Nitrobike – dýchavičný fichtl

Jsou tu holky i mašiny a kupředu se dá letět s větrem o závod. Tak co tu chybí? Možná ty záplaty na džíny.

Nitrobike

Nitrobike je přesně tím typem hry, který se recenzuje úplně nejhůře. Není totiž žádným zázrakem, na němž by se dalo opěvovat kdeco, ale na druhou stranu se nejedná ani o totální nesmysl, u něhož je důležité akorát hodnocení někde v okolí 20%, přičemž je víceméně úplně jedno, nad čím vlastně autor medituje v textu recenze. Jedná se totiž o onen značně nepříjemný typ hry, na němž je špatná značná spousta věcí, ale bohužel ne úplně všechny.

O celé hře se dá říci, že příliš originality nepobrala.

Na úplně první pohled ale žádné hrůze nic nenasvědčuje. Pak se to ale začne hromadit. Zjistíte totiž, že problémy s ovládáním zase až tak úplně nezmizí v okamžiku, kdy si všechno řádně zažijete, a že ani ta grafika vlastně není taková „wiičkově normální“, jak se původně zdálo. Je totiž i na poměry Wii docela strašná. Tedy ne že bychom si libovali ve velkohubých prohlášeních a jsme ochotni připustit, že už jsme po více než dvou letech zkrátka přivykli standardům next-gen grafiky, ale nemůžeme si pomoci, protože tato hra nám z grafického hlediska opravdu připadá, jako by se jednalo o jakýsi vyhlazený port titulu z PSone. Textury trati jsou v některých místech téměř hrůzostrašné a jezdci a motorky jsou na tom zhruba tak, že při pohledu na ně poznáte, že se jedná o jezdce a motorky. V replayích ale vyjde najevo, že proporce jezdců a motorek reálu příliš neodpovídají, takže výsledné kombo vypadá jako kdyby na masivní enduro motorce sedělo zhruba desetileté dítě. Efekty od kol odletujícího bahna nestojí ani za řeč a okolí tratí? No, nějaké tam je a vypadá zhruba jako v nějakém vyhlazeném portu z PSone. Ale to jsme asi už říkali, že? A víte, co je na grafice nejlepší? Replaye. A víte proč? Protože se u nich nejprve zhrozíte, abyste se následně váleli smíchy. Po chvíli sledování replaye totiž zjistíte, že vlastně vůbec netušíte, který ze zdejšího chumlu závodníků je vlastně ten váš. A proto se ptáme: opravdu bylo nutné, aby se tu po tratích prohánělo deset jezdců ve vizuální kvalitě, v níž je od sebe vlastně ani nerozeznáte? Asi bychom raději závodili ve čtyřech, ale v koukatelné kvalitě. Třeba jako v Tourist Trophy.

Hra tak zaujme v podstatě pouze jedinou věcí – dá se to hrát. Ovládání je řešeno podobně jako v nepoměrně lepším Excite Truck, tedy zatáčí se nakláněním wiimotu, který držíte naležato v pozici, jako kdybyste v rukou třímali klasický gamepad. Ovládání je ve většině případů poměrně pohodové, ale bohužel jsme získali dojem, že se na něj nedá příliš spolehnout. Základem úspěchu je plynulé poklidné naklánění, ale i v tomto případě se častěji, než by nám bylo milé, objevují situace, kdy ovládání zafunguje jinak než byste čekali nebo jinak, než jste si v průběhu dosavadního hraní zvykli. Tlačítko 2 zde funguje jako plyn, 1 jako brzda a směrovým křížem se aktivuje boost. Nelze ale boostovat v jednom kuse, protože motor se při této činnosti zahřívá. Že jste to už někde viděli? My taky.

Za normálních okolností by člověk alespoň pochválil snahu tvůrců o implementaci jakés takés fyziky.

Ostatně, o celé hře se dá s klidným svědomím říci, že příliš originality nepobrala. Hlavní kariérní režim je rozdělen do devíti šampionátů, v nichž se nachází tři až deset závodů a v nichž ve skutečnosti ani tak nejde o vítězství, jako spíše o to, odemknout si poslední sérii závodů. Když se v ní umístíte na medailové pozici, odemknete si další šampionát a tak pořád dál až do konce. Za první místo v závodě získáte tři body, za druhé dva a za třetí jeden a odemknutí závěrečné série je podmíněno získáním určitého počtu bodů, což pro vás bude ta jediná pravá meta, které se budete snažit dosáhnout. Snaha získat v každém šampionátu plný počet bodů se s pravděpodobností blížící se jistotě vzhledem k celkové nedotaženosti a odbytosti hry nedostaví, protože k tomu není prakticky žádná motivace. Odemykání nových jezdců či motorek v takovém případě v jiných hrách často docela funguje, ale tady to rozhodně není ten případ.

Noví jezdci jsou zde prakticky k ničemu a nové stroje se sice od těch již odemknutých liší svými jízdními statistikami, ale bude vám to docela jedno. Tedy ne že by se od sebe jednotlivé motorky svými jízdními projevy nelišily, ale na změnu pocitu ze hry nemá výměna nářadí v podstatě žádný vliv. Pořád se zkrátka budete potýkat s těmi samými soupeři a stejnými tratěmi a dost často bude vaším hlavním cílem udržet mašinu pokud možno na trati a pokud možno ještě nějak rozumně. Což ale nemusí být zase až tak jednoduché. Kolem tratí je totiž plno různých předmětů jako například sloupy, barely, které trať ohraničují, nebo porůznu rozestavěné bagry, kamiony či plůtky. U těchto objektů ale prakticky nikdy netušíte, zda vás při kolizi s nimi vyhodí ze sedla nebo zda se o ně jen tak lehce otřete a jedete dál. Což naštve zejména v okamžiku, že se rozmáznete poté, co vás mimo trať přiťukne někdo ze soupeřů.

Věrnost předloze?

V souvislosti s Nitrobike se hovořilo o spojitosti se hrou Excitebike 64, která zase byla jakousi předělávkou dávného hitu Excitebike z NESu pro N64. Dokonce i vývojářský tým je stejný jako v případě Excitebike 64, a tak se dalo předpokládat, že s tvorbou motokrosových her budou mít tvůrci již nějaké zkušenosti. Bohužel se ale ukazuje, že kvalitativně vzdává Nitrobike hold spíše úplně původnímu osmibitovému Excitebike, jelikož ani jedno dnes už za moc nestojí. Při ověřování, zda se skutečně jedná o jedny a ty samé vývojáře jsme však narazaili na jednu poměrně zajímavou věc. Vývoj Nitrobike údajně započal v říjnu 2006, což nám dává výsledek, že kompletní tvorba hry trvala něco málo přes rok. Tedy ne že bychom nevěřili, že by se v současnosti, kdy se vývoj průměrné hry pohybuje někde kolem dvou let, nedala fajn věc udělat za rok, ale v tomto případě se to ale rozhodně nepovedlo. A jímá nás silné podezření, že když Nintendo před uvedením Wii mluvilo o „rychlejším a levnějším vývoji“, tak určitě taky nemělo na mysli, že by měly vznikat hry jako Nitrobike.

Za normálních okolností by člověk alespoň pochválil snahu tvůrců o implementaci jakés takés fyziky, ale i tato chvályhodná činnost zde vyznívá dost do ztracena a dokonce se dá říci, že je zcela kontraproduktivní. Je sice moc fajn, že hra například v zatáčkách zohledňuje, jak drtíte plyn či brzdíte a na základě toho vám třeba dovolí zákrutu projet svižněji, ale když se vám pak začne motorka na výjezdu přetáčet a v divoké snaze to srovnat ztratíte rychlost a tím pádem i značné množství času, dojdete k závěru, že by bylo jistě mnohem lepší, kdyby se do toho tvůrci vůbec nepouštěli a motorky jezdily radši jako přibité. Sympatická je i snaha zohlednit nutnost správné rychlosti nájezdu na skoky, ale i toto je v podstatě k ničemu. Když se vám podaří najet na skok správně a přeskočit tak několik dalších terénních vln, je všechno v nejlepším pořádku. Ale pokud to do vás v předchozí zatáčce bez vašeho zavinění napálí jeden či více soupeřů, čímž zpomalíte, čeká vás zoufalé martyrium nekoordinovaného poskakování mezi jednotlivými terénními skoky, čímž pádem vám všichni ujedou, protože to pochopitelně přeskočili najednou.

Takže abychom to zbytečně neprotahovali, tak zhruba takto: pokud za každou cenu potřebujete nějakou exkluzivní závodní hru pro Wii, pak ano, Nitrobike je možností, která se dá hrát. V jakémkoliv jiném případě ale naprosto nechápeme, proč byste měli dát peníze zrovna za toto. Zkrátka a dobře, raději vyhrabejte starý dobrý Motocross Madness.