Petr Zelený - To se dá jen těžko říct, je to kus od kusu. Osobně mi dnešní obtížnost her veskrze vyhovuje, protože ve spoustě titulů si můžu vybrat, jak náročné mají být. A čím jsem starší, tím více hraju jako požitkář, už nepotřebuju mít to nejvyšší skóre a nepřátele silné tak, aby mě rozmázli dvěma zásahy. Obecně se dá říct, že vyšší obtížnost volím u her tahových, kde tolik nezáleží na rychlosti reakce.
The Surge
Ale jako letitý pařan mám pocit, že kvůli klesající obtížnosti obecně vznikl celý žánr roguelike a také Dark Souls a jeho klony. Takže ano, hry bývaly těžší. Ale ono to souvisí i s tím, že v devadesátých letech bylo hraní na počítačích a konzolích mnohem úzkoprofilovější zábavou. Jak se videohry staly populárnějšími a trh s nimi začal růst, vývojáři a vydavatelé celkem pochopitelně laťku obtížnosti srazili dolů, aby si virtuální světy užili i ti, kteří nemají kočičí reflexy a zručnost klavírních virtuózů. Rozhodně ovšem nepatřím mezi ty, kteří se utápějí v nostalgii a se slzou v oku vzpomínají na časy, kdy byly skoro všechny hry tuhé jako týden starý rohlík a největší borec byl ten, kdo dokázal proběhnout Dooma na nejvyšší obtížnost. Doba se zkrátka změnila a já vlastně taky.
John Romero prodává svoje originálky s Doomem 2
Jakub Žežule - Tohle je jedno z mých velmi neoblíbených témat. Nikdo na něj totiž nemůže přesvědčivě odpovědět už z toho důvodu, že všichni hrajeme jenom nepatrný zlomek z ohromného množství vydaných her, které každý rok vychází. Některé jsou lehké, některé jsou těžké, u některých si to můžete nastavit. Celkově bych řekl, že obtížnost her má vzhledem k ohromnému množství titulů zdravé rozpětí a při hraní spousty her áčkové produkce dostanete výrazně odlišný zážitek podle toho, jaký stupeň obtížnosti zvolíte.
Takže na Bonuswebu rozšířený názor, že jsou moderní hry lehčí (nebo kratší) vůbec neberu. Tedy respektive nevím, na čem jste vyrůstali vy, ale já si z devadesátek pamatuji spoustu primitivních her, jejichž úplné dohrání bylo otázkou pár hodin nebo dokonce minut. Hrál jsem je ale pořád dokola, vymýšlel vlastní imaginární pravidla a přitom samozřejmě umíral, kde to šlo. Jako děti hrajete a vnímáte věci jinak než jako dospělí. Navíc se časem vytrénujete. Pamatuji si, že projít DOOMa na Ultra Violence jsem dokázal jenom s IDDQD a IDKFA, ale když jsem se k němu asi před deseti lety vrátil, neměl jsem sebemenší problém.
Gooka
Ondřej Zach - Rozlišoval bych mezi obtížností, se kterou jsem u většiny her, které jsem poslední dobou hrál, spokojen, a zjednodušováním herních mechanismů. Co mi třeba ale vůbec nechybí, jsou slepé konce u adventur, kdy se mi hra někdy ani neobtěžovala oznámit, že jsem něco udělal špatně. U některých hopsaček bych uvítal náročnější pasáže a zároveň častější záchytné body.
Honza Srp - Rád hraji hry těžší obtížnosti, přijde mi, že teprve na „Hard“ každá hra naplno ukáže všechny své mechanismy. Nemám pocit, že by se nějak obtížnost v průběhu časů výrazněji změnila, vždy je to o konkrétních titulech. I dnes jsou hry jednoduché (Zaklínač) i těžké (The Evil Within). Série Dark Souls si na své nepřístupnosti vydobyla reputaci, nejrůznější survival tituly, v nichž jednou chybou přijdete klidně i o desítky hodin hraní, také nejsou nijak vzácné.
Wolfenstein II: The New Colossus (PC)
Co mě v poslední době zarazilo, je fakt, kolik stížností jsem slyšel na nového Wolfensteina od kolegů novinářů. Jakoby výzva bylo sprosté slovo a jediným způsobem, jak si hru vychutnat, bylo zapnutí si nesmrtelnosti (čili nejjednodušší obtížnosti). Na tom umírat a opakovat obtížné úseky nevidím nic špatného, ba přímo naopak.
Dark Souls 3
Jan Lysý - Patřím do generace, která je odkojena hranami, u kterých se člověk bez návodů a cheatů zapotil tak, že málem vyplavil sousedy. Tím pádem mi málokterá dnešní hra přijde vysloveně těžká. Tedy až na sérii Dark Souls nebo hitovku Nioh. A přestože jsem si je užil, tak mám panickou hrůzu z toho, že se většina ostatních tvůrců bude právě u supertěžkých her na hrdiny inspirovat. Nic proti náročným projektům, ale u her se snažím relaxovat a uvolnit se, takže bych nerad, abych se u 90 % titulů obával infarktu. Možná to bude znít jako kacířská myšlenka, ale tím pádem mi nevadí, že je obtížnost přizpůsobována „casual hráčům“. Nicméně, ideální možností je několik volitelných úrovní obtížnosti.
Emanuel Svoboda - Jsme neustále svědky toho, že jsou videohry lehčí a lehčí. A to napříč všemi žánry. V mnoha střílečkách dostanete raketou do hlavy a díky automatickému zdravení se stačí schovat na chvíli za balvan a jste fit jako rybička. To je komické až tragické. Auto heal proslavilo první Halo, kde však šlo o Master Chiefův dobíjející se štít. To dává ve sci-fi smysl. Pokud se však voják ve druhé světové válce zdraví jako Wolverine, je to na palici. Ještě, že se nové Call of Duty: WWII vrátilo ke starým dobrým lékárničkám.
V závodních hrách jsme svědky podobného nesmyslu. Jde o přetáčení času zpět. To se poprvé objevilo v závodech Full Auto pro Xbox 360, které vyšly zanedlouho po startu konzole. Jenže jde o hru, ve které máte na kapotě připevněné kulomety a pálíte z nich po všech na trati. V arkádové hře to je v pořádku. Ale v sérii Forza Motorsport, která si zakládá na realismu a simulaci?
Chápu, že jet půlhodinový závod a projet ho těsně před cílovou rovinkou naštve, ale přesně o tom závodění je. Oba tyto prvky zjednodušující hry mi lezou na nervy. Naopak však vítám možnost snížení obtížnosti během hraní videohry. To je šikovný prvek. Ono je něco jiného projet půlhodinový závod a něco jiného dostat se po 30 hodinách hry na konec a zjistit, že je tak obtížný, že ho nedáte. V tomto smyslu snížení obtížnosti vítám. Dříve jste byli nuceni danou hru rozehrát znovu od začátku. Dnes tedy jsou videohry jasně lehčí.
Cuphead
Pořád se ale najdou kousky, které mají vysokou obtížnost a zavděčí se i hardcore pařanům. Namátkou série Dark Souls, která mi ale upřímně k srdci nikdy nepřirostla. Herní oázou zosobňující brutální obtížnost v krystalické podobě je 2D akce Cuphead pro Xbox One. To je něco. Nemůžu ji jinak, než doporučit. Nejtěžší hra, kterou jsem kdy dohrál? Ninja Gaiden pro první Xbox. Málem mi u ní ruply nervy a přísahal bych, že před jejím hraní jsem neměl na čele tolik vystouplou žílu. Většina hráčů se nedostala přes prvního bosse a já tuhle pařbu po asi 35 hodinách pokořil. Hra to byla tak těžká, že dokonce museli vydat verzi Black, kde byla přítomna lehká obtížnost.
Half-Life 2
Andrej Brabec - Řada her využívá systémy, které reagují na vaši situaci. Na první pohled tak můžete vyhrát nebo přežít jen o fous. Napadá mě třeba Half-Life 2. Když je hráč na pokraji smrti, objevuje se před ním více lékárniček. Nebo třeba Mario Cart, kde horší pozice znamená získávání lepších zbraní. I loňský DOOM využíval dynamický systém, který se přizpůsoboval situaci. Ale nevzpomínám si, jak přesně fungoval. Tolik akademický pohled na otázku.
Subjektivně ale nejsem příliš nadšený z toho, jak je obtížnost řešená ve střílečkách. Nepřátelé jednoduše vydrží více zásahů, valí se jich na vás hordy a po ruce máte méně nábojů. Líbilo by se mi, kdyby se zvyšovala inteligence protivníků. A vznikaly tak hůře řešitelné situace. Obtížnost vytvořená tím, že darebáka zabiji pěti výstřely místo tří, příliš zajímavá není.
Yakuza 0
Michael Mlynář - U mě dobrý. Od her čekám v prvé řadě relax a zábavu, takže volím spíše nižší obtížnosti a primárně obtížným hrám typu Dark Souls se vyhýbám. Opravdu necítím potřebu se u něčeho takového vztekat. Výzvy hledám maximálně tak ve sportovních, závodních a logických hrách. Ideální je pro mě model otevřeného světa, kde si při rozumné obtížnosti hezky užiju příběh i všechny jeho odbočky, ale vedle toho je tam nějaká vedlejší činnost, která mě zaujme natolik, že ji chci splnit kompletně. Ta má většinou stoupající obtížnost, nezřídka tedy dost strmě stoupající, ale přesto to z nějakého vnitřního nutkání „potřebuji“ splnit. Typickým příkladem jsou třeba závody na autodráze v Yakuze 0 (jo, hraju i jiné hry, fakt). Štelováním autíčka na poslední závod jsem strávil... no, radši to nebudu ani odhadovat.
