RECENZE: Strategie Phoenix Point je klenot utopený v chybách

Jako někdo, kdo vyrůstal na původních X-COMech z 90. let, jsem se na Phoenix Point od jednoho z původních autorů Juliana Gollopa neskutečně těšil. Jak už to bohužel často bývá, očekávání nemají šanci přežít střet s realitou. A Phoenix Point to bohužel dokazuje.

Což samozřejmě rozhodně neznamená, že by tato tahová strategie ze staré školy byla nehratelná nebo úplně zmršená. Nic takového. Jen hype, který se kolem Phoenix Pointu vytvořil, bohužel neodpovídá výslednému produktu. Alespoň zatím ne. Ale nepředbíhejme.

Pokud jde o příběh a úvodní premisu Phoenix Pointu, tak to skoro vypadá, že borci ze Snapshot Games si vypůjčili z katastrofických scénářů klimatologů nebo z torničky ekologické aktivistky Grety Thunbergové.

Na to, aby skončil svět, totiž nemusela přijít jaderná válka, přiletět obří asteroid ani emzáci z hlubin vesmíru. Úplně stačilo pořádné vedro, které rozpustilo permafrost, jenž se tak z věčně zmrzlé půdy stal bahnem zkázy.

Příšery z moře vytažené

Zvýšení teplot totiž uvolnilo takzvaný Pandora virus, který tisíce, možná i miliony let hezky dřímal zamrazený pod zemí. Po probuzení napadl mimo jiné mořské živočichy, a netrvalo dlouho a začali mizet i lidé. A pak se jednoho ne tak krásného dne z hlubin oceánů vynořili odporní mutanti, kříženci lidí s různými kraby, langustami a humry.

V patách se jim plížila záhadná mlha, kterou nedokáže rozfoukat ani ten nejsilnější vítr. A lidstvo začalo nepříliš úspěšně bojovat o holé přežití. A v tomhle momentě vstupuje na scénu Phoenix Point – skoro zapomenutá tajná organizace, jejímž cílem bylo chránit svět bez ohledu na rasu, víru, politické smýšlení či státní hranice.

Phoenix Point - obrázky z recenzování

Jenže někde cestou se ta krásná a bohulibá myšlenka jaksi pokazila, organizace skončila v propadlišti dějin a hráč tak dostane do ruky sotva hrstku vojáků s úplně obyčejným vybavením a poloprázdnou základnu, která sotva funguje. A je jen na vás, abyste vzali rozum do hrsti, kvéry do pracek a vypráskali ohavné mutanty pěkně zpátky do vln.

Jak je jistě vidět, příběh není bůhvíjak originální, ale je funkční a během hraní sbíráte další střípky skládačky, které to celé činí poutavým a zajímavým. Kde se Pandora virus vzal? Věděl o něm někdo už dřív? Šlo apokalypse zabránit?

Já osobně jsem Phoenix Point netrpělivě vyhlížel z velké části kvůli tomu, jak moc mi to celé evokuje už zmiňovaný X-COM z minulého století, jmenovitě druhý díl s podtitulem Terror from the Deep, tedy Teror z hlubin. I tady příšery lezly z fjordů, zátok a zálivů a i tenkrát bylo vaším úkolem je zahnat zpátky pod hladinu a zlikvidovat.

Pro mladší hráče, kteří původní X-COMy nepamatují, se dají samozřejmě najít paralely s XCOMem znovuzrozeným před pár lety, ve kterém se dokonce jedno důležité zařízení na základně jmenovalo po už zmíněném Julianu Gollopovi.

Postapokalyptická politika

I Phoenix Point funguje ve dvou samostatných, byť navzájem propojených vrstvách. Na globální mapě postupně odhalujete zeměkouli, hledáte zajímavá místa k prozkoumání (a vyplenění) a vůbec děláte vše pro to, aby měli vaši svěřenci co jíst, z čeho střílet a kde složit hlavu.

Phoenix Point - obrázky z recenzování

A nepotýkáte se jen s agresivními klepetnatci z mořských hlubin. Musíte se také nějak popasovat s ostatními lidmi, kteří se jako obvykle vůbec nepoučili a místo toho, aby se alespoň po apokalypse spojili, se rozdělili do frakcí a jdou si po krku. A vy jste ten dobrák, co se snaží hrát si na diplomata, ale reálně máte asi stejnou šanci jako sněhulák konfrontovaný s plamenometem.

Zkrátka si musíte vybrat jeden spolek, s tím se spřátelit a dostat se tak k unikátním technologiím a zbraním bez nutnosti plenit a vraždit. S trochou šikovnosti můžete druhou ze tří frakcí držet jakž takž v neutralitě, ale všechny tři? Těžko, Anežko.

Je dobře, že jsou od sebe jednotlivá společenství jasně oddělená a můžete si tak vybrat to, se kterým cítíte největší spřízněnost. New Jericho je v podstatě vojenská diktatura klasického střihu, která se s krabouny nesnaží vycházet, ale chce je bez milosti vystřílet. Synedrion je zase lidová demokracie, která nemá jasné vedení a skoro o všem se tu hlasuje.

A Disciples of Anu jsou náboženská sekta s jasnou hierarchií, která si zahrává s mutacemi. Každá frakce má navíc specializované vojenské jednotky, ke kterým se ovšem dostanete i tehdy, pokud nejste kamarádi. New Jericho trénuje techniky, kteří mají robotické paže a automatické střílny, Synedrion v podstatě takové futuristické ninji, co se dokážou zneviditelnit, a Disciples of Anu celkem nepřekvapivě nabízejí kněží, kteří umějí buď posílit spolubojovníky, nebo oslabit nepřátele.

Pusťte nás na ně!

K tomu máte samozřejmě svoje vlastní, obyčejné vojáky – klasickou pěchotu, snajpry a těžkou pěchotu s jetpacky. Na globální mapě se ještě staráte o výzkum, základny, výrobu a vyzbrojování svých svěřenců pro nevyhnutelné bitvy – ať už s příšeráky z moře nebo jinými lidmi.

Phoenix Point - obrázky z recenzování

A teď už tedy přejdu k výtkám. Například úvodní tutoriál, který vás má dostat do hry, je naprosto příšerný a ve stylu mobilních hříček, kde musíte postupně klikat na všechny možné položky interfacu, než vás hra pustí dál. Nemluvě o tom, že vám průvodce neukáže zdaleka všechno, a pokud jste v žánru strategií tohohle typu noví, budete muset na spoustu věcí přijít tak nějak sami.

Taky výzkum je takový bez chuti a bez zápachu: špatně se to popisuje, ale jednotlivé projekty a technologie zkrátka postrádají wow faktor, jejich výsledkem velmi často není třeba nová zbraň nebo kousek vybavení, ale jen nějaký malý pasivní bonus nebo trocha surovin.

Velkým návratem k původním X-COMům z devadesátých let je větší kontrola nad vybavením vašich vojáků – donekonečna jim můžete přidělovat lékárničky, granáty, zbraně a můžete je navléknout do brnění podle libosti (pokud ho tedy máte na skladě).

Problém je ovšem v tom, že podobně se musíte starat i o náboje do zbraní. Jistě, část hráčů ocení, že mají na hrbu všechen ten mikromanagement, osobně jsem si ovšem po nějaké době připadal jako skladník, a ne vůdce organizace, která má zachránit lidstvo.

A to zachraňování se děje v taktických misích, kde si to s hnusáky vyříkáte pěkně tváří v tvář. I tady budou znalci XCOMu nebo třeba Jagged Alliance hned doma – boj probíhá na tahy, v nichž se střídáte vy a nepřítel. A ten, kdo zůstane na konci stát jako poslední, vyhrál.

Ustřelené klepeto

Phoenix Point přitom přichází se dvěma novinkami, které ho odlišují právě od XCOMu, jeho největší konkurence. Tou první je možnost si kdykoli přepnout na manuální míření a přesně zacílit na tu část těla nepřítele, kterou chcete vyřadit z boje.

Phoenix Point - obrázky z recenzování

Tou druhou je flexibilita toho, jak můžete své svěřence v šarvátkách ovládat – zatímco v XCOMu je systém pevně nastavený, takže můžete během jednoho tahu absolvovat buď dva pohyby, nebo jeden pohyb a jednu střelbu, tady jste limitováni jen počtem akčních bodů svých svěřenců.

Takže můžete hned od začátku klidně dvakrát vystřelit, nebo udělat dva kroky za roh, vystřelit a za zbytek akčních bodů se stáhnout zpátky do krytu. Nechybí ani možnost své vojáky nechat krýt určitý výsek jejich zorného pole a střílet po nepřátelích, kteří ve svém tahu do tohoto prostoru vstoupí.

Vojáci se postupně samozřejmě učí i různé zvláštní schopnosti, takže doběhnou dál, střílí rychleji nebo dokážou třeba nepřítele zpanikařit, takže když na něj přijde řada, neudělá nic. Úrovně jsou náhodně generované, takže nehrozí, že byste své vojcly vysazovali pořád dokola na těch stejných mapách.

Tohle někdo nevychytal

V jádru je tedy soubojový systém nastavený skvěle, má potenciál a nabízí spoustu možností pro taktizování. V praxi ovšem zážitek ze hry kazí chyby a nedodělky. Tím nejvážnějším asi je, že si ve Snapshot Games neohlídali algoritmus, který má „stavbu“ úrovní na starosti.

Některé levely se tak vygenerují prostě špatně. Může v nich být obrovské množství různých krabic, sudů nebo jiných překážek, takže je skoro nemožné se dostat tam, kam potřebujete. Nebo se mise, v níž máte před hnusáky zachránit bezbranné civilisty, spustí tak, že na konci vašeho prvního tahu je šest ze sedmi civilistů po smrti, protože se objevíte na druhém konci mapy a civilové naopak přímo uprostřed grupy čtyř nepřátel, kteří z nich vzápětí udělají sekanou.

Problémy jsou i s nepřáteli samotnými, kteří se na rozdíl od XCOMu nepohybují v menších skupinkách, ale hra je hází do misí hala bala. Jednou tak narazíte po několika tazích na jednoho, či dva, jindy v prvních tahu odkrytí na čtyři, a to pak máte horko těžko co dělat, abyste vůbec přežili.

Phoenix Point - obrázky z recenzování

A až se poprvé objeví siréna, která dokáže vaše vojáky zcela ovládnout, i když je paralyzovaná, nebo nepřátelská chodící artilérie, která může donekonečna přes půl mapy střílet sebevražedné vybuchující červy, bude se vám chtít vztekle ječet. Tím spíš, že munice vašich vojáků je omezená (jak už jsem zmínil), a pokud se k červometu nedostanete dost rychle, tak vojákům prostě dojdou náboje a budou užiteční asi jako opalovací krém ve sněhové vánici.

Noční můrou je také zajímání nepřátel živých, aby je vaši vědátoři mohli rozpitvat. Musíte totiž naběhnout až k nim a pak na ně znovu a znovu použít futuristický paralyzér. A doufat, že vás u toho nerozstřílí na kusy nebo nevykrvácíte dřív, než stihnete pobít jejich kámoše.

Kde se stala chyba?

Autoři také slibovali, že nepřátelé se budou v průběhu kampaně vyvíjet a přizpůsobovat vaší taktice. Nic takového jsem ovšem nezaregistroval. Prostě jim jen na končetinách postupem času přibylo silnější brnění, takže jsem měl občas pocit, že se snažím jít se vzduchovkou na slona, zatímco oni s klepetem v nose kulometem porcovali moje už vycvičené svěřence na obrovské vzdálenosti.

A to už nemluvím o tom, že se nepřátelé (často ti vystřelení červi) zaseknou někde v geometrii úrovně a vy se k nim buď nemůžete dostat, nebo stojíte podle mapy půl metru vedle nich, ale nevidíte je. Prostě bordel.

Grafika je taková nemastná neslaná, ozvučení dobré, soundtrack fajn, ale hudba z nějakého důvodu hraje jen občas. Mizerná je ovšem optimalizace. Stačí, abyste použili jetpack, a jakmile se voják vznese a odhalí pod sebou velkou část mapy, hra se neuvěřitelně zpomalí. Otřesné jsou nahrávací časy – jsou delší než v Red Dead Redemption 2, což je vážně smutné. Zvlášť poté, co autoři vydání hry odložili, aby ji mohli ještě vyšperkovat. Nechci ani myslet na to, jak musela běžet dřív.

Navzdory vší této kritice Phoenix Point není špatná hra, jádro je zdravé a chytlavé. Bohužel je ovšem zakryté vrstvou chyb, nedodělků a bugů. Proto doporučuji počkat, až se ty největší přešlapy podaří vychytat a až pak se pokusit zachránit svět.