Kdo je Harry Potter?
Ano, správně, přestože se s uvedením filmu v zahraničí a vydáním čtvrtého dílu knížky v českém překladu strhla bombastická reklamní masáž, která zasáhla snad všechna známá média, stále ještě existuje mnoho takových, kteří o tomto fenoménu nevědí moc. A když přece, tak jenom kusé informace, které jsou ke hraní hry víceméně předpokladem. Takže tedy; Harry Potter, jedenáctiletý chlapec s podivnou jizvou na čele, žije - vzhledem k tragické smrti obou rodičů - u svých příbuzných Dursleyových v Zobí ulici. Nikdo z nich, jmenovitě strýc Vernon, teta Petunie a jejich rozmazlený, tlustý synáček Dudley nezastírá, že Harryho přítomnost je nanejvýše obtěžuje a dávají mu to patřičně najevo. Zlom přijde v okamžiku, kdy Harry obdrží velice zvláštní dopis ze školy čar a kouzel v Bradavicích, jenž jej zve do prvního ročníku. Strýc Vernon samozřejmě protestuje, neboť se mu příčí vše, co zavání něčím podivným a nevysvětlitelným. Po mnohých útrapách se nakonec Harry dostane ke svému dopisu a seznámí se s Hagridem, jenž se v Bradavicích stará o magická stvoření (takový hajný). Mezitím se dozví i podstatnou novinku o smrti svých rodičů – nezemřeli při nehodě, ale zavraždil je strašlivý kouzelník Voldemort. On jediný přežil. Po nákupech potřebného náčiní do školy Harry odjíždí ze speciálního nástupiště do Bradavic. Ve
vlaku se velmi dobře spřátelí s rusovlasým klukem Ronem a nerozlučné trio uzavírá Hermiona. Ta de facto tvoří protipól vůči všem bláznivým nápadům a vcelku právem je označována za šprtku.
Velice důležitá scéna se odehrává hned ve vstupní hale bradavického hradu, kdy jsou nováčci rozdělováni do čtyř kolejí – Nebelvír (Gryffindor), Havraspár (Ravenclaw), Mrzimor (Hufflepuff) a Zmijozel (Slytherin). Selekci provádí speciální klobouk, který si každý nasadí na hlavu a on sám posoudí, do které koleje se hodí. Harry, Ron i Hermiona putují do Nebelvíru. Samozřejmě již názvy jednotlivých kolejí evokují jejich charakteristiku – Nebelvír symbolizuje něco jako magickou čest, protipól představuje Zmijozel, ve kterém vystudovalo mnoho odpadlických kouzelníků. Právě do Zmijozelu dochází největší nepřítel Harryho – Draco Malfoy. Z profesorů si Harryho nejméně oblíbil profesor Severus Snape, jenž v Bradavicích učí lektvary. Ve hře se ještě hojně vyskytují neposední bratři Rona – Fred a George, kteří se neváhají zapojit do každé správné zlomyslnosti. Výčet bych doplnil i o hlavního představitele školy, Albuse Brumbála a místního školníka Filtche. Ten se svojí kočkou, paní Norisovou, nemilosrdně pronásleduje studenty, co se po večerce potulují po Hradu. Pokud jde o příběh, ten se nakonec docela zamotá, ale hlavní
myšlenka se točí kolem mytického kamene mudrců a podivných událostí v Bradavicích.
A co dál?
Z Harryho Pottera se stal fenomén posledních měsíců a nemyslím si, že mnou lehké nastínění děje nějak výrazně pomůže. Tím chci pouze říci, že opravdu nemá cenu pouštět se do hraní bez znalosti prvního dílu knížky, ze kterého hra vychází. A nejen hra – s úspěchem se samozřejmě svezla ohromná komerční vlna, jež zahrnuje povlečení s motivem Harryho Pottera, kalendář, Lego, panenky, samolepky, ale i sběratelskou karetní hru a samozřejmě film. Ten měl premiéru poměrně nedávno, nicméně do našich kin přijde až 14. února příštího roku (2002). Ovšem není třeba zoufat – autorka knížek J. K. Rowlingová jich plánuje napsat rovnou sedm, přičemž každý díl reprezentuje jeden ročník na škole. To znamená, že Harry Potter se s námi rozloučí coby sedmnáctiletý mladík. Ohledně filmu se snad plánuje též všech sedm dílů... Proč se ale Harry Potter stal tolik oblíbeným? Proč právě on? Řekl bych, že mimo docela slušné čtivosti na tom má svůj podíl i fakt, že v leckterých nelehkých situacích se čtenář s hlavním hrdinou poměrně snadno identifikuje. A abych nezapomněl, ohromnou pochvalu zaslouží Vladimír
Medek za skvělý překlad do češtiny, neboť právě on se zasloužil o výstižné znění překládaných názvů a termínů (Quidditch – Famfrpál, oblíbená hra kouzelníků poletujících po hřišti na košťatech; Mudlové – všichni ne-kouzelníci, tj. lidé bez magických schopností).
Koncepce hry
Koncepce hry se přizpůsobuje cílové skupině, primárně tedy dětem, proto žánr vychází z osvědčené kombinace akce a adventury. Slovo adventury bych ale použil pouze v jeho skutečném významu, protože hra postrádá jakýkoli inventář a zaměřuje se vesměs na řešení lehounkých logických hádanek, klasické arkádové skákání, kouzlení, létání na koštěti a výborné akční mezihry na postřeh. Hráč přebírá nad Harrym kontrolu právě v okamžiku, kdy se ubytuje v Bradavicích a upaluje na svoji první hodinu, přesně na hodinu obrany proti černé magii. Zde vás profesor Quirrell naučí vaše první kouzlo – na obrazovce se objeví jednoduchý obrazec kouzla a vy jej musíte myší v časovém limitu obtáhnout. Spolu s časem se hraje i na procentuální úspěšnost, přičemž za pokoření určité hranice získáváte body pro svoji kolej. To mi přijde jako zajímavý nápad, ale možná lehce nedotažený, neboť Harry Potter a jeho přátelé (v knížce) nakonec vyzískají extra body
za porážku úhlavního nepřítele, čili jejich kolej vyhraje. Ale budiž – coby lehké osvěžení přítomnost bodování potěší. Ještě bych se vrátil k těm kouzlům, kterých vás naučí zhruba pět. Leckdo možná nabyl dojmu, že aplikace kouzel se provádí obdobně jako v Black & White, nicméně není tomu tak. Zde totiž žádná kouzla myší nekreslíte (tedy kreslíte, ale pouze při výuce), nýbrž stačí stisknout tlačítko na myši a pokud lze s cílovým objektem cokoli provést, objeví se u něj příslušná grafická formule. Nejprve mi přišlo trochu líto, že žádnou magickou formuli sám vlastnoručně nekreslím, nicméně rychle mi došlo proč. Ona by vás za chvilku docela rychle začala bolet ruka, nemluvě o správném výběru zaklínadla. Hned první kouzlo bych přirovnal k lehčí formě magické vlny, která dokáže převrátit či zničit cílový předmět. Dále nechybí otevírání uzamčených truhel a dveří, samozřejmě se šikne i něco proti magickým rostlinkám, které by všechny kolemjdoucí nejraději usmrtily. Už chybí pouze levitace k přemísťování předmětů a poslední magická formule, díky níž sochy odhalují porůznu poschovávané magické schůdky. Kombinace všech těchto kouzel, respektive nástrahy pro ně připravené, dokáží utvořit silného protivníka.
Bertíkovy kouzelné fazolky
Všichni je znají. Jedná se o zdánlivě obyčejné bonbóny, které ovšem mají tu vlastnost, že každý chutná úplně jinak. Dejme tomu, že čokoládu asi nikdo za blivajz považovat nebude, ale když se v puse někomu rozlije křenová chuť, možná ho humor přejde. Mimo toho, že Bertíkovy kouzelné fazolky lze opravdu sehnat i v mudlovských obchodech (mně jediné známé místo v Praze je Hypernova), se také nalézají ve všemožných skrýších v Bradavicích. Obvykle se válejí ve vázách, kotlících a tajně ukrytých truhlách. Jejich sbírání přikládají autoři nový význam – několikrát během hry vás svojí návštěvou poctí Fred a George (bratři Rona), kteří po vás vždy chtějí určitý počet kouzelných fazolek. Samozřejmě připravují pěknou lumpárnu, jejímž cílem se stane... neprozradím, ale dozvíte se to teprve až po porážce lorda Voldemorta. Mimo fazolek také kompletujete sbírku pětadvaceti kartiček s významnými kouzelnickými osobnostmi. Pokud jich sesbíráte plný počet a seženete 250 kouzelných fazolek, zpřístupní se vám poslední tajuplná kartička. Abych pravdu přiznal, ačkoli jsem hru dohrál a nasbíral potřebný počet kouzelných fazolek, nepodařilo se mi zkompletovat všechny kartičky a tak ta poslední, za odměnu, nakonec zůstala skryta mému zraku.
Famfrpál
Nejoblíbenější – a zřejmě také jediná – hra všech kouzelníků je bezesporu famfrpál. Velmi zjednodušeně se jedná o hru, kdy na hřišti poletují hráči na košťatech a snaží se dostat poletující míč do branky protihráčů. Po hřišti ovšem poletují ještě dva další míče - ty se snaží shazovat hráče z košťat na zem. Tomu se snaží zabránit odrážeči s ohromnými pálkami. A konečně, zcela specifickou roli zaujímají takzvaní chytači, kteří ani nestřílejí branky, ani neodrážejí, ale jen tak si poletují po hřišti. V okamžiku, kdy spatří míč zvaný Zlatonka, jej neúprosně pronásledují a snaží se jej chytit. Zápas totiž končí právě chycením Zlatonky a mužstvo k tomu navíc získává velice slušných 150 bodů (za obyčejnou branku jich je pouze 10). Velice mě potěšilo, že počítačová podoba, řekněme takový simulátor létaní na koštěti, se vydařila vskutku výborně. Rozdíl je pouze v tom, že Zlatonka po hřišti poletuje již od začátku a vy se ji samozřejmě snažíte ukořistit. Mimo dvou zápasů a tréninkového letu vás ještě čeká docela svižný závod s Dracem Malfoyem.
Koncepce hry II
Hra se velice chýlí ke klasické akční záležitosti, jež klade důraz na skákání a jednoduché logické problémy. Fakt, že se hra sama ukládá pouze na určitých místech, o lecčem vypovídá a celkem mi
to i vyhovuje. Až na dva případy – jedná se samozřejmě o dva poslední finálové souboje, jimž předchází in-game scéna. No a ta se nedá odklepnout, což mě osobně přivádělo k zuřivosti, protože třeba lorda Voldemorta se mi podařilo zdolat až na sedmý pokus. Klasický logický problém představují dvě kostky (jedna volně položená, druhá za mřížemi) a čtyři spínací zařízení. Pomocí levitace položím první kostku na spínač, čímž zdvihnu mříže a "vysvobodím" další kostku. Tu posléze přemístím, spolu s tou první, na jiný spínač a otevřu si cestu dál. Skákací úrovně patří mezi zdařilé kousky, přišlo mi fajn, že i míra tolerance k doskoku je více než přátelská. Postava Harryho se tak zachytne za roh, i když by i ten největší optimista čekal, že se zřítí do hlubin propasti. Velice svěže na mě zapůsobily úrovně, kdy se Harry - skryt pod kouzelným pláštěm - plíží knihovnami na svoji ubikaci. V tom se mu snaží zabránit hlídkující školník Filtch se svojí kočkou, jenž plní svoji práci opravdu na sto procent. Docela mi tuhla krev v žilách, když se dlouho neobjevila žádná možnost k uložení pozice a Filtch začal zuřivě pokřikovat cosi o vetřelcích. Z dalších akcí se přímo nabízí útěk před trolem, souboj s trolem v koupelně, uspávání Fluffyho, nepříjemná setkání s duchem Protivou, duel s Mafoyem a mnoho dalšího.
Závěr
Ačkoli hra kopíruje děj knížky, pozorný čtenář narazí na mnoho věcí, které knižní vydání neobsahovalo. Za všechno mohu jmenovat podivná stvoření, která vám kradou nalezené kouzelné fazolky. Doslechl jsem se, že údajně i nad hrou si držela autorka knížek dozor a mohla tak do hry zakomponovat nápady, které nestačila použít v knížce. Ať už tomu věříte nebo ne, na škodu to rozhodně není. Pár připomínek bych ale měl. Hra rozhodně šla zpracovat v o hodně velkolepějším duchu a již zmíněná nemožnost přeskakovat in-game scény mě ke konci dováděla k šílenství. Také se do hry vloudila jedna chybička, a to když Hermiona udělila několik bodů Nebelvíru, na což opravdu neměla právo (o údajném dohledu J. K. Rowlingové lehce pochybuji). A pro koho je hra vlastně určena? Řekl bych, že spíše (jen) pro znalce knihy, eventuelně filmu, kteří si tak požitek ještě více umocní. Avšak smůlu zřejmě mají i mladší hráči, kteří neovládají angličtinu. Ne že by to bylo nějak extrémně potřeba, ale těch pár dialogů mi připadá docela podstatných. Proto, pokud vznikne oficiální či neoficiální počeštění, apeloval bych na překladatele, aby dodržovali zavedené české termíny a názvy.
| Harry Potter and The Philosopher's Stone | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
