodby rozhodně stojí za to poslat i „nasucho“, jenom pro potěchu oka. Všechny zobrazené NPC postavy si žijí svým vlastním životem, takže když se k nim přiblížíte a například slyšíte konverzaci, můžete si být jisti, že až se za pár desítek sekund vrátíte, už se budou dohadovat o něčem úplně jiném (proč se o tom baví, byste zjistili, kdybyste celou dobu pozorně poslouchali). Vůbec všechny postavičky ve hře ohromují neuvěřitelně detailním zpracováním, a vůbec bych se nedivil, kdyby některý „dungeon master“ uspořádal virtuální přehlídku brnění, mečů, nebo třeba svatebních šatů elfských princezen. Engine běhal na Athlonu s GeForce3 i během lítých bojů plných kouzel maximálně plynule, a podle slov autorů by měl pro bezproblémový obraz stačit i průměrný počítač (cca PIII-500, GeForce).
Neverwinter Nights mají všechen potenciál pro to, aby se staly další revolucí v on-line hraní. Již za několik měsíců (odhadem přelom roku 2001/2002) se budeme moci na vlastní kůži přesvědčit, jak se jim výsledek povedl. Pokud se potvrdí naše předpoklady, ponoří se do jejich 3D světa snad každý fanoušek dobrých RPG.
P.S.: Nedávno vydaný trailer k této hře najdete zde.
