Ninja Gaiden Sigma - pravá výzva

Majitelé Xboxů považují hru Ninja Gaiden za své rodinné stříbro, ovšem nyní si tuto hru mohou vyzkoušet i majitelé PS3. A to i s několika vylepšeními včetně nové hratelné postavy.

Ninja Gaiden Sigma

Ať už jste o hře Ninja Gaiden v minulosti slyšeli nebo ne, připravte se na to, že v první chvíli vás její PS3 verze docela zklame. Pokud tuto rubačku znáte již z Xboxu, patrně vás otráví skutečnost, že se jedná víceméně o to samé, a pokud jste tuto hru v životě neviděli, tak vás zaskočí věcí hned několik. V prvé řadě to bude skutečnost, že hra nepředvádí nic moc extra, aby vás o několik chvil později dorazilo setkání s prvním bossem, jenž se zdá naprosto neporazitený. Přesto, nebo spíše právě proto, je ale potřeba slovy jednoho reklamního sloganu říci, že jeden pohled zkrátka nestačí a že by rozhodně bylo chybou nedat této hře šanci.

Na rozdíl od drtivé většiny podobných her vaši nepřátelé nejsou tupí jako jetel.

Pokud vás zajímají podrobné informace, mrkněte na recenzi xboxové verze, respektive jejího „polidštěného“ updatu s podtitulem Black, jelikož máme za to, že obecně známá fakta není potřeba stále dokola opakovat, a tak je tentokráte shrneme ve značně zhuštěné formě. Hlavním hrdinou je ninja Ryu Hayabusa, kterého jistě mnozí znají ze série bojovek Dead or Alive, jenž se vydává na krvavou pouť za destrukcí zlých sil, které sužují celou zemi. A jelikož je Ryu skutečný ninja, rozhodně to nehodlá řešit cestou diplomatických summitů. Bude se tedy řezat do všeho kolem a krev bude cákat vůkol.

I když zase až tak jisté to není, jelikož zkazky o této hře rozhodně nelhaly, a tudíž se skutečně nejedná o žádnou procházku růžovým sadem. Obtížnost je od prvních okamžiků nastavena dost vysoko a dá se předpokládat, že již zmíněná konfrontace s prvním bossem dokáže řadu lidí spolehlivě odradit. Pokud si ale člověk uvědomí několik základních věcí, hned bude nebe nad hlavou Ryu Hayabusy o něco jasnější. Zaprvé tedy vězte, že poté co několikrát zemřete vám hra nabídne možnost přechodu na nižší obtížnost, která sice do jisté míry funguje spíše jako placebo, ale dokáže ulehčit. Důležitější je ovšem přistoupit na zdejší herní systém. Pokud se tedy budete snažit rozšmelcovat všechny protivníky co nejrychleji, rozhodně příliš úspěšní nebudete (přinejmenším tedy při prvním hraní), ale pokud budete využívat všech možností, které hra nabízí, pak zjistíte, že to ani zdaleka není tak obtížné, jak o tom refelovaly báje a pověsti z tábora majitelů prvního Xboxu.

Na rozdíl od drtivé většiny podobných her totiž vaši nepřátelé nejsou tupí jako jetel a dokáží vás od prvních chvil pěkně potrápit. Nedá se sice říci, že by ve větším počtu dokázali útočit nějak promyšleně a organizovaně, ale i tak umějí velmi často zaútočit v ten správný okamžik, respektive z pohledu hráče v okamžik nejméně vhodný. Základním pravidlem je zde tedy obrana. Je potřeba pokud možno neustále bránit a provádět rychlé výpady směrem k protivníkům. Tato taktika ale rovněž není univerzální, jelikož velmi brzy se objeví nepřátelé, kteří váš blok dokáží prolomit a následně zaútočit. Tehdy vstupuje do hry využívání úhybných manévrů, kdy držíte tlačítko pro kryt a analogovou páčkou pohnete do směru, kterým chcete uhnout. Ani to ale po čase nebude stačit, a tak bude potřeba vytáhnout různá komba, magické útoky (při jejich provádění třeste ovladačem, zvýšíte jejich sílu) a samozřejmě i skoky nebo třeba i běhání po zdech. Vedle relativní pestrosti je na těchto možnostech ale v prvé řadě potěšitelný i fakt, že není potřeba, abyste to všechno perfektně zvládali hned od začátku, ale pokud budete ke hře přistupovat zodpovědně a s respektem, začnete další a další nové prvky využívat zcela přirozeně a bez nátlaku sami, což sice může vzhledem k anoncované vysoké obtížnosti znít divně, ale je to holt tak.

Vedle zajímavého konceptu zaujme i neortodoxní pojetí, jaké umí snad jen a pouze Japonci.

K lepší herní pohodě přispívá i průběžné vylepšování schopností vašeho hrdiny, ať už se jedná o osvojování nových technik, používání nových zbraní nebo jejich upgrady. Pochopitelně se v žádném případě nejedná ani o náznak RPG, ale s tím jak přituhuje, zkrátka získáváte různé výhody i vy. Mimo zbraní je zde samozřejmě možné vylepšit si i „osobní“ statistiky, jako například maximální hodnotu zdraví nebo lepší obranu a podobně, což se děje prostřednictvím nejrůznějších předmětů, které buď najdete cestou nebo vám je někdo dá – například vaše kámoška Ayane, kterou známe rovněž ze série Dead or Alive (těžko říci, zda někdo tamější slečny zná až do takovýchto detailů, ale je to ta s fialovými vlasy).

Pokud tedy překousnete úvodní problémy, respektive pokud přistoupíte na pravidla hry, čeká vás ve výsledku velmi solidní rubačka, v níž ale paradoxně nejde zase až tak pouze o rubání, jelikož je potřeba využívat všechny dostupné možnosti. Nebudeme zase ani tak přehánět, když řekneme, že zde prakticky neexistují jednoduché pasáže, a tak hra vyžaduje neustálé plné soustředění. I jeden jediný nepřátelský ninja vám totiž dokáže vcelku slušně zatopit, pokud ho podceníte. Tím se dostáváme k dalšímu zajímavému paradoxu: o dobrých hrách se často říká, že je dohrajete jedním dechem, ale k Ninja Gaiden Sigma je potřeba přistupovat přesně opačně. Pokud budete chtít pospíchat a dojít na konec během jediného víkendu, dost pravděpodobně se vám to nepodaří. Důvodem je právě ona nutnost soustředění, které asi jen málokdo dokáže udržet déle než jednu nebo dvě kapitoly. Pak sice jistě dokážete hrát dále, ale uvidíte, že se vám rázem nepřátelé začnou dostávat více na kobylu než předtím, což vás bude stát o poznání více léčivých elixírů. Ty sice lze na určitých místech dokupovat, ale v případě této hry platí snad více než kdekoli jinde, že jedna jediná zbytečně vypotřebovaná léčivá lahvička vás co nevidět může dost mrzet a hlavně vám chybět. Ninja Gaiden se zkrátka nedá hrát jen tak nějak „napůl“, je potřeba se mu věnovat na sto procent a ideálně ještě něco k tomu.

Aby se nejednalo o prostý port ve vysokém rozlišení, obohatili tvůrci verzi Sigma o novou hratelnou postavu. Jedná se o lovkyni příšer Rachel, která pátrá po své ztracené sestře. Již při prvním pohledu na ni je jasné, že v sérii DoA by se rozhodně neztratila (ne, její blond vlasy ani modré oči tím důvodem nejsou) takže doufáme, že v příštím pokračování ji tam najdeme v celé její polonahotě. A máme tady další zajímavost. Styl hraní za Rachel je samozřejmě poněkud odlišný od Rya, ale v docela opačném smyslu než by člověk čekal. Zatímco v podobných hrách jsou dámy vždy slabé, ale rychlé, Rachel s sebou vláčí ohromné kladivo (nebo je to sekera?), proti němuž jsou Ryovy šavličky jen neškodnými párátky. Na styl hraní s Rachel je pochpitelně rovněž potřeba si zvyknout, ale v době, kdy se k ní dostanete, byste měli mít všechny obecné základy hry již zažité, takže by vám adaptace na novou postavu neměla činit větších problémů.

Vedle zajímavého konceptu, kdy rozhodně nelze pouze zběsile mačkat tlačítka, ale je nutno vždy vědět, co a proč děláte, ať už je tedy potřeba to provést seberychleji, zaujme i neortodoxní pojetí, jaké umí snad jen a pouze Japonci. Začínáte v pevnosti ninjů a nic nenasvědčuje tomu, že bychom se nacházeli jinde než v japonském středověku. Záhy se ale na scéně objeví vzducholoď nacpaná technologiemi, protivníci začnou třímat nejen pistole, ale dojde i na granátomety a pak vás tedy již vůbec nezaskočí, když ve středověkém městě vystavěném z kamení a dřeva najdete bar se zářivými neonovými nápisy. Tyto rychlé a dalo by se říci že až drastické změny prostředí ale působí velmi živým a dynamickým dojmem a zaručují, že hra přinejmenším zdánlivě nebude jednotvárná.

Letitý Ryu

V recenzi jsme sice jako „původní hru“ označovali Ninja Gaiden pro Xbox, nicméně faktem zůstává, že původ této značky leží mnohem dále v minulosti. První Ninja gaiden vyšel v roce 1988 již na NESu od Nintenda (v US v roce 1989, v Evropě pak až v roce 1991) a ještě na této platformě následovaly další dva díly. Počátkem devadesátých let se tato značka objevila i na systémech od Segy (Master System, Game Gear, Meg Drive), ale hra se objevila i na tehdejších počítačích, ať již tedy šlo o Amstrad, Commodore, ZX Spectrum nebo PC. Z toho nám tedy vyplývá, že Ryu Hayabusa je mnohem starší než celá slavná série Dead or Alive, v níž vedle luxusních slečinek působí, a to si (pánové) přiznejme, spíše jen tak do počtu.

Ve výsledku tak má Ninja Gaiden Sigma víceméně jediný zápor a tím je technické zpracování. Na první pohled sice vše vypadá naprosto nádherně, ale při bližším průzkumu zjistíte, že Ryu běhá hodně nepřirozeně, pohyb nepřátel na tom není lépe a navíc zde jsou neviditelné zdi. U hry tohoto typu nám vůbec nevadí, že je postup zcela lineární, ale jde o to, že když vám cákanec protivníkovy krve začne viset doslova ve vzduchu mezi trubkami nějakého lešení, působí to přinejmenším hodně divně. Toto lešení je totiž bráno celkově jako stěna, z níž ale jsou vidět pouze trubky a zbytek je průhedný, a když zůstane krev na průhledné části, doslova a do písmene visí ve vzduchu. Navíc moz nepotěší, že po lešení, po kterém by vylezl úplně každý nedokáže vyskákat ninja. Nepotřebujeme, aby se tím otevíraly nové cesty, klidně by stečilo, kdyby na střeše byla maximálně tak truhla s léčivým elixírem, ale když už se někdy dostanete do situace, že hledáte cestu dál a pokusíte se tedy vyskákat po lešení a ono to nejde, tak to docela překvapí. V soubojích a nejen v nich pak navíc dokážeslušně pozlobit kamera, ale je to opět o zvyku, tentokrát o zvyku neustále si průběžně kameru srovnávat.

Celkově tedy asi takto: pokud jste Ninja Gaiden hráli již na Xboxu, bude pro vás jediným lákadlem možnost hraní za Rachel. Pokud jste ale zatím neměli tu čest, myslíme si, že by se vám tato hra mohla zalíbit. Obtížnost je sice vysoká, ale pokud dáte na naše výše uvedené rady a přistoupíte na pravidla, která tato hra nekompromisně vymezuje hned v úvodu, budete mít co do činění se skutečně vynikající akční hrou, u níž je navíc nutné i docela přemýšlet a to nikoliv u hádanek, ale u samotné podstaty, tedy u boje. A to se u her tohoto typu skutečně jen tak nevidí.