Fallout
Fallout je ve světě počítačové zábavy uznávaným pojmem. Patří totiž mezi to nejlepší, co se na poli RPG her urodilo. Příběh se odehrává v době (která teprve přijde), kdy Země zažila devastující atomovou válku. Lidstvo se znovu narodilo, tentokrát ale do post apokalyptického věku. Zatímco v prvním díle se teprve rozkoukávalo, v druhém se začala formovat první třídní uskupení. V pusté krajině obývané už nejen lidmi, ale i mutanty (ti, co neměli to štěstí ukrýt se před zkázou v některém z krytů) vyrůstají první větší města, zformoval se dokonce i výnosný otrokářský obchod. Platí jediné pravidlo – ten s mocnějším arzenálem přežívá. Předem si musíme říct, že Fallout Tactics nejsou třetím dílem, ale nezoufejte. Ačkoli se dění odehrává v tom samém světě, v téměř v té samé grafice a enginu, máme protentokrát tu čest se strategií ne nepodobnou Jagged Alliance 2. Jakožto šéf průzkumné skupiny Bratrstva oceli, mající za úkol nalezení mutantské základny a poté spěšný návrat zpět, máte pod svým velením skupinu vojáků. S tou procházíte po mapě, plníte úkoly, občas někoho prokecáte... ALE hlavně bojujete.
Na tahy, nebo v reálném čase?
Právě maximálně zábavný a vypilovaný soubojový systém činil z předchozích dílů vynikající herní požitek. Pocit blaženosti umocňoval jednoduchý, leč svérázně dynamický kolový 
systém. Nejvíc mě zajímalo, jak se tvůrcům podaří zachovat původní systém a zakomponovat ho do jiného žánru, tedy strategie. Nebudu vás napínat, dopadlo to na výbornou. V jednom z menu totiž máte na výběr, chcete-li bojovat v reálné čase nebo takovém „vylepšeném“ tahovém. V kolovém systému se totiž pohybujete po mapě také v reálném čase, ovšem jen do okamžiku, než narazíte na soupeře (nebo on narazí na vás). Hrajete-li na kola, automaticky se se soupeřem střídáte a mydlíte to do sebe hlava nehlava. Kdo hrál některý z předchozích Falloutů, ví, o čem mluvím. Každou zbraň charakterizuje určitý počet akčních bodů, potřebných k výstřelu. Na vás pak je, jak svůj souhrnný počet bodů přerozdělíte – chůze, střelba, přezbrojení, manipulace s věcmi v inventáři. V tahovém systému zůstalo všechno při starém, nicméně se nemohu ubránit pocitu, že tvůrci se přeci jen o něco víc zaměřili na boj v reálném čase. Ačkoli vždy preferuji tahovou bitvu před „zmatkem v reálném čase“, Fallout Tactics mé přesvědčení zlomil. Proč?
Ve znamení reálného času
Reálný čas obecně skýtá jedno nebezpečné úskalí, a to nepřehlednost a všeobecnou zmatenost. Fallout Tactics na to šel pomocí několika jednoduchých nastavení velmi šalamounsky. Každá postava se vyznačuje, kromě spousty a spousty charakteristik a dovedností, několika málo módy. Začněme u agresivity. Na nejnižším stupni, defenzivním, postava vůbec nereaguje na 
dění okolo sebe. Klidně do sebe nechá střílet. Na druhém stupni již disponuje určitou dávkou obezřetnosti, proto, pokud se ocitne v ohrožení (je napadena), bez váhání opětuje palbu. Na nejdrsnějším stupni razí heslo parního válce a okamžitě střílí do všech protivníků v dohledu. Aby toho nebylo málo, dokáží se stoupenci pohybovat ve třech režimech na třech úrovních. První režim – obyčejnou chůzi – nemusím příliš představovat, následuje běh a trio zakončuje kradmý pohyb. Ten se nezvykle hodí pro plížení se kolem protivníků. Tím jsem nakousnul pohybové úrovně – normální, skrčená a plazící se po zemi. Díky výškovým rozdílům v terénu a různé velikosti překážek a barikád si buďte jisti, že v každé misi využijete celou škálu. A to se mi na Fallout Tactics líbí asi nejvíc. Připadáte si totiž jako jednotka elitního komanda (kterou vlastně jste, ehm ehm) a vězte, že dobře naplánovaná a provedená akce skýtá mnoho radosti z vítězství.
Reálný čas s kolovou příměsí?
Titulek tohoto odstavce vás možná trošičku zmátl, ale ani režim v reálném čase nepostrádá něco prvků z toho tahového. Třeba takové akční body u postav stále zůstávají! Funguje to na jednoduchém principu. I v reálném čase totiž každá akce něco stojí, byť jen nepatrný počet bodů. Akční body se sice obnovují, jenže pomalu, čili při vydatné a dlouhé přestřelce se po chvilce ocitnete na nule. To znamená, že dokud se vám neobnoví nějaký ten bodík, rozhodně 
si ze své zbraně nevystřelíte. Také to znamená, což velmi vítám, že až tolik nerozhoduje rozdíl ve vybavení, ale dobře naplánovaná akce.
Inteligence počítače
Počítačem ovládání oponenti si počínají velmi dobře. Svoje pozice přizpůsobují aktuálnímu rozložení sil, taktizují, a mají-li pocit, že jim teče do bot, utečou. Samozřejmě se chytře skrývají za pytle z písku, vstávají, plíží se a podobně. Docela překvapení. A ze chvíli vám to už ani nepřijde a berete jejich chování jako samozřejmost. Ale samozřejmost to není, mnoho dnešních titulů již pohořelo na mizivé inteligence počítače.
Závěrem
Jak jsem se zmínil, Fallout Tactics vychází z optimalizovaného původního enginu. Překvapila mě svěžest nahrávání, ale za to vděčíme spíš času jako takovému, protože od dob prvního dílu již asi každý z nás měnil herní železo. Grafika vypadá docela stejně, samozřejmě se spoustou vylepšení, jako třeba vrhání světla a stínu. Stále stejnou „výplň“ plochy vystřídalo mnoho různých odlišných objektů (barely, kovové mosty, můstky), čili žádné opakovačky. Nechybí ani podrobné statistiky postav a dovedností, což činí z Fallout Tactics přitažlivé dílko. Uvidímeຯ již brzy. Pokud si ale chcete ukrátit toto čekání, můžete si odsud stáhnout hratelnou demoverzi a udělat si názor na tento titul sami.
