Válka - téměř nevyčerpatelná studnice témat a nápadů, jak pro film nebo literaturu, tak pro počítačové hry. Ať už se jedná o tažení Sparty proti Athénám, napoleonské války, či války hvězdné, najde se nespočet více či méně úspěšných titulů těžících z nelítostné řeže plné krve, kulek, laserů nebo vetřelčí kyseliny. A právě počítačové hry jsou do příchodu matrixu tím pravým prostředkem, jak zprostředkovat co nejvěrohodnější zážitek z tohoto neduhu lidské rasy. Druhá světová válka byla, je a pokud nenastane Apokalypsa, tak i bude nejzpracovávanějším konfliktem v historii. S vražděním nacistů ve třech rozměrech začal jako vůbec první Wolfenstein, což je skoro až opovážlivost domnívat se, že o něm snad někdo neslyšel. Zmiňuji jej zde z jiného důvodu, a to proto, že před nedlouhou dobou vyšel jeho následník, zdánlivě největší konkurent Allied Assaultu - Return to Castle Wolfenstein. O tom, jak diametrálně se od sebe tyto dvě hry liší, si řekneme později, teď je na čase trocho si promrskat historii.
Pokud se nedíváte na PlayStation jako na pandořinu skříňku a při setkání s konzolistou neodříkáte třikrát otčenáš, jistě vám pojem Medal of Honor nebude znít cize. Svého času to byla totiž jedna z nejlepších konzolových válečných akcí, jaké mohl (nejen) militantně založený pařan hrát. Zanedlouho následovalo neméně kvalitní pokračování nazvané Medal of Honor: Underground a nyní
přichází zbrusu nové přepracování, tentokráte na PC. Navíc se připravuje Medal of Honor pro PlayStation 2 a Xbox, přičemž se nebude jednat jen o prachsprosté konverze, ale o plnohodnotné tituly, každý s jinou zápletkou.
Na začátek je nutno podotknout, že srovnání s Return to Castle Wolfenstein není docela na místě. Wolfenstein je v první řadě fikce, kde jde o pobavení hráče místy až mystickou zápletkou plnou zombií, genetických hybridů a zmrtvýchvstání krále Jindřicha. Naproti tomu Allied Assault sází na syrový prožitek zpočátku řadového vojáka a na co nejrealističtější převedení historických faktů do zábavné formy, pochopitelné i tomu, kdo si pod pojmem Messerschmitt představuje přerostlou masařku kříženou s mečounem a Luftwaffe mu připomíná jistou formu rakouských nadýchaných vdolečků plněných čokoládou. Jediné, co tedy Wolfensteina a Medal of Honor spojuje, je použitý Q3A engine a nacisté… oprava, tuny nacistů.
Pravý důvod úspěchu dosavadních her ze série Medal of Honor spočíval v excelentní výpravě ala Half-Life. V každé operaci, v každé misi, ba co víc, za každým rohem na vás číhá nečekané překvapení spojené s objevem něčeho nového. Hra vás nenechá ani na sekundu s
přimhouřenýma očima klimbat u monitoru. Pomyslný adrenalinový měřič se stále pohybuje někde u magické hranice sta procent a vy se ani neodvážíte pomyslet, co vás čeká v další misi. Autoři nijak nepopírají svou inspiraci filmem Zachraňte vojína Ryana, a když se navíc jako výkonný konzultant objeví jméno Steven Spielberg, není se čemu divit. Některé scenérie jsou tak téměř dokonalou kopií těch filmových, jako například polorozpadlé město s ostřelovačskou věží, ze kterého tak dojemně vyletěla kulka, zavrtavší se do lebzny vojína Caparza. To, že nadaleko stojí identický automobil, za nějž se stejně jako ve filmu budete muset schovat, snad ani není třeba připomínat.
Na co jsme byli všichni natěšení jak puberťáci na sen s Pamelou Anderson v hlavní roli, je inteligence počítače, respektive vašich počítačových spojenců. Po shlédnutí ukázky z E3 (vylodění v Normandii) se zdálo být až neuvěřitelné převést vylodění na Omaha Beach do počítačové podoby. Jednak byla celá pláž pod neustálou palbou štěkajících kulometů a artilerie, jednak se s vámi vylodilo několik desítek autonomně se chovajících spojenců. Po dohrání plné verze mohu říci jen jedno. FUNGUJE TO. Spolubojovníci se za neustálého řevu typu "Shit, what the hell we're doing here" kryjí seč můžou a nezřídka jeden z nich efektně odlétne nazad s prostřelenou hlavou či jinou částí těla. Pocit, že jste TAM, je až neuvěřitelný. Nestaráte se o nepřátele, jen se snažíte,
dostat se pokud možno vcelku k nejbližšímu zátarasu. Bohužel (nebo bohudík?) někdy vykradli autoři Vojína Ryana až moc okatě, například ve scéně pod bunkrem na téže pláži, kdy ze zákopu ostřelujete kulometná hnízda. Avšak to, co tomu předchází, se nedá slovy popsat. Prosím, opravdu přeskočte na další odstavec, pokud nechcete přijít o překvapení, ale svědomí mě nutí s někým se o nečekaný zážitek podělit. Poté, co z pláže doběhnete k zákopu před nacistickými bunkry a odpálíte ostnatý drát (opět za neustálých atmosferických hlášek "Fire in the hole" atp.), ocitnete se s několika přeživšími přitisknuti ke stěně bukru. Poněvadž za rohem si lebedí několik Němců v kulometných hnízdech, zavelí major dvěma spolubojovníkům, aby se pokusili dosáhnou nejbližšího opěrného bodu. Následuje rozkaz "Covering fire" a světe div se, všichni zbylí se opravdu rozestřílí směrem ke kulometům a oba spojenci se jmou dosáhnout protějšího stavení. Bohužel, padnou příliš brzy. Když byl Half-Life oslavován pro své tzv. "scény za sklem", zde tomu bude stejně, jenže beze skla. Za celou hru narazíte na spoustu takových vychytávek, o kterých však raději pomlčím.
Je na čase říci si něco o technické stránce hry. Jak už bylo naznačeno, autoři použili dnes již osvědčený Q3A engine, který pilovali tak dlouho, až jej vypilovali k naprosté dokonalosti. Nemyslím tím jen grafiku, ale fyzikální model jako celek. Není tak problém zasáhnout protivníka
do nohy a tím ho donutit kulhat. Ba i slibované vystřelení granátu z ruky se koná, což jsou sice maličkosti, ale potěší. Připočteme-li k tomu rozdělení těla na zásahové zóny, vyjde nám něco, co tu již nějakou dobu citelně chybělo. Se zásahovými zónami si ostatně užijete hodně legrace, když například střelíte protivníka jinam než do hlavy, nemusí být většinou naprosto mrtvý, nýbrž má tendenci se po čase sebrat a oplatit vám, zač je toho loket. K naprostému blahu přispívá i možnost ustřelení helmy jak nepříteli, tak vašim spolubojovníkům.
Interakce s prostředím docela ujde, i když zatím jsem neviděl hru, kde by se dalo rozstřílet cokoliv, použít cokoliv a sebrat cokoliv (i když k tomuto ideálu se velmi přiblížil žánrově trochu odlišný Deus Ex). Pokud střelíte do barelu s olejem, začne z něj vytékat nafta, okna jsou rozbitná, zkrátka nic, na co bychom nebyli u dobré hry zvyklí. Někdo může namítnout, že například ve Flashpointu byly interaktivní i bojové stroje, které jste mohli ovládat. Jenže Flashpoint byl simulací války a Medal of Honor je "jen" FMFS (Forward Moving Furt Střílím; terminus technicus made by Level). Ale ani tady nepřijdeme o vzrušující jízdu ukradeným tankem, spojenou s demolicí vesničky, nebo o projížďku v jeepu, kdy ve stylu Rebel Assaultu nebo Hive jen střílíte a o řízení se stará počítač.
O grafice se toho již moc napsat nedá, pokud bych neměl opakovat superlativy z předcházejících odstavců. Ostatně s Quake 3 enginem se toho moc zkazit nelze, takže opět nezbývá než spokojeně chrochtnout, však posuďte sami ze screenshotů. Co však stojí za zmínku, jsou prostředí, ve kterých se Allied Assault odehrává, potažmo celý design levelů. Na zmiňovanou Omaha Beach se dostanete až přibližně ve druhé třetině hry, na začátku jste jen řadová figurka v moři rekrutů. Začínáte v Africe, kde je vaším úkolem osvobodit špióna SAS. Celá tato fáze je vlastně jakýmsi tutorialem, protože agent vás neustále říká, co je třeba udělat, jaké postupy platí na tu a tu překážku a tak dále. Mise začíná tajným příjezdem jednotky, jejíž jste členem, k nacistické hlídce. Po menším nedorozumění (kulka mezi oči příslušníkovi SS) se poklidná jízda změní v chaotickou řež, kdy s otevřenými ústy zíráte, jak si s odevšad vylézajícími Němci poradí vaši spolubojovníci. Ne že byste se celou hru mohli spolehnout na sidekicky, ale pro úvod je to vítaná pomoc.
Místo, kde většinou u 3D akcí padne kosa na kámen (a někdy i na kovadlinu), se nazývá AI. Bude to znít, jako bych byl s autory domluven, ale ani zde není co vytknout. Sice se z počátku nacisti chovají jako vepři nabíhající na porážku, ale to se brzy změní. Vzápětí začnou vojáci využívat sebemenší překážku ke krytí a gestapák schovaný za rohem dá vaším hlavním řádně zabrat. A když už jde do tuhého, berou oponenti hbitě roha a jsou schopni vás nemile překvapit za některými z
dveří, klidně i na druhé straně základny. Boti to sice nejsou, ale jejich pravou kvalitu okusíte až na vyšší obtížnost.
Co by to bylo za akci bez pořádných zbraní? Ne, jinak. Co by to byl za Medal of Honor bez pořádných reálných zbraní? Každý kousek, se kterým se setkáte, má svou "živoucí" předlohu, ať už jde o obyčejnou pistoli, nebo pancéřovou pěst. Celkem budete moci rozporcovat nepřátele dvěma pistolemi, čtyřmi druhy samopalů, čtyřmi typy pušek (včetně dvou ostřelovačských, se kterými si užijete asi nejvíc legrace) a stejným množstvím granátů. K tomu připočtěme finální libůstky jako zmíněnou pancéřovou pěst a další. Navíc hoši z 2015 přidali ovládání statických těžkých kulometů a množství reálné válečné techniky. Můžete se těšit na likvidování flakových kanónů přivoláním leteckého útoku, nebo ničení devastujících Nebelwerferů náložemi.
Je mi líto, ale jednou to přijít muselo. Zápory. Ač jsem před koncem hry hledal jak mohl, nikde jsem nic, kromě několika vypadnuvších polygonů, nenašel. Šok následoval až po onom konci. Způsob, jakým bylo zpracováno finále, bez ostychu označuji za zhovadilý nejvyšším kalibrem. Autoři si pravděpodobně vzali za příklad Maxe Payna, takže hru v pohodě dohrajete za…tramtadadá…tři odpoledne. Je to sice o něco víc, než Maxova odpoledne dvě, ale i tak
se pocit po nicneříkajícím a přece tolik směrodatném nápisu THE END rovnal ráně raketou (jadernou) přímo do obličeje. Pravda, za svou pouť procestujete mnoho atraktivních lokací, ale ty proběhnete tak rychle, že by se nějaký přídavek hodil. Jedinou možností zůstává hrát na větší obtížnost než na easy - nebo se vrhnout do multiplayeru, který jedním slovem výtečný.
Abych trochu odlehčil pochmurnosti předchozího odstavce, musím závěrem vyzdvihnout skvělé zpracování všech historických kulis. Ve druhé misi máte za úkol, převlečen za nacistu, infiltrovat se do doků kriegsmarine. Nepozorování tak vyslechnete množství rozhovorů, pochopitelně v německém jazyce (mimo jiné perfektně namluveném), které sice nejsou nijak úkolové, ale dokáží řádně zvednout atmosféru. Kromě toho jsou nepřátelské základny plné hákových křížů a nápisů typu "Jeden musí padnout, ale Grossdeutschlandská říše to nebude" nebo "rauchen verboten" v nebezpečných prostorách.
Medal of Honor: Allied Assault je bezesporu vynikající hra, řekl bych že o chlup lepší než No One Lives Forever, bohužel poněkud krátká. Jisté je, že si své přívržence najde ve všech hráčských skupinách a zahraje si ji jak militantní fanatik, tak pacifista nejvyšší třídy. Jednou větou: Do příchodu Doomu 3 a Duke Nukem Forever nejlepší akce na současném trhu.
| Medal of Honor: Allied Assault | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
