Fascinace obdobím antického Říma je jednou z poměrně častých úchylek. Když se začne hovořit o hře, která nabídne komplexní simulaci života občana senátorské vrstvy v období republiky, o hře, v níž je možné starat se o všechny stránky života říše, vojenství, diplomacii, vnější i vnitřní politiku, veřejný život, volby, hry, obchod, hospodářství – a mnoho, mnoho dalšího, začnou však neovladatelně slintat i mnozí z těch, kdo fenoménem romanofilie postiženi nejsou. Ale dost. Odložit bryndáky, doslintat. Hru Pax Romana sice nevytvořil přímo tým Paradox Entertainment, studio Galileo se jím však nechalo inspirovat. Nestačí? To mohou říci jen ti, kdo si v souvislosti s tímto severským uskupením vývojářů nevybaví automaticky charakteristiku neuvěřitelně nepoučitelní zabijáci i těch nejlepších nápadů. Pax Romana mohla být opravdu dobrá hra. Co, dobrá. Výborná, skvělá, perfektní. Nebýt totální absence soudnosti autorů, kteří do ní nacpali dle receptu pejska a kočičky spoustu lahůdek, až vznikla naprosto nesourodá směs. Tu pak ještě "dozdobili" tradičně nepřehledným interface a několika otravnými omezeními a designovými rozhodnutími. Výsledkem "kupodivu" není lahodný dort, ale hra, na níž to nejlepší je zřejmě artwork na krabici.
Pax Romana v zásadě nabízí dvě možnosti hraní. Jedna z nich nese název "strategická hra", druhá je "politická". V prvním případě se jedná v zásadě o variaci na Europu Universalis, pouze ve starověkých kulisách. To způsobuje, že je hra o řád chudší co se bojových a diplomatických taktik týče, kupodivu to ale není zase tolik na škodu. Posouvání jednotek po mapě, uzavírání paktů, vedení válek, kde je nutné myslet na logistiku, tvorba obchodních cest za účelem získání peněz do státní pokladnice – to vše je docela zábava, ale přesto se nelze zbavit nepříjemného dojmu, že Paradox opět použil hráče jako poslední betatesterskou skupinu. Umělá inteligence počítačového protivníka je vysloveně hloupá – a to je problém, který postihl prakticky všechny hry autorů, již byli Galileu vzorem. Byť bude pravděpodobně, stejně jako u EU, EUII, EU: Crown of the North, Victorie či Hearts of Iron, vyřešen sérií opravných patchů, nelze brát tuto OPAKOVANOU drzost nebrat jako urážku hráčů, kteří se doposud z poněkud podivného jednání švédské distribuční firmy nepoučili. Stále se dá ale říci, že tuto část hry – ač brzy značně stereotypní – je možné považovat za v rámci možností zábavnou a agresivní sklony směrem k okolí, potažmo tvůrcům všeho toho, co se hýbe na monitoru, nevyvolávající.
Problémy přicházejí, když nastoupí část politická. Je fajn říci si, že nabízí výběr z několika historických období, možnost stát se vůdcem některé frakce v Římě, starat se o volební kampaně svých zástupců a ovlivňovat společenské dění v centru světa. V zásadě jde o to získávat funkce a tím pádem politický vliv, peníze a udržet si přitom popularitu. Ve hře je věrně zpracován římský politický systém a výčet možností uplácení, vyhrožování, politických aktů, proslovů, dotací na hry, chléb pro chudinu a další je dlouhý. Problém není v tom, že by tyto možnosti nebyly zajímavé, nebo že by systémy pro jednotlivé akce nebyly funkční. Problém je v tom, že hráč absolutně nemá šanci se ve hře zorientovat. A nejde jen o nevydařený interface. K hráči se nedostane dostatek informací na to, aby mohl pochopit, co všechno může, měl by a musí udělat pro úspěch, nikdy si nebude jist, jaký má jeho akce přesně efekt. Zdá se to jako plané řeči a výmluvy, když vývojáři hovoří o tom, že tu kterou featurku a vymoženost ze hry nakonec vyndali, protože hratelnosti by její implementace neprospěla. Ale Pax Romana ukazuje, co se stane, když vývojáři skutečně snesou do hry úplně všechno a nemyslí na to, jak se obyčejný hráč v jejich simulaci vyzná a zda se mu bude zamlouvat.
Řada rozhodnutí game designerů Pax Romany je značně podivná. Velice zvláštně (a slovo zvláštně je v tomto případě VELKÝ eufemismus) je zpracován samotný proces volení. Hráč je zničehonic přenesen na obrazovku fóra a může vejít do různých budov (lázně, taverna, bazilika, chrám Vesty). V nich se nacházejí lidé, pomocí nichž může ovlinit výsledek voleb a prosadit nějaký svůj záměr. To je pěkné, byť vše je zbytečně nepřehledné a styl zpracování fóra zcela nesedí ke zbytku hry. Ale je tu jeden háček. Na všechny akce ve fóru má hráč pouze určitou lhůtu, takže rozhodování s lišáckým úsměvem na tváři, kterého senátora podpořit, zda uspořádat hry gladiátorské či raději lidové divadlo, či obětovat něco drahocenných peněz bohům, se tak mění ve frenetické rychloklikání spojené s modlitbami za to, aby se stihly všechny nezbytné akce a aby snad hráč proboha někde v rychlosti omylem neklik vedle a nezpůsobil své straně nenapravitelné politické škody. Stejná časová omezení fungují i u vlastních návrhů v senátu a hlasování o návrzích jiných, což je teprve vypečené, protože než člověk vůbec stačí některé z nich nastudovat, je rozhodnuto za něj. Je to nepochopitelné, neuvěřitelné a příšerně otravné.
Tradičním problémem her od Paradox Entertainment je nefunkční interface a je vážně podivné, že ani zde nedošlo k pražádnému zlepšení. Trend kvality je spíše sestupný, a to je alarmující zpráva. Rej ikon a nelogicky uspořádaných menu, podmenu a pod-pod-podmenu, kde se hráč často nevyzná v tom, který obrázek je aktivní ikonou a který jen zobrazuje určitý stav či hodnotu, jen štve, místo aby zprostředkoval potřebné ovládací prvky. Neporadí ani velice špatně zpracovaný manuál, který spíše celý zmatek ještě zvětší. Grafické zpracování už snad ani nemá cenu nějak hodnotit. Je tak jednoduché a tak nezajímavé, že to až bolí. Zachránit ho nemohou ani slušné, ale sterilní artworky fóra a budov v něm, stejně jako průměrná intro animace. Průměrná a nezajímavá je i hudba. O multiplayer módu mohou uvažovat jen skuteční masochisté, aneb – proč se nudit v jednom, když to jde i ve dvou, a dokonce po síti! Zkrátka a dobře, pokud měla být Pax Romana přelomem v žánru historických strategií, nestala se jím. Jde jen o další zmařený dobrý nápad, další hru ve stylu dortu pejska a kočičky, další nedotaženou hru, která je jak vystřižená z učebnice jako příklad špatného game designu. Ruce pryč.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
