Ačkoliv dal revoluční rok 1989 v zahraničí vzniknout takovým klasikám jako Prince of Persia, Solitaire nebo SimCity, československá videoherní scéna se až do převratu nacházela ve stavu blízkém klinické smrti.
Všemocné maringotky
Přesto existovalo několik odvážných, kteří hrám holdovali nebo je přímo vytvářeli. To celé navzdory odporu oficiálních míst.
Nejvýznamnějším herním prostředím předrevolučního komunistického státu byly maringotky s herními automaty. Často cestovaly spolu s cirkusy či poutěmi, mnohdy ale i samostatně, jak nám řekl Jiří (jméno na přání změněno, redakce identitu pamětníka zná), toho času mladík na škole.
"Na tomhle jsme strávili mraky času. Někde stály v zásadě i trvale, ale úroveň to mělo asi tak stejnou jako dnešní herny s hazardními automaty." Nízké postavení videoher přesto nebránilo jejich masové popularitě: "Hra byla za 2 koruny, maringotky permanentně narvaný. Chodilo se tam většinou před odpoledním vyučováním a podobně."
2 Kčs za hru? Terno!Co může z dnešního pohledu vypadat jako levná zábava, v dobovém kontextu neplatí, vysvětluje na svém blogu dnešní IT pracovník Svatopluk Vít: "Házely se tam dvoukorunové mince za jednu hru. V té době stál rohlík 40 haléřů, lístek v MHD 1 Kčs, kopeček zmrzliny stál 70 haléřů, odpolední představení pro děti v kině za 2 Kčs a za 7 Kčs jste mohli mít krabičku cigaret značky Clea." |
Na podobných automatech se daly hrát Pinbally a jiné klasiky arkádového žánru od 2D stříleček po již tehdy starý, ale ve své době průkopnický Pong. Poptávka po produktu na okraji společnosti ale z dobových důvodů nemohla vyústit ve veřejné přijetí her. "Kamenné herny? Všechno kamenné bylo státní, a tohle fakt ne. Takový kapitalistický odpad," pokračuje Jiří.
Maringotková herní kultura vznikla zkraje 80. let a o její popularitě, vycházející spíše ze zoufalého nedostatku domácí herní techniky, vypovídá fakt, že se udržela ještě i pár let po sametové revoluci.
Arcade muzem v Praze se věnuje sbírání a vystavování dobových herních automatů.
Vlastní počítač jen "pod rukou"
Řady hráčů sice vznikaly už na státních institucích, ale bylo prakticky nemožné získat vlastní soukromý počítač nebo herní konzoli.
"Ke hrám se dalo trosku přičichnout v rámci kroužku programování, které většinou vedl nějaký 25letý nadšenec. Ale i tam to bylo o programování. Mašiny, na kterých se dělalo byly extratřída. Dodnes mám v živé paměti první počítač, se kterým jsem přišel do styku - IQ151," říká Jiří.
Jen počkej, zajíci!Svatopluk Vít popisuje ještě jednu dobovou alternativu, tzv. digihry: "V té době jsme měli přístup k 'vynikajícím' sovětským hrám 'Nu pogodi' neboli 'Jen počkej' čili Zajíc a vlk, sbírající vajíčka od slepic. Dala se sehnat i varianta s potápěčem, který vynášel poklad a s kuchařem, který smažil palačinky. Nutno však zmínit to, že tyhle hry byly většinou kopie her od Nintenda, ale sovětští inženýři si s tím nelámali hlavu."  Nu pogodi |
Počítač IQ151 byl určen především pro využití ve školách a jeho srdcem byla kopie zahraničního procesoru Intel 8080. "Vím, že někde používali PMD85, ale já s tím do styku nepřišel. Jednoduše se k tomu nešlo dostat."
Ve druhé polovině 80. let už byly počítače v zahraničí cenově dostupnější. Nejspolehlivějším způsobem bylo vyjet za hranice a získat stroj buď za nevýhodných cenových podmínek, nebo pod rukou přes přespolního rodinného příslušníka či překupníka.
Omezený počet počítačů vyústil v některé obskurní postupy herních nadšenců: "Našlo se pár kluků, co doma měli Atari, C64 nebo Sharp. Všichni jsme jim záviděli a dělali pořadníky, kdo si k takovým lidem může jít zahrát."
A československé počítače? "Jednak je nikdo neměl, a jednak mám pocit, že nebyly úplně kompatibilní. Nikdy jsem na tom žádnou pořádnou hru neviděl, když pominu dvoubarevnou hru ve stylu 'běhám v bludišti hvězdičkou a žeru tečky'," upřesňuje Jiří. Trh s domácími stroji si navzdory importu ze zahraničí zachovával kamennou tvář.
Počítač IQ 151
PMD 85
Distribuce svépomocí
Pokud o hrách a herních systémech platilo, že jsou na okraji společnosti, ještě markantnější to bylo poznat na herní distribuci. Prodejci her v podstatě existovat nemohli, a tak veškeré otěže kopírování a šíření her převzali hráči sami.
"Harddisky moc nebyly, všechno bylo na pásce po kazetách. Lepší hry vyžadovaly nejprve nahrání turba. Machři měli turbo na cartridgi, ale to už bylo hodně pokročilé," vzpomíná Jiří a pokračuje: "Hry se kopírovaly a každý měl jiný kazeťák. Samozřejmě to bylo mnohem citlivější než třeba u hudby."
Legenda předrevolučních herních vývojářů a dnešní překladatel a recenzent František Fuka vzpomíná v našem rozhovoru z roku 1998 na podobné aktivity: "Hry se tehdy distribuovaly tak, že ses sešel s kámošem a kopírovali jste. Nebo se dělaly 'copy party', kdy se sešlo více lidí a všichni do noci kopírovali. To se zkopírovalo z kazeťáku do počítače a z počítače postupně na jinou kazetu. Jedna hra na Spectrum měla cca 3-5 minut, takže zkopírování trvalo zhruba 6-10 minut, čili dvakrát tolik."
RoboCop (ZX Spectrum, 1987)
Match Point (ZX Spectrum, 1984)
Vývojářů jako šafránu
Vzhledem k podmínkám hráčů není překvapivé, že herní vývojáři byli ještě vzácnějším druhem. Omezovali se na několik "rebelů", z nichž nejvýznamnější byli vývojáři adventur (dobrodružných her): již zmíněný František Fuka, následovaný Tomášem Rylekem a Miroslavem Fídlerem.
Trojice, toho času ještě ve studentských letech, se scházela po klubovnách a položila zde základ pro budoucí české herní vývojáře. Bez možnosti svou tvorbu prodat šlo výhradně o amatérský vývoj her čistě pro radost, jak vzpomíná Fuka: "Bavilo mě dělat hry. Tenkrát ještě neměly grafiku a já jsem chtěl něco takovýho jednak mít a jednak dělat sám."
Herní základy Františka Fuky se podobaly ostatním v Československu: "Asi od mých dvanácti let jsem programoval na kalkulačce TI58 a na počítačích ve Stanici mladých techniků. Svoje první ZX Spectrum jsem měl až někdy v osmnácti. Programovat na něm jsem se učil samozřejmě sám, tehdy se na žádné škole programování ani zdaleka neučilo."
O tom, že jejich dopad na československou herní scénu nebyl velký, vypovídá Jiří: "Nevím přesně, co si představit pod pojmem 'češti vývojáři'. Jestli se myslí vývojáři her, tak o tom nevím nic. A pokud se myslí vývojáři software obecně, tak státní podniky často příslušné oddělení měly. Pravda ale je, že tam na ně koukali jako na exoty."
František Fuka v roce 1982
Podraz 3
Informací poskrovnu
S ohledem na stohy prací, které byly popsány o předrevoluční undergroundové kultuře, je zarážející, že prakticky neexistují podobné materiály, týkající se videoher. Jde to ovšem ruku v ruce s tím, že už v předrevolučním Československu v podstatě neexistovala žádná herní média.
V počítačových magazínech, jako byla Elektronika nebo Mikrobáze, sice byly popsány stroje (pod dobovým označením "mikropočítače"), hrám se ale redakce záměrně vyhýbaly, jak dokládá i dobový úvodník časopisu Mikrobáze. Pro totalitní režim byla podobná zábava nepřípustná. Založit si vlastní herní magazín bylo nepředstavitelné a veškeré informace se šířily jen ústně mezi hráči doma či v zájmových klubech.
Časopis Mikrobáze 4, 1986"Jistě, že lze se Sinclairem na stole prožít dlouhou noc do bílého dne při honbě potápěče za perlami, či ho nechat spolknout nějakou mořskou potvorou; řítit se po sjezdových svazích, či vést vůz formule 1. Takový program může i pobavit, ale je nutno si uvědomit, že vznikl ve zcela odlišných podmínkách. Za čas omrzí. Pokud nejsem opravdu jen pouhým pasivním uživatelem probdělých nocí a dvou otlačených prstů. (…) Odmítnutím šíření nepůvodních programů Mikrobáze navíc zasadí citelnou ránu infekčnímu snobismu pseudouživatelů mikropočítačů, z nichž mnozí se nesmyslně a stále hlouběji propadají do imaginárního světa herního opojení s často pochybným obsahem i účelem." |
Výjimkou byla dvojice knih Počítačové hry I a II, jež sepsal František Fuka o hrách pro ZX Spectrum. Až po revoluci, v roce 1990, se nakladatelství Mladá fronta uvolilo k vydání publikace Počítačové hry.
Ani herní nadšenec Jiří si nepamatuje na žádnou formu informování o hrách. "Herní media jsem nezaregistroval. Hry se odsuzovaly i ve škole a první herní časopis, co jsem viděl, byl až (porevoluční) Excalibur." Jeho první číslo vyšlo v lednu 1991.
Mikrobáze
Publikace Počítačové hry I a II
Tenkrát na Západě
Naproti tomu ve státech tehdejšího západního bloku byla situace opačná. Osmdesátá léta platí za období masivního rozmachu videoher v USA a Japonsku, ačkoliv tehdejší hry samozřejmě nedosahovaly technické úrovně dnešních titulů.
Dekáda 80. let byla zlatým věkem arkád ve Spojených státech i Japonsku: v rozmezí několika let vygenerovaly zisk několik miliard dolarů. Éra dala vzniknout sériím, které jsou dnes už klasikami interaktivní zábavy. Jména jako Mario, Donkey Kong, Final Fantasy či Game Boy zná dnes již takřka každý hráč. Většina z nich přímo položila základ pro herní žánry 90. let a tím i pro dnešní podobu herního průmyslu.
V Československu a poté Česku ale trvala videoherní anarchie ještě pár let po revoluci. Herní časopisy i legální distributoři se úspěšně usadili až v polovině 90. let a domácí vývojáři přišli s tituly na úrovni světové produkce až zároveň s novým mileniem.
Zdroje: Herniasociace.cz, FFILM.cz, Svatas.blog.root.cz, Muzeum-arcade.webnode.cz, zx-spectrum.wz.cz
