Japonsko je zemí ninjům zaslíbenou, a tak jsme museli na letošní Tokyo Game Show nějakou ninjovskou hru vyzkoušet už jen z principu. Volba padla na Ninja Blade od From Softwaru, protože se jednak nejedná o multiformátovou věc, ale o exkluzivní xboxovou záležitost, a jednak proto, že videa promítaná na microsoftím stánku vypadala opravdu slušně. A pochopitelně taky proto, že se o této hře již nějaký ten čas vzrušeně šušká.
Pokud by nějaká hra měla sesadit z trůnu ninjovských her známou značku Ninja Gaiden s Ryu Hayabusou v hlavní roli, pak to bude buď právě Ninja Blade a nebo pak snad už nikdo. Demo prezentované na letošní TGS ale zcela jasně naznačilo, že „střídání stráží“ se v blízké budoucnosti rozhodně dá očekávat.
Již hned první animace, která nás do dema uvedla, byla velmi působivá a nastínila, co můžeme čekat v příštích okamžicích. Ocitáme se ve večerním velkoměstě, kde nedá 
moc práce se dopátrat, že jeho předobrazem je skutečné Tokyo se všemi svými neony v ulicích a výškovými budovami, v nichž se svítících oken prakticky nelze dopočítat. Ve hře jsme si toho sice nevšimli, ale na jednom z obrázků můžete vidět dokonce i nádraží se skutečným logem Japan Railways.
Pochopitelně zde ale nejsme proto, abychom se kochali panoramatickými výhledy, kterých si ale mimochodem užijeme tak jako tak do sytosti, třeba při bitkách na střechách. Na prvním místě je zde samozřejmě úkol napravit nějaké ty křivdy a znovu nastolit staré pořádky, což se přirozeně nemůže obejít bez hektolitrů prolité krve nebo co že to vlastně z nepřátelských potvor cáká.
Hlavním tahákem je tedy akce, ale nejen ona sama o sobě, ale zejména její provedení. Hlavní hrdina podle nejlepších současných mravů předvádí maximálně 
stylové gymnastické prvky, ovšem namísto stuhy či kuželů kolem sebe při svých sestavách máchá pekelně nabroušeným mečem. Hlavní devizou zdejšího akčního řádění je ale plynulost a intuitivnost.
Při vší úctě k Ryu Hayabusovi je totiž potřeba konstatovat, že pro ty, kterým v hrudi nebije akčně bitkařské srdce, je série Ninja Gaiden učiněným očistcem na Zemi a to i přesto, že druhý díl šel s obtížností o poznání níž. Asi nás nebude málo, kteří jsme v prvním NG absolutně netušili, co máme dělat, již u prvního bosse. A přesně toto by se u Ninja Blade nemělo stát. Alespoň tedy podle toho, co jsme si mohli sami osahat.
Rozhodně se nedá říci, že by Ninja Blade byl primitivně jednoduchý nebo že by se dokonce hrál sám, ale stresující muka, která známe z Ninja Gaiden a při nichž se každá slíznutá rána může až nepříjemně důsledně počítat, se zde zkrátka neobjevují 
ani náznakem. I při značně přiostřených bitkách máte totiž pořád dojem, že víte, co děláte a co udělat chcete.
Navíc se z předvedeného úseku zdálo, že nejlepší obranou je kontinuální a promyšlený útok. Tedy ne že by nebylo potřeba očas vytasit nějaký ten obranný či úhubný manévr, ale nejedná se o nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo permanentní vytížení tlačítka vyhrazeného pro blokování v Ninja Gaiden.
Díky tomu jsou akční pasáže vskutku spektakulárním masakrem ve značně vysokém tempu, kterému na intenzitě nic neubírají ani občasné přehmaty kamery. Hra by byla dost slušné maso i kdyby byla těžkopádnější, již jen proto, jak jsou bojové akce a reakce (respektive důsledky) ztvárněny graficky, ale s intuitivní hratelností a dobře zvládnutým ovládáním je zážitek z akce ještě mnohem intenzivnější.
Spádu a vysokému tempu hry napomáhá i časté prokládání akce pasážemi s kontextovým ovládáním a scény ztvárněné zjevně s důrazem na akci a stylovost. Díky tomu bychom nikdy neměli mít pocit, že hra upadá do stereotypu. Funguje to zhruba tak, že sotva na prach rozemelete dvě až tři skupiny nepřátel, už je tu animace a dočasná změna stylu hraní.
Nesmírně působivě se předvedla například pasáž, kdy hlavní hrdina běží po stěně mrakodrapu kolmo dolů a kosí u toho protivníky. Sem tam je potřeba někam přeskočit či provést nějakou jinou akci a v tu chvíli se na obrezovce objevuje kontextová nápověda – pokud ji namačkáte správně, provede zdejší ninja danou akci úspěšně, a pokud se to nepodaří, tak si aktuální pasáž holt zkusíte ještě jednou nebo vícekrát.
Klasická akce a kontextové pasáže na sebe ale navazují zcela plynule, ať už mezi 
nimi je či není vložena animace. Výsledný dojem tak je velmi celistvý a až na výjimky, jako například souboj s bossem, máte pocit, že neustále uháníte velmi svižným tempem kupředu.
A když už jsme nakousli ty bossy, nelze se nezmínit o tom, který byl přítomen v TGS předváděčce. Jednalo se o obřího pavouka, který disponoval slušně devastujícími útoky. K jeho pokoření navíc bylo nutné nejen rubat ze všech sil, ale zároveň najít i jeho slabé místo. Pravda, to na člověka velmi výrazně svítilo a taktika tohoto cvalíka se dala vypozorovat vcelku bez problémů, ale i tak byl souboj s tímto bossem velmi chutným zakončením dema.
A kdyby se přesto objevil nějaký problém, pořád je zde možnost využít takzvaného Ninja Vision, což je v akčních hrách již značně klasické zpomalení času – všechno kromě vás se zpomalí, a tak máte více času jak na útočné, tak i úhybné manévry. 
Jedná se sice o již poměrně dost otřepaný prvek, ale sem rozhodně padne tak dobře, že člověka nějaké myšlenky ohledně kopírování nápadů vlastně ni nepřepadnou.
Vše je navíc podpořeno opravdu vynikající grafikou, takže výsledný nejen umělecký dojem je skutečně na velice slušné úrovni. Z toho, co From Software na Tokyo Game Show ukázali, tak zcela zákonitě musí pramenit pouze ta nejvyšší očekávání. Cokoliv méně než zcela vyrovnaný souboj s Ninja Gaiden by tak pro nás bylo zklamáním.
Index očekávání: 90%
