Vnímáte jako žena v herním průmyslu nějaké předsudky? Byl to třeba někdy problém při pracovním pohovoru?
V Británii jsem ze začátku měla problémy kvůli tomu, že jsem z východní Evropy. Někdy Česko znají, jindy se mě ale ptali, jestli je Česká republika vedle Prahy. Vysvětlovala jsem jim tedy, že Praha není samostatná země.
Problémy jakého druhu?
Zprvu vůči mému původu byli skeptičtí. Je to práce, kde je třeba mít angličtinu na vysoké úrovni a to mluvenou i psanou. Ale na zaměstnavatele dobře zapůsobily články na mém webu. Přesto jsem zažila třeba stáž, ve které mi šéf po měsíci zcela vážně řekl: „Já netušil, že budeš dobrá.“ Věděla jsem, že když se o nějakou pozici zajímám, musím být lepší než rodilý mluvčí. Vím ale také, že mi u jednoho pohovoru pomohlo, že jsem byla holka. Preferovali ženy, protože si mysleli, že lidé na ně lidé nebudou tak naštvaní. To se ale neukázalo jako pravda.
Jak jste se vůbec k práci v zahraničí dostala?
Po střední škole jsem šla na anglickou univerzitu v Prestonu a studovala tam PR. Po dokončení školy následoval přesun do Londýna, kde jsem začala pracovat pro agenturu zaměřenou na technologie. To ještě s herním průmyslem nesouviselo, ale o hry jsem se vždy zajímala. Ve volném čase jsem psala třeba recenze. Začala jsem se proto více integrovat do londýnského herního průmyslu a hodně se bavila s novináři. Kamarádi mi pak začali říkat, že bych se herním průmyslem měla zabývat na plný úvazek, a já naší firmě začala získávat klienty právě z herní branže.
Co tedy byly ty první kroky směrem k hernímu průmyslu?
Pracovala jsem na různých herních akcích a starala se o jejich sociální média. Měla jsem šanci pracovat i na evropské akci DICE Summit, ze které jsem si odnesla řadu kontaktů. Následovalo rozhodnutí přihlásit se na pozici komunitní manažerky do Cryteku v Německu a tam to bylo takové veselejší.
Oblíbené hry? Třeba Grand Theft Auto, Civilization nebo Guild Wars 2.
To muselo být v době, kdy na tom Crytek nebyl nejlépe.
Když jsem do toho šla, nevěděla jsem, jaká ta situace je. To vykrystalizovalo během několika měsíců při práci na střílečce Warface. Pracovní kolektiv byl v Cryteku fajn a poznala jsem tam hodně talentovaných a úžasných lidí, se kterýma udržuji kontakt. Nakonec jsem se však rozhodla, že to tam nemám za potřebí.
Neměla jste to zapotřebí kvůli čemu?
Změnilo se vedení ve firmě, které mělo jiný pohled na to, jak dělat komunitní management. A s tím jsem nesouhlasila. Život mi neulehčovaly finanční problémy a navíc přítel bydlel v Anglii. Měli jsme v plánu, že se přistěhuje za mnou. V té době však s ohledem na situaci společnosti nebylo jasné, jestli práce vydrží. Rozhodla jsem se proto přestěhovat zpět do Anglie a začala pracovat pro Square Enix, kde se starám o Just Cause 3.
Mířila jste tedy ke hrám dlouhodobě, nebo jste se k tomu dostala spíše náhodou?
To je zajímavá otázka, proč jsem nad tím nikdy nepřemýšlela? Jednu dobu jsem chtěla být politička. Jako studentka jsem se zabývala různými programy, třeba NATO. Zajímalo mě to a uvažovala jsem o podobné pozici. Později jsem ale zjistila, o čem to je. A neměla jsem na to dostatečně pevné nervy.
Ke hrám a technologiím jsem vždy tíhla. Dostat se do videoherního průmyslu je ale strašně těžké, zejména v Londýně. Je to takový uzavřený kroužek, kde se všichni znají. Toužila jsem po tom, ale nevěřila jsem, že by se to opravdu mohlo stát.
Petra zbožňuje studio BioWare. Mass Effect i Dragon Age jsou proto její hráčskou povinností.
Mohla byste popsat, jak práce komunitního manažera vypadá?
Záleží to na firmě. Ve Square Enix jsem globální manažer. Je to o vytváření globální strategie, kde a jak budeme komunikovat s hráči na internetu, jaké akce nebo soutěže se budou pořádat a tak podobně. Je to i o vytváření vizuálních materiálů, tedy všech těch bannerů, plakátů, gifů... Součástí je také komunikace se zástupci jednotlivých teritorií. Koordinujeme s nimi všechny aktivity, tak aby to pasovalo do celkového plánu.
Když mluvíte o celkovém plánu, co máte přesně na mysli?
Existuje určitý tón jazyka, vizuální stránky i emocí, které má kampaň vyvolávat. Ve zkratce se vždy ptáme: „Když se na tohle lidé podívají, co si pomyslí? Je z toho jasné, o čem ta hra je? A když to uvidí, budou tu hru chtít zkusit, nebo se o ní dozvědět více?“
Plány je také třeba zapasovat do cyklů produktu, během kterých se oslovují různé cílové skupiny. Začíná se s lidmi, kteří tu hru hrají a jsou více hardcore. S blížícím se datem vydání se pak posouváme k občasným hráčům. Každý má jiný proces kupování a hraní her, což se snažíme zohlednit. Problém někdy nastává při rozdílných kampaních pro odlišná teritoria. Zejména když si hráči stěžují, že to chtějí tak, jak to proběhlo v jiné zemi.
Petra Opělová
To mi připomíná moje debaty s otcem. Podle něj v dnešní společnosti lidé žijí v iluzi, že mají nárok na všechno.
Problém to je, protože zákazníci mají na herní průmysl ohromný vliv. A já si myslím, že existuje hranice mezi kreativní svobodou vývojářského studia a názorem hráčů na to, jaká by ta hra měla být. Herní vývoj je navíc ohromně komplexní, zejména když se jedná o velká studia. Snažím se proto lidem vysvětlovat ten proces tvorby. Co na něj má vliv, jak se hra vyrábí a jak vývoj ovlivňují finance.
Někdy ale mluvíte s lidmi, kterým je třináct nebo patnáct, nikdy nebyli v pracovním procesu a vůbec nechápou, jak to funguje. Přitom jsou ale přesvědčení, že je třeba něco udělat jejich způsobem. Pak jim musíte vysvětlovat i to, jak funguje pracovní prostředí, a proč jejich požadavek není možné splnit. A nebo proč je to komplikovanější, než se na první pohled zdá.
A není ta komunikace s podobnými lidmi trochu frustrující?
Někdy ano, ale to je komunitní management. Musíte budovat komunitu a lidem věci vysvětlovat. Když uděláte základní práci dobře, objeví se diskutující, co vám pomůžou. Třeba na Steamu mám několik lidí, kteří tam jsou od začátku a znají odpovědi na hodně dotazů. Ty otázky se totiž většinou opakují.
Petra spravuje komunitu bláznivé hry Just Cause 3.
Kdybych se o práci komunitního manažera chtěl ucházet, co bych měl umět?
Ono to má různé úrovně. Když začínáte, je to většinou na pozici komunitního koordinátora. To je především o spravování sociálních sítí a člověk má mít přímý kontakt s lidmi a odpovídat na otázky. Také je třeba mít povědomí o tom, jak sociální sítě fungují, a co se v nich děje. Například jak se mění Facebook.
Když se posunete na úroveň komunitního manažera, je to už hodně o analýze dat, výzkumu a reportování. Řešíte cíle, jakých chcete dosáhnout, předpovídáte chování připravovaných novinek a je to i dlouhodobější plánování. Já mám třeba šestiměsíční plán.Na globální úrovni je to i o práci s lokálními manažery a na seniorské pozici pak koordinujete globální manažery. Postupně tedy přibývá vedení lidí.
Co je nejlepší způsob, jak s komunitním managementem začít?
Já vždy razila těžkou sebepropagaci. Snažila jsem mít silný on-line profil, měla jsem Twitter a založila si webové stránky se svým portfoliem. V Anglii je totiž zvykem, že vám před pracovním pohovorem zkoumají příspěvky na sociálních sítích. Řeší, o jakých tématech mluvíte, a co vás zajímá. Já se proto vždycky snažila mluvit o tom, o čem jsem věděla, že by zaměstnavatele zajímalo. Snažila jsem se k tomu tedy přistupovat velice strategicky.
Existují nějaké triky, jak na sebe upozornit?
S 99 % lidí z herního průmyslu jsem se seznámila přes Twitter. Vždy jsem hodně četla různé články, nejen recenze, ale i témata. Vyhledávala jsem si pak novináře na Twitteru a psala jim, že se mi článek líbil, a co si o tom myslím. To ti novináři strašně oceňují. Tak jsem se s nimi skamarádila a seznámila se třeba s Guyem Cockerem, který momentálně pracuje pro BBC. A když jsem jela do Kanady, napsal do Eidos v Montrealu žádost, jestli bych se tam mohla zajít podívat. Viděla jsem tak například brainstorming při vývoji Thiefa.
Klíčem je tedy bavit se s lidmi a dát najevo, že máte zájem. Je potřeba, aby bylo vidět, že něco víte. Já třeba začala psát blogy. Důležité je být hodně aktivní, nejen offline ale i online.
K hraní ji přitáhl titul Baldur’s Gate. Byl to jeden z titulů, který jí pomohl překlenout obtížné období.
Vnímáte mezi herními komunitami nějaké rozdíly?
Ano, bývají odrazem hry i práce, jakou komunitní manažer odvedl. Například komunita okolo Warface byla úplně jiná než ta pro Just Cause, o kterou se starám v současné době. Lidi, co preferují střílečky, mají jiné zájmy než třeba fanoušci Life is Strange. Jinak se vyjadřují, mají i jiné zvyky, co se týče sociálních sítí. Komunita okolo Life is Strange je hodně na Instagramu, má ráda obrázky, často kreslí a ta komunikace je s nimi trochu odlišná. Ale u hráčů Warface jsme se soustředili hodně na fóra a sociální sítě byly v pozadí. Všichni to byli hardcore hráči a jejich vyjadřování bylo nekompromisnější.
Máte dlouhodobější vizi, kam byste se profesně ráda dopracovala?
Můj sen by byl pracovat z domu a žít na pláži. Myslím si, že se to s mojí prací dá realizovat. Většina toho, co dělám, je on-line. Pak zbývá ještě procento na schůzky a podobné záležitosti. Ale teď přes léto budu pracovat mimo kancelář. Třeba na akcích E3 nebo Comic Con.
Chci pracovat na těch správných projektech. Dobrý projekt je to hlavní a třeba Just Cause 3 to kritérium skvěle splňuje. Nejsem v gigantickém týmu, jinak bych dělala jen zlomek stávající práce a neměla nad tím takovou kontrolu. V budoucnu bych určitě ráda měla svůj tým.
A co vás baví jako hráčku?
Všechno možné. Mým nejoblíbenějším titulem bylo už v době vydání Baldur’s Gate. Během jeho hraní jsem začala snít o práci v herním průmyslu. Měla jsem v té době problémy v rodině, rodiče se rozváděli a já nebyla nejšťastnější člověk. Hry mi z toho hodně pomohly.
Teď hraju všechno možné. Hodně Just Cause 3, baví mě Grand Theft Auto, nebo i Kitty Powers’ Matchmaker, což je úplná blbost. Někdy trávím čas také s Guild Wars 2 a mám ráda strategické hry, takže i Civilization 5. Nejsem ale největší fanda stříleček bez příběhu.
Co se týče žánrů, nejvíce mě baví adventury, strategie a hry na hrdiny. Blízké jsou mi i simulace, někdy se vracím třeba k Rollercoaster Tycoon. A abych nezapomněla, mám moc ráda BioWare. Miluju tedy Mass Effect a Dragon Age.
