Není to zase až tak dávno, asi dva roky, kdy moje domácí PC ještě zvládalo hraní tehdejších nejnovějších her v naprosté pohodě. Přestože jsem nikdy ke hraní na PC nikterak neinklinoval, objevil jsem několik věcí pro které tehdy stálo za to herní PC vlastnit. Obecně se dá říci, že hlavním trhákem byl v té době již jen a pouze žánr 3D akcí z vlastního pohledu. A ani nevím, proč jsem si tehdy oblíbil firmu Monolith. Asi proto, že jsem od nich nezaznamenal žádnou vyloženě špatnou hru a taky proto, že první Blood byl ve své době skutečně vynikající záležitostí a narozdíl od většiny recenzentů jsem byl spokojen i s jeho pokračováním. A to nejlepší nakonec. Do smrti smrťoucí nepřestanu tvrdit, že jejich Shogo: Mobile Armor Division je jednou z nejlepších FPS vůbec. Kromě toho, že jste půlku hry prochodili po vlastních a druhou půlku v mechu sice nepřinesla nového vůbec nic, ale měla vynikající hratelnost a neméně dobrou atmosféru, podpořenou stylovou manga grafikou. Není tedy divu, že jsem se na No One Lives Forever těšil jako "malej Jarda". A jelikož se s PC verzí moje mašinka už poněkud zadýchávala, těšil jsem se na PS2 inkarnaci o to víc.
Moje prvotní pocity byly ovšem značně rozpačité. Na jedné straně to přece je hra Monolithu a na straně druhé to nicméně je velice hutný eklhaft. No posuďte sami. Na začátku se půl hodiny vykecáváte s nejrůznějšími šéfy, nebo co jsou to vlastně zač, abyste v první misi stáli na místě a sestřelovali údajné padouchy jako v nějaké volně stažitelné freewarovce typu Zastřel si svého co_je_právě_v_módě. Celé to je navíc sice v koukatelné grafice, ale rozhodně se nedá říci, že bychom už někdy neviděli lepší. Jelikož se ale jedná o projekt od Monolithu, rozhodl 
jsem se sebemrskačsky podstoupit ono martyrium a hráti dále. Nakonec se naštěstí ukázalo, že prvních pár levelů je opravdu jen takový pozvolný příjezd k pořádným serpentinám. To se ale dalo čekat, protože to přece je hra od Monolithu, ne? :-)
Všechno, od dobových reálií (tedy ne, že bych to sám pamatoval, ale tak nějak z doslechu) až po shodná tvrzení v nejrůznějších článcích o této hře, nasvědčuje tomu, že je děj situován do šedesátých let minulého století (to, ve kterém vznikly videohry, ne to, ve kterém bylo Národní obrození). Na jednu stranu si nemyslím, že by zrovna šedesátá léta byla něčím extra atraktivní, ale na stranu druhou jsou šedesátá léta s již vynalezenými pistolemi a mašinkvéry rozhodně atraktivnější než FPS z nějakého příšerného fantasy prostředí. A neposledním plusem šedesátých let je nepopiratelný fakt, že tehdy po světě chodili normální lidé, takže zde nebohý hráč nebude nucen střílet do rádoby nechutných nehumanoidních kreatur. Takže hurá na to.
Je potěšitelné, že se celou hrou táhne jakási příběhová linie, o níž vám toho ale zas tak moc neřeknu, protože jsem ji zaprvé nijak extrémně nesledoval (vždyť jde přece "jen" o FPS) a za druhé byste určitě byli neradi, kdybych vám ji vyzradil. Takže jen ve zkratce: jako v každém příběhu, tak i zde jsou na jedné straně "ti hodní" a naproti nim přirozeně "ti zlí". Zlými je v tomto případě myšlena jakási teroristická organizace HARM, zatímco vy, coby (v šedesátých letech asi sličná) agentka Cate Archer, pracujete pro pořádkovou službu UNITY. Takže, když 
máte takhle vyjasněno kdo kope, na kterou bránu, nestojí vám už nic v cestě vrhnout se do víru událostí v podobě několika, bohužel ne moc povedených, úvodních misí. Co ale začíná jako nejapná variace na téma střelby kachen, se posléze promění v hezky hratelnou a nápaditou střílečku. Ostatně, z ošklivého káčátka nakonec taky vyrostla labuť.
Na prvním briefingu zjistíte, že na vás vaši šovinističtí nadřízení hledí hodně skrz prsty, ale vzhledem k tomu, že v úvodním intru je brutálně zavražděno několik agentů UNITY, budete muset na další akci z důvodu momentálního nedostatku pracovních kapacit nastoupit vy. Jste vysláni za prací do Maroka, kde je vaším úkolem ochránit amerického konzula. Čert ovšem nikdy nespí, takže se v Maroku poněkud zdržíte a později tato původně rychlá akcička přeroste v obří protiteroristickou kampaň o dobrých šedesáti levelech. Aby také ne, hru o splnění jednoho rychlého a jednoduchého úkolu by si asi nikdo nekoupil. I když ... takže se ve výsledku podíváte i někam dál do světa, přičemž za zmínku rozhodně stojí hned druhý blok levelů, který se odehrává v rozděleném Berlíně.
Jak jste právě jistě pochopili, je hra rozdělena na několik misí, přičemž každá z nich obsahuje několik levelů. Celkem by na vás tedy mělo čekat něco kolem šedesátky úrovní, a to už je vcelku slušná porce, zvlášť když uvážíte, že ne všechny úkoly splníte na první pokus. Co se jejich náplně týče, je potěšitelné, že se tvůrci snažili vymyslet i něco více než jen prachsprosté 
prostřílení se z místa A na místo B. Tedy rozumějte, nakonec se stejně odněkud někam prostřílet budete muset, ale bude se to alespoň dít pod rouškou nejrůznějších záminek, jako například získání důležitého předmětu, fotografování neméně důležité dokumentace nebo únos (či záchrana?) jak jinak než velmi důležitých osob. Vedle standardních procházek po kolonádě s ostře nabitými hračkami je náplní vaší práce ještě sběr volně pohozených důkazních či informativních materiálů. Z nich se dá vyčíst leccos o situaci, v níž se právě nacházíte, jedná se například o různé rozkazy v rámci organizace, v jejichž útrobách se právě nalézáte, ale třeba také o výstřižky z novin. Přiznám se však, že tento element na mě působil spíše jako nepříjemné prodlevy v akci, než že bych to považoval za kdovíjaké zpestření hry. Ostatně, stejné je to s mnohými animacemi mezi levely, rozhovory jsou dosti dlouhé a tak řečeno "o ničem". Jednak se vám nově zadané úkoly zobrazí v seznamu a druhak jsou tyto animace prostě nudné. Něco jiného je to ovšem s animacemi v průběhu levelů. Tam je potřeba autory notně pochválit, protože tyto skeče jsou nejen informativně přínosné, co se týče vašeho dalšího postupu, ale jsou ve valné většině i dosti vtipné. Mě osobně tedy rozhodně pobavilo, když jsem hned na začátku hry vyslechl rozhovor dvou arabských osadníků na téma "kdo sbalí tu Angličanku v tom divném oblečení" (pro upřesnění: jedné se o vás a divným oblečením se myslí váš oranžový kožený outfit), nebo když máte na telefonu informátora, který se ihned po vyřčení hesla začne rozčilovat, kdo že to vymyslel tak přihlouplé heslo.
Nebylo by ovšem možná ku škodě tohoto článku, kdybych se konečně zmínil o tom, jak se NOLF hraje. Měl-li bych být stručný, řekl bych, že dobře. Pokud překonáte úvodní nemastnou neslanou toulku Marokem, je velmi pravděpodobné, že se vám zbytek hry zalíbí. Nemalou roli hraje dobře navržené ovládání, které sice není plně konfigurovatelné, ale z nabízených možností si snad vybere každý to, co mu nejvíce vyhovuje. Co je ale hlavní, je design levelů a míra hratelnosti. Levely jsou navrženy vcelku nápaditě a je zde patrná snaha o co největší variabilitu a navíc hra vcelku solidně odhadne, kdy by vás dané prostředí už mohlo začít nudit a briskně vás tedy vrhne do nové mise v jiném koutě světa. Vzniká tak příjemně dynamický pocit. Hratelnost je také na velmi dobré úrovni a nabízí širokou paletu obtížností pro všechny. Snad poprvé v životě jsem ocenil možnost automatického zaměřování. To samozřejmě nefunguje úplně automaticky, ale aktivuje se pouze v případě, že zaměřovacím křížem šmejdíte v okolí některého z nepřátel. Na druhou stranu se ale touto volbou samozřejmě okrádáte o požitek z využívání možností zásahových zón. Každý nepřítel má být pokryt údajně osmnácti oblastmi, přičemž zásah do každé z nich má svůj specifický účinek. Je samozřejmě jasné, že kulka do hlavy má poněkud vyšší přesvědčovací účinnost, než provrtání kolena. Nicméně ono automatické zaměřování vám čas od času přimrzne právě k tomu koleni. Trochu nedoladěná je sice umělá inteligence nepřátel, ale o to akčnější nádech hra má. Protivníci se sice před vámi dokáží schovat, případně i prchat, a dokonce to sem tam vypadá, že snad i přivolali posily, ale rozhodně se nedá mluvit o nějakém stupni jejich vzájemné kooperace. Prostě akční hra. Bohužel se ale čas od času objeví úsek, který je na zdejší poměry 
poněkud nechutně frustrující. Jako příklad uvedu situaci, kdy v Berlíně naložíte do letadla nějakého vědce a plachtíte si to s ním pěkně do Anglie. Vaše letadlo se však stane terčem cíleného přepadení a vy musíte rychle jednat. Poté, co se vám nepodaří najít padák, vyskočíte z vybuchujícího letadla tak říkajíc "na ostro". Musíte tedy volným pádem dohnat teroristu s padákem a ten si přivlastnit. Tedy ne, že by to bylo něco extra těžkého, ale přeci jen to člověku pár reloadů zabere. A když se k tomu připočtou poměrně značné doby pro nahrávání, nevyjde nám něco, čím by se vývojáři mohli zrovna chlubit. Naštěstí je ale takovýchto brzd ve hře skutečně poskrovnu.
Zajímavou změnou je, že se tady nikde nepovalují lékárničky. Do mise vyrážíte ze základny vždy náležitě ve formě, vyzbrojeni, najedeni a napojeni, a tak musíte přežít celý jeden tematicky laděný blok levelů v daném prostředí. Jediné "občerstvení", které čas od času najdete, je ochranná vesta snižující dočasně účinky snah soupeřů. Vesty se ale nepovalují uprostřed ulic, takže to chce prošmejdit každý kout dané úrovně (ostatně stejně jako v případě "inteligenčních" předmětů), abyste pokud možno žádnou nepřehlédli.
Ve vašem snažení vám vedle boha pomáhá i vcelku zajímavý arzenál, který sice není nikterak široký, ale obsahuje dost typů zbraní, aby vám to ve hře jako je tato mohlo stačit:-). Prostě vedle pistolí a rychlopalných pušek tu nechybí ani obligátní brokovnice. A jelikož by dáma s několika granáty za pasem zřejmě působila na ulicích nevítaný rozruch, je Cate vybavena i několika explozivními rtěnkami. V kabelce má rovněž přibalen zapalovač, který slouží (světe 
div se) k zapalování věcí. Když jsem byl ve školícím a výcvikovém středisku poučen o funkci tohoto zapalovače, vzpomněl jsem si na jednu filmovou parodii bondovek, kdy nějaký vědec nebyl za nic na světě schopen vysvětlit agilnímu agentovi, že ta propiska na stole je normální propiska sloužící ke psaní. A s takovýmito parodizujícími scénkami se zde setkáte na každém kroku, což je z mého pohledu jedině dobře.
Trochu rozpačitě se ale musím postavit ke grafické stránce. Nechci tvrdit, že je vizuální část vyloženě nepovedená, ale už jsme mnohokrát viděli lepší. V NOLF totiž tak nějak prostě není na co koukat. Grafika je jenom čistě funkční, než že by nám poskytovala panoramatické výhledy do dálav. Všechno je zde takové ochuzené a bez šťávy, ale zase na druhou stranu lidé vypadají jako lidé, domy jako domy, takže zas tak strašné to není. Co ovšem strašné je jsou auta. Když k němu přijdete, vidíte hranatou krabici potaženou vcelku odbytou texturou. Na průměrné úrovni je i animace postav jak při chůzi či běhu, tak při zásahu. Ještě o něco horší jsou in-game animace, které jsou tvořeny v enginu hry, takže taky žádné extra kino. Na vrub enginu patrně dále padá poněkud pokřivená interaktivita prostředí: auto otevřete, ale už do něj nevlezte. Pravda, ne že by to v případě téhle hry nějak vadilo, ale je to detail, který by potěšil. A co zvuky? Prostě zvuky. Lidičkové mluví, zbraně střílejí, alarmy alarmují, kroky krokují a stěrače stírají. Asi se v Monolithu málo snažili, protože na zvucích se ji nepodařilo zkazit vůbec nic.
Nuže. Celkově je toho vcelku hodně, co se hře No One Lives Forever dá vytknout, od strohé grafiky až po různě mírné nedotaženosti. Co se jí ale vytknout nedá je skutečnost, že se tahle hra výborně hraje. Její parodický přístup navíc nenechá chladným snad nikoho, kdo umí anglicky trochu víc, než se představit a zeptat se na autobus do Soho. Jedná se o velmi hratelnou čistokrevnou akci, která ovšem některé ortodoxní "doomaře" patrně zklame. Ti ovšem nechť si odečtou příslušný počet procent dle svého uvážení. Přestože tedy tato hra nepřináší nic nového ani po koncepční ani po technické stránce, mohla by to být právě ona, která zabaví (a zároveň i pobaví) vaše mozky uvařené v letních parnech a nebude je nikterak nutit k bolestivému přemýšlení. Tak to alespoň bylo v mém případě. Děkuji za pozornost.
| No One Lives Forever | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
