ARMS přináší revoluci do žánru bojových her. První dojmy

  • 3
Jako jediné české médium jsme byli pozváni do sídla Nintenda vyzkoušet připravovanou bojovku ARMS. Ta využívá pohybové ovládání a ve více lidech je nebezpečně návykovou zábavou.
Reklama

Vydali jsme se do Franfurtu nad Mohanem vyzkoušet s měsíčním předstihem inovativní bojovku ARMS, která vedle The Legend of Zelda a Splatoon 2 bude patřit mezi vlajkové lodě nové konzole Switch. Pod infantilní grafikou se skrývá překvapivě (alespoň tedy pro člověka, který nemá s hrami od Nintenda příliš zkušeností) sofistikovaná, hluboká a především zábavná hra, která využívá všechny přednosti Switche na maximum.

Hrajte všude, kde to jde

Prezentace Arms ve Frankfurtu nad Mohanem

Na rozdíl od většiny bojovek sledujeme ARMS z pohledu třetí osoby. Při multiplayeru je tedy obrazovka vertkiálně rozdělená na dvě poloviny.

Miluju bojovky, zároveň ale nikdy nemám dostatek času, trpělivosti a nutno přiznat, že ani umu, se je pořádně naučit, takže jsem v nich vždycky snadnou kořistí.

Když přišla nabídka zajet si do Německa vyzkoušet prakticky hotovou verzi ARMS, nemohl jsem odmítnout, přestože mi bylo hned jasné, že budu bitý jako žito. A nemýlil jsem se.

Evropská centrála Nintenda sídlí v kancelářské části Frankfurtu nad Mohanem. V nudné hranaté budově byste asi nečekali firmu, která svými bláznivými značkami baví již několikátou generaci hráčů, ale přesně tak to nakonec je. ARMS bylo věnováno celé jedno patro, v němž byly porůznu rozházeny konzole, aby bylo vidět jak úžasně flexibilní zařízení Switch je.

Znovu tady připomenu, že nové Nintendo můžete použít jako tablet a připojením joy-conů z něj udělat klasický, byť rozměrný handheld. Nebo jej napojíte do dokovací stanice připojené k televizi, kde funguje jako klasická konzole ovládaná buď tradičním gamepadem, nebo pohybovým ovládáním à la nunchack z Wii. To všechno jsme si mohli vyzkoušet. A i když nejlépe se ARMS hrají klasicky před televizí, ani ostatní možnosti nejsou jen do počtu.

Zábava pro každého

ARMS

Grafika může vypadat dětsky, u hry se ale pobaví všichni bez rozdílu věku, pohlaví, rasy a náboženského přesvědčení.

Reklama

Přestože jsou ARMS bojovka, v níž si dvě postavičky ubližují tak dlouho, dokud jedna z nich nepadne vysílená k zemi, slovo násilí je asi to poslední, co by vás v souvislosti s hrou napadlo. Grafická stylizace se striktně drží šablony Nintenda, a tak postavičky vypadají spíše jako z animáku od Pixaru. Řada lidí má tendenci kvůli této vlastnosti tituly od Nintenda podceňovat jakožto infantilní zábavu, ale to je veliký omyl. To správné slovo není totiž infantilní ale přístupné.

ARMS nabídne deset unikátních postav, což vedle takového Mortal Kombatu, který jich nabízí desítky, vypadá poněkud chudě, ale zdání klame. Každý je totiž úplně jiný a vyžaduje odlišný přístup. Ano, nad touto reklamní frází jsem se také zpočátku ušklíbal, stejně jako to zřejmě právě teď děláte vy, ale to mi vydrželo zhruba do doby, než se můj protivník začal místo krytí teleportovat a všechno, co jsem se do té doby naučil, přišlo vniveč.

Pravý hák, levý hák, K.O.

Prezentace Arms ve Frankfurtu nad Mohanem

ARMS lze hrát i ve čtyřech a s pomocí gamepadu.

Na ARMS se zcela proti pravidlům žánru nekouká z boku, ale kamera je posazena za záda ovládané postavy. Bojuje se pomocí teleskopických boxerských rukavic, jimiž se útočí i na velikou vzdálenost. Mezi provedením úderu a zásahem protivníka je jistá časová prodleva, nejde tedy jen spamovat několik základních útoků a modlit se, ať jste rychlejší než váš soupeř. Klíčovým faktorem úspěchu je zde správné načasování a taktika.

Tu ovlivňuje i typ arény a především výběr rukavic, které můžete měnit i mezi jednotlivými koly souboje. Nabídka je více než bohatá, máme tu například elektrické, které protivníka paralyzují, bumerangové, jimiž ho snadno zasáhnete i když se schovává za sloupem či třeba štítové, jejichž název asi mluví za vše. Na každou paži si přitom můžete navléknout jinou rukavici, takže výsledných kombinací a tedy i odlišných strategií, je nepřeberně.

Není důležité vyhrát, ale neztrapnit se

Prezentace Arms ve Frankfurtu nad Mohanem

Pohybovému ovládání se ale nic nevyrovná

Mé obavy, že budu při hraní vypadat jako blbec, se samozřejmě naplnily. Pozitivním jevem ale je, že při poskakování před televizí a máchání rukama vypadá jako blbec každý, ať už se jedná o sexy hostesku nebo obtloustlého vousáče odněkud z východní Evropy. Po chvíli jsem na to stejně přestal myslet, protože mě hra vyloženě pohltila.

Naučit se základní pravidla a ovládání je jednoduché a byť s Nintendem příliš zkušeností nemám, přešlo mi do krve během několika minut. Uplatnit se proti kolegům, kteří již měli nějaké zkušenosti z minula, ale bylo obtížné, a tak jsem byl většinu času za otloukánka. Což není zrovna nejpříjemnější pocit, když vám za zády stojí spousta přihlížejících, věřte mi.

Jenže na rozdíl od ostatních bojovek, které mě po několika prohraných zápasech znechutí a vypínám je, protože nemám náladu učit se u každé postavy speciální komba a schopnosti, ARMS vzbuzují dojem, že příště to bude lepší. Ovládání je pro všechny stejné, speciály a „chytačky“ tedy nejsou o memorování krkolomných kombinací tlačítek. Svého soupeře musíte přechytračit, nikoli jen umačkat.

Je toho víc

Pokud někoho omrzí souboje jeden na jednoho, může si „odpočinout“ u některého z dalších módů.

Fotogalerie

Je tu souboj dva na dva, kdy se obrazovka rozdělí na čtvrtiny a zavládne absolutní chaos. Ve volejbalu se snažíte pomocí úderů pěstmi odrážet míč přes síť k soupeřům. I tento mód lze hrát ve čtyřech a je to tak dokonce ještě zběsilejší než klasické souboje. Nikdo pořádně neví, co ve všeobecném zmatku dělá a míč se odráží zcela nepředvídatelně. Zábava je to ale královská.

Další na řadě je basketbal jeden na jednoho, jen se v něm místo balonu snažíte prohodit košem svého soupeře. Nechybí ani speciální mód pro jednoho hráče, kdy se na vás ve vlnách valí hordy nepřátel a cílem je přežít co nejdéle.

Jenže hrát ARMS v jednom je jako pít alkohol o samotě. Až s ostatními hráči přichází ta pravá zábava. Když jsem v průběhu dne odpočíval v sedacím pytli, na chvíli jsem zavřel oči a zaposlouchal se. Přes všechen ten smích, řev, nadávky, dupání (v případě několika dívek i vysoké pištění) nebylo pomalu slyšet zvuky z televizí. Jestli tohle není důkaz skvělé zábavy, tak už nevím, co by mělo být.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

3 příspěvky v diskusi

Reklama