Představte si, že jste šéfem vývojářského týmu a přemýšlíte o tématu pro svojí další hru. "Uděláme střílečku, to teď frčí. Co námět? Druhá světová je ohraná, dáme sci-fi. Engine máme, zbraně budou jednoduchý, přidáme vozidla, ať je to rozmanitější. Franta udělá levely, jde mu to hezky od ruky. Super, stačí už jen vymyslet příběh..." Nějak takhle to muselo vypadat ve studiu Digital Extremes, když se začal rodit Pariah. Ze hry čiší snaha vývojářů svést se na vlně zájmu o futuristické střílečky, kterých se poslední dobou vynořilo poměrně hodně a jejichž obliba nutí stále další týmy, aby se pokusily ukrojit si svůj díl koláče. Ne že by byl tento titul vyslovené béčko, lehký pocit nezáživnosti však bude dráždit vaše podvědomí po celou dobu hraní.
Ze hry čiší snaha vývojářů svést se na vlně zájmu o futuristické střílečky, kterých se poslední dobou vynořilo poměrně hodně a jejichž obliba nutí stále další týmy, aby se pokusily ukrojit si svůj díl koláče.
Do děje jste vhozeni poměrně neomaleně. Vaší virtuální identitou je doktor Jack Mason, který byl díky nějakým blíže nespecifikovaným průšvihům převelen k armádnímu oddělení pro přepravu nebezpečných materiálů. Intro vás zastihne jako účastníka transportu záhadného těla, uzavřeného ve vzduchotěsné schránce. Tělo, dlužno dodat že ženské, je odříznuto od okolí kvůli viru, který v jeho krvi koluje. Během přeletu nad územím, o kterém z hovoru postav odtušíte, že není zrovna bezpečné, zasáhne váš letoun raketa a pošle ho i s celou posádkou k zemi. Aby toho nebylo málo, žena v rakvi se probere, nakazí vás svým virem a úvodní drama vyvrcholí útokem první hordy nepřátel. Vězte, že tato jednoduchá zápletka je asi tak největším zvratem, kterého se během celé hry dočkáte. Potkáte sice ještě mnoho animací, které se pokouší příběh někam posunout, bohužel se jim to příliš nedaří. Celou dobu čekáte, kdy vás děj konečně vtáhne, ale vaše naděje vyjdou naprázdno. Přechod z jedné mise do druhé je obvykle provázen krátkým videem, po kterém přijde příkaz typu "dostaň se do přehrady", tak se prostřílíte do přehrady, kde shlédnete animovanou sekvenci a zjistíte, že další plán je "dostaň se odsud".
Příběh tedy nebude tím pojivem, které vás přilepí k monitorům a nepustí, dokud nedokončíte poslední misi. Napravit by to mohl samotný boj, kterého si užijete skutečně hodně. Bohužel ani tady nemohu nechat nit suchou. Prvním problémem jsou samotné zbraně. Váš arzenál je sice poměrně rozmanitý, účinek je však nemastný, neslaný. Zatímco v jiných hrách nepřátele zabíjíte, tady jim pouze "ubíráte životy". Nevím jak lépe popsat pocity, které jsem ze střelby měl, efekt většiny zbraní je totiž takový "nevzrušující", prostě pouze klikáte směrem k ostatním postavičkám tak dlouho, dokud nepadnou. Spíše než jako voják v boji s přesilou si připadáte jako deratizátor při likvidaci otravné havěti. Vinu na tom nesou dva faktory. Jednak je to hodně chabé zvukové zpracování, které vám nedává ani při zuřivé palbě ten správný "feedback" (čestnou vyjímkou je asi jen brokovnice). Druhý důvod je chování nepřátel, kteří umírají příliš stereotypně. Autoři sice do hry zabudovali skvělý fyzikální engine Havoc, ten se však projeví maximálně když někoho odhodíte granátometem přes okraj schodiště, mrtvoly se jinak kácí na zem všechny více méně stejně. Hra sice zřejmě rozlišuje zásahy do trupu a do hlavy, ale herní systém úvahy o podobném míření stejně rovnou neguje tím, že místo klasického křížku je váš zaměřovač kolečko. To by mělo zdánlivě přidávat na realističnosti, kroužek se totiž roztahuje a zmenšuje podle toho jestli zrovna běžíte, nebo střílíte dávkou a vůbec se snaží simulovat rozptyl. Problém je, že již na poměrně krátkou vzdálenost je průměr zaměřovače obvykle větší, než je šířka postavy, na kterous míříte. To v podstatě neplatí jen u odstřelovačky, na kterou však díky designu misí příliš často nedojde.
Venku občas narazíte na nějaké řiditelné vozidlo, vyzbrojené vždy alespoň kulometem, takže srandy kopec.
Třetí dějství tragédie Pariah se jmenuje AI. Umělá inteligence je asi tak tři, čtyři roky pozadu, nepřátelé se na vás vrhají ve velkých kvantech, bohužel někam se "vrhnout" je jediné, co dokáží. Ne že by se jim vás občas nepodařilo zabít, i při střední obtížnosti, na kterou jsem hrál, byl občasný load nutností. Jejich úspěch je ale založen pouze na poměrně přesné střelbě a masových útocích. Se slzou v oku zavzpomínáte na Far Cry a plížení v džungli plné poschovávaných žoldáků, využívajících každého krytu. Tady se vojáci chovají podle klíče, který je občas skoro k smíchu. Jejich základní manévry jsou buď "zalez a čekej" a nebo "kupředu!", pak je tady třetí možnost, která vypadá jako že se počítač nemůže rozhodnout který z prvních dvou módů aplikovat. Schovaní vojáci se na vás stále pokouší střílet, i když dráha střely není volná. Mnohokrát se mi tak stalo, že se raketometčík zabil raketou, kterou se rozhodl vypálit skrz kámen nebo strom sloužící mu jako kryt. Pokud dojde na druhou možnost, čili čelní útok, nepřítel doběhne přímo před vás a začne předvádět podivné tanečky, které zřejmě mají za úkol snížit pravděpodobnost zásahu. Dlužno dodat, že to celkěm funguje a proto je lepší se boje zblízka vyvarovat. Třetí možnost je neméně nepříjemná - protivníkova soldateska se poschovává za bedny, odkud vždy vyběhne, vystřelí a rychle se schová. To vypadá na první pohled celkem realisticky, ovšem tento pohyb je vykonán asi za půl vteřiny, navíc každý výlet se odehraje po přesně stejném časovém intervalu, takže výsledek vypadá skutečně komicky. Nicméně je trochu problém se trefit, takže nejlepším řešením je buď hodit granát, nebo prostě počkat, odhadnout onen interval, ve kterém se cíl objevuje a poslat mu nějakou tu plazmu do obličeje.
Hoši v Digital Extremes ukázali, že své řemeslo ovládají dobře, to ale na skvělou hru nestačí.
Tak nejhorší máme za sebou a můžeme hru také trochu pochválit. Digital Extremes, jak jistě víte, mají prsty v sérii Unreal Tournament. Není proto žádným překvapením, že Pariah běží zrovna na Unreal enginu, který sice již nepatří mezi ty super hyper nejšpičkovější, na smetiště dějin má však stále ještě daleko. Engine netrpí nějakými výraznými bugy, jediný problém je střílení zpoza rohu, skrz zábradlí a podobně, protože se kulky občas zastavují ve vzduchu o "stín", který viditelný okraj předmětu o něco přesahuje. Designeři levelů odvedli dobrou práci, hra neupadá do takového stereotypu, kterým občas trpěl i jinak skvělý Half Life 2. Užijete si jak interiéry různých továren a základen, tak pohyb na čerstvém vzduchu. Grafika exteriérů mi přijde zajímavější, autoři si asi celkem pohráli se zevnějškem nejrůznějších staveb, a tak je na co koukat, viz screenshoty. Venku občas narazíte na nějaké řiditelné vozidlo, vyzbrojené vždy alespoň kulometem, takže srandy kopec.
Sbírka zbraní není nijak oslnivá, máte pilku na kosti (holt jste doktor), kterou však nikdy nepoužijete, dále je to standard: brokovnice (která je na nic), útočná puška (asi nejužitečnější zbraň), plasmová puška (dobrá, ale příliš velký rozptyl), granátomet (nejlepší zbraň, ale málo nábojů), raketomet (klasika), sniperka a na úplném konci dostanete do ruky jakousi obrovksou rouru, která dokáže najednou zlikvidovat celou četu nepřátel. Výběr zbraní je oživen tím, že každou z nich můžete třikrát vylepšit za body, které cestou sbíráte. Získáte tak třeba větší zásobník, infrahled na odstřelovací pušku, tepelně naváděné rakety a další chuťovky. Nejlépe se dá vybavit základní útočná puška, která získá na kadenci a sníží svůj zpětný ráz, který je jinak na opravdu účinnou palbu příliš velký.
Pariah je tedy hra mnoha rozporů. Je na ní vidět, že vznikla pod rukama zkušeného vývojářského týmu, bohužel je ale často cítit jakási prázdnota, způsobená zřejmě příliš uspěchaným vývojem, slabým příběhem a spoustou nedotažených detailů. Hoši v Digital Extremes ukázali, že své řemeslo ovládají dobře, to ale na skvělou hru nestačí. Jejich dílo tak sotva obstojí v konkurenci, která v žánru panuje.
