Akční adventure. Tak tímhle názvem se označují hry jako Tomb Raider, Nightmare Creatures nebo právě aktuální dobrodružství Indiana Jonese. Jako velký příznivec adventurního žánru mám proti tomu poměrně zásadní výhrady. Ta největší z nich se opírá o fakt, že jediným styčným bodem mezi skutečnou adventure a tím, co se nazývá akční adventure, jsou snad jen více či méně sporadicky se vyskytující videa, ze kterých se lze dozvědět nějaký dějový pokrok důležitý pro pochopení smyslu celého příběhu. Klasická adventure se (dle mého mínění) pozná hlavně podle rozhovorů, při kterých pro vás vyplouvá na povrch spousta důležitých informací, jako třeba kam máte jít, co tam máte udělat a hlavně proč to všechno vůbec děláte. Příběh je vůbec pro adventure složkou naprosto dominantní, naopak akce nebo způsob přesunu mezi jednotlivými lokacemi jsou většinou složkou podružnou až mizivou. V akční adventure je poměr těchto složek přesně opačný: příběh často slouží jen k jakž takž logickému poslepování exotických míst, po kterých se pohybujete, a akční náboj spolu se znesnadněným pohybem po skalních římsách či zatopených chodbách je to, oč tu ve skutečnosti běží. Z výše uvedených důvodů mě docela irituje současný trend třídění žánrů, který se nám snaží namluvit, že to skákání, střílení a horolezení, co právě absolvujeme, je nějaká odrůda adventure. Podle mého nejlepšího vědomí a svědomí mají tombraiderovky s adventure společného asi tolik jako s RPG - sbírání předmětů, občasná konverzace s kolemjdoucími postavami a časté souboje - to všechno najdete jak v akčních adventure, tak i v akčních RPG. Čímž se dostáváme k tomu, že Infernal Machine i všechny podobné hry jsou a zůstanou akčními hrami, jejichž jedinou odlišností od ostatních příslušníků stejného žánru je third person perspektiva.
Celý ten rozvleklý úvodní odstavec jsem sepsala proto, aby bylo jasné, pro koho ten poslední Indiana Jones vlastně je. Doufám, že teď je nad slunce jasnější, že pro příznivce klasických adventure rozhodně ne. Ono by je totiž asi nepotěšilo, že rozhovory se odvíjejí samy a oni by tak neměli nejmenší vliv na vývoj situace (nepovažujete-li za vliv to, že někdo zastřelí dříve vás než vy jeho, čímž je hra u konce), ani že používání předmětů není věru složité, spíš naopak - když už něco seberete, v okamžiku, kdy dojdete na místo, kde je to třeba použít, se vám přesně vybaví, co byste ze svého vaku měli vytáhnout, abyste tu "zapeklitou" hádanku vyřešili. Na druhou stranu obtížnost samotného procházení úrovní je většinu času poměrně vysoká - kupříkladu všelijakých tlačítek a pák je všude rozeseto tolik, že se pro mě někdy stával proces jejich aktivace značně nepřehledným (nepamatovala jsem si nejen to, co které tlačítko dělá, ale ani to, zda už jsem ho zmáčkla - typickým příkladem budiž kauza "Socha a zvon", kde jsem mezi několika pákami putovala stále dokola neskutečně dlouho). Vhodnou cílovou skupinou jsou tedy rozhodně příznivci Tomb Raidera a možná i akční hráči obecně, Infernal Machine se přece jen skládá hlavně z pobíhání po úrovních, střílení a nějakých těch logických zádrhelů, což je popis dokonale padnoucí na většinu 3D akcí.
Ačkoli pro mě osobně nebyl příběh Infernal Machine tím, co by mě nějak motivovalo k prokousávání se všemi šestnácti úrovněmi (plus jednou tréninkovou a jednou bonusovou), ochudit vás o něj nemohu. Je rok 1947 a Sovětský svaz vysílá své tajné agenty do všech světových stran ve snaze najít cokoliv, co by mu poskytlo potřebný náskok před prohnilým kapitalistickým západem. A zdá se, že pátrací metody KGB nesou své ovoce - v poušti odhalí Sověti pozůstatky babylónské věže postavené před 2600 lety. Ruský vědec Volodnikov navíc věří, že v útrobách věže se skrýval záhadný stroj, jehož vlastnictví by Sovětskému svazu otevřelo cestu k ještě světlejším komunistickým zítřkům. Při pradávném spuštění stroje však znepokojení Babylóňané věž povalili, čtyři hlavní části pekelného stroje roztrousili po celém světě a na vás teď je, abyste je našli dřív než Volodnikov a jeho vojenští poskoci.
Pokud ani vás příběh dostatečně nemotivuje, zkuste hrát pro radost z přibývajících IQ (Indy kvocient) bodů. Nejvyšší možný počet na konci hry je 1000 bodů a získáte je za úspěšné dokončení každého levelu a za sebrání všech pokladů. Naopak ztratit je můžete za používání hintů nebo za hru na nižší obtížnost, než je implicitně nastavená (tj. nejvyšší).
Poklady a cenné věci roztroušené po úrovních vám kromě toho navyšují osobní jmění, které potom můžete proměnit za munici, prostředky první pomoci a bonusový level. Mezi jednotlivými úrovněmi totiž navštěvujete improvizovaný obchod, kde jsou výše uvedené věci na prodej. Nápad je to pěkný, ale s jeho provedením si mohli autoři trochu vyhrát - strohé windowsovské okno, v němž klikáte na slovní označení nakupovaných předmětů, není zrovna to, co bych si představovala u hry od LucasArts a v dnešní době vůbec u jakékoliv hry.
Po kritice grafického ztvárnění obchodu bude asi vypadat trochu divně, když teď prohlásím, že to, co se mi na Infernal Machine líbilo takřka nejvíc, byla grafika. Není to sice žádný výkřik poslední módy (použitý engine je o něco vylepšená verze z Jedi Knighta), ale přesto vypadají úrovně docela úchvatně. Ne tak úchvatně jako třeba unrealovské gotické scenérie, tahle úchvatnost je taková civilnější, není tu nic, před čím byste se zastavili a tiše zírali na tu nádheru, ale mně se to líbilo. Každá úroveň se odehrává v jiném prostředí, vystřídáte skalní soutěsky, sněžné pláně, tropické džungle a další místa, do kterých byste se asi jinak nepodívali (nemluvě o nafukovacím člunu, v kterém se projedete po divokých peřejích, a jízdě v džípu a důlním vozíku). Kromě nepostradatelného biče disponuje Indy ještě revolverem, automatickou pistolí, čtyřmi druhy pušek, mačetou, bazukou a ručními granáty, kterýžto sortiment považuji za naprosto dostatečný. Nestěžuji si ani na animace Indyho postavičky, všechny jeho pohyby mi připadaly přiměřeně přirozené a srovnatelné s Lařiným repertoárem.
Na co bych si ale postěžovat chtěla, to se bohužel do jedné nebo dvou vět nevejde. Tak kupříkladu nepřátelé: potěšilo mě, že jich není moc a že se tak Indyho putování nezvrhne v šílený kolotoč střílení a práskání bičem, ale jejich inteligence je opravdu na pováženou. Ti chytřejší z nich mě dokázali mírně potrápit (a to jsem dost mizerný bojovník, střílím jen ze zálohy, na otevřeném prostranství se nedokážu střelám vyhýbat), ty hloupější jsem si zasekla za roh a vyřídila je pěkně z bezpečí. Potkala jsem i takové, kteří kolem mě zmateně pobíhali se zbraní v ruce, ale aby ji použili, to je evidentně nenapadlo. Dalším mínusem je automatické míření: nemožnost jeho vypnutí mě chvílemi přiváděla k zuřivosti. Obzvlášť mám v paměti druhou úroveň z Kazašských hor, kde se hned na začátku vyskytuje vlk, kterého jsem se dvacet minut bezúspěšně snažila zastřelit. Svůj lovecký neúspěch jsem přičítala špatnému míření a když ani po sérii pokusů se zaměřováním na dálku i na blízko vlk nejevil známky zranění, konečně mi došlo, že ta potvora je nesmrtelná a jediné, co mohu na svou obranu dělat, je zaplašit ji výstřelem. Leckdy zkrátka není jasné, jestli nepřítele nemůžete zaměřit proto, že stojíte na špatném místě (moc nízko nebo moc vysoko) nebo proto, že vůbec zaměřit nejde. Poslední frustrací, kterou vám nemohu zatajit, je sbírání a používání předmětů. Obojí se vám podaří jen z úzce specifikovaných míst, na kterých musíte stát, chcete-li předmět sebrat či s ním jakkoliv manipulovat. V praxi to vypadá asi tak, že spouštění raftového člunu na vodu proběhne bez nějakého viditelného efektu asi tak třikrát, než pochopíte, že se musíte postavit až na samý okraj pevniny (krok od vody už nemáte šanci).
| ||||||||||||||||||||||||
Přes všechny popsané nepříjemnosti není Infernal Machine tak hrozná hra, jak by se vám teď mohlo zdát. Pěkná grafika, příjemné hudební motivy, dostatek úrovní s pestrým prostředím, obtížnost rozhodně spíš vyšší (místy až k vzteku) a různých pohybových kreací si taky užijete do sytosti. Jenom si nesmíte vůbec, ale vůbec vzpomenout na posledního přímého předchůdce jménem Indiana Jones and the Fate of Atlantis. Nemohu se zbavit dojmu, že jedna z nejlepších adventur by si zasloužila lepšího následovníka než je tenhle tombraiderovský hybrid. A jestli je taková budoucnost adventure žánru, přesedlám radši včas na realtimové strategie, abych se nedočkala chvíle, kdy vyjde čtvrtý díl Gabriela Knighta, v němž bude Gabriel pobíhat po Antarktidě s harpunou v ruce a srdnatě vzdorovat útokům tuleňů a tučňáků.
