RECENZE: Legendární Outcast uzrál jako dobré víno a baví i po 18 letech

Legendární hra, kterou si v době jejího vzniku kvůli vysokým hardwarovým nárokům zahrál jen málokdo, se vrátila. A je opravdu skvělá.

Původní Outcast se ke mně dostal někdy počátkem tisíciletí, jenže i když už v té době od vydání uběhlo několik let, nebyl jsem schopný ho na svém tehdejším počítači uspokojivě zprovoznit. 

Po technologické stránce sice Outcast ztrácí, ale nekouká se na něj úplně špatně.

Na vině byl především jeho nevšední voxelový engine, který zcela ignoroval v té době nastupující 3D akcelerátory a veškeré výpočty nechával pouze na procesoru. Proto i na těch největších dělech své doby Outcast běhal v maximálním rozlišení 512 x 384 a většina smrtelníků hru ani nedokázala nějak použitelně rozhýbat. I já jsem tehdy po pár hodinách snažení vyměknul a hru odložil „na příště“. Jenže k tomu „příště“ samozřejmě nikdy nedošlo a tak jediná kladná vzpomínka, která mi na hru po letech zůstala, patří fantastické hudbě nahrané Moskevským symfonickým orchestrem.

K Outcastu mě tedy nepojí žádá citová vazba a když se teď přede mnou znovu rozjelo dobové intro, začal jsem litovat, do čeho že jsem se toho zase uvrtal. 

Herní svět je rozdělený do několika samostatných menších celků. Na místo kvantity kvalita.

Jako by nestačilo, že je náš svět zase ve smrtelném nebezpečí, on ho ještě musí zachraňovat člověk s krutopřísným jménem Cutter Slade. Ten se spolu s týmem vědců vydává portálem do paralelního vesmíru, kde má za úkol „vypnout“ generátor černé díry, který pomalu pohlcuje planetu Zemi. Jenže jak už to tak bývá, něco se zvrtne a Cutter se ocitá na cizím světě úplně sám a navíc bez vybavení. Naštěstí ne všichni zdejší obyvatelé chovají nepřátelské úmysly, a tak si je brzy získá na svoji stranu. Cílem hry je pak posbírat několik magických artefaktů roztroušených po všech koutech planety Adelpha a zachránit naši planetu. 

Jak vidíte, příběh není tím hlavním lákadlem hry a i když se časem trochu rozjede, pořád svojí přímočarostí připomíná spíše staré rodokapsy než vytoužené sci-fi drama. Autoři jako by se nemohli rozhodnout, jestli se brát vážně, anebo si ze sebe dělat legraci, ale výsledek kupodivu drží pohromadě. Stačí jen zatnout zuby a překonat úvodní momenty, které jsou pro moderního hráče opravdu obtížné.

Cutter Slade je typický hrdina bez bázně a hany.

Hra sice prošla pořádnou porcí úprav, jenže co byl před lety grafický vrchol působí dnes už odpudivě. Po stránce umělecké je vše v naprostém pořádku, barevná paleta různorodých částí světa lahodí oku, stejně jako výrazná architektura některých budov. Jenže při pohledu zblízka chybí detaily, výhled do dáli se zase po chvilce ztrácí v mlze. Nejhorší je však malý počet modelů objektů. Dokola tak budete narážet na stále stejné stromy, skály, domy a co hůř i stejné obyvatele, jejichž obličeje jsou od sebe k nerozeznání.

Outcast byl jednou z prvních 3D akčních adventur odehrávajících se v otevřeném světě, vyšel dokonce ještě před kultovním Grand Theft Autem 3. Vsází především na možnost svobodného prozkoumávání cizího světa s jeho unikátní faunou a florou, ale také politikou, společenským uskupením a historií. Veškeré detaily se dozvíte z rozhovorů s místním obyvatelstvem, žádné nudné čtení dlouhých špalků textu tu nehrozí. 

Do několika samostatných zón rozdělený svět je plný nepovinných misí klasického střihu. Však to znáte - přines mi tohle, zabij tamhleto. Jelikož tu ale není žádný RPG prvek a jediným faktorem, který si můžeme zlepšovat, je síla palných zbraní, nikdo vás nenutí tyto úkoly plnit. Díky omezenému (a po pravdě řečeno značně nepřehlednému) uživatelskému rozhraní vás nikdy nezahltí mraky ikonek, které byste si měli postupně odškrtávat.

Ono ani často není příliš jasné, co a kde bychom vlastně měli řešit. Cílové místo plnění úkolu není označeno znakem na mapě, ale pouze vágně popsáno. „Běžte podle řeky až k padlému stromu a pak se dejte doprava,“ řekne vám zadavatel. To sice vypadá na papíře snadno, ale v realitě pak marně pátráte po nějakém orientačním bodu. Nikdy bych to býval do sebe neřekl, ale hrozně mě bavilo zase jednou pořádně bloudit a ne se jen hnát za tečkou na kompasu.

I 18 let od vydání hra trpí řadou nedodělků a bugů.

Outcast se v mnoha oblastech nemůže poměřovat s moderními tituly. Nejde jen o ošklivou grafiku, která přesto dává „obyčejném“ PS4 pořádně pokouřit a tak se hra často vyloženě seká. Třeba souboje jsou skutečně tragické a v podstatě stačí jen kolem nepřátel obíhat dokolečka. Jakmile se trochu zorientujete, nebudete mít problém nakráčet rovnou do centra nepřátelské pevnosti a celou ji vystřílet. To sice trochu ničí uvěřitelnost okolního světa, ale v době překombinovaných pseudorealistických herních mechanismů to působí osvěživě. Navíc je tu občas i nějaká ta hádanka, která vyžaduje skutečné zamyšlení.

Z pohledu dnešního hráče je asi naše vysoké hodnocení neobhajitelné. Ve srovnání třeba s takovými Wildlands působí zdejší svět jako špatně vystřižená papírová kulisa, v níž jde jen pobíhat z místa na místo, vést banální dialogy a střílet po nepřátelích. Jenže starším ročníkům přinese to těžko definovatelné kouzlo, které dnešním hrám chybí. Ten pocit, že z vás autoři nedělají nesvéprávné idioty a vyžadují od vás i nějakou vlastní iniciativu. Odměna za ni sice nepřichází v podobě pompézních animací ani bohatého „lootu“, ale ten pocit, že jste si na vše přišli sami, je ve výsledku mnohem lepší.