Asi bych měl na začátek uvést, že nejsem zrovna největší fanoušek knihy. Její autor Ken Follett sice umí poutavě podat technické detaily o stavbě katedrál, jenže jako vypravěč je podle mě mizerný.
Grafika umí vykouzlit krásné scenérie, ale postavy jsou až příliš schematické.
Hned v úvodní scéně se hlavní hrdina představí tím, že ponechá své čerstvě narozené dítě pohozené v lese a ještě než mrtvola jeho manželky zcela vychladne, už špásuje s první ženou, na kterou narazí. No nezamilovali byste si ho? Kniha pokrývá období desítek let, jenže postavy jsou jen vláčeny událostmi, jak se autorovi zrovna hodí. Ale dost literární kritiky, my jsme tady kvůli hře.
A ta je dle mého názoru vzácným případem, kdy je adaptace lepší než předloha. Tato na první pohled klasická point’n‘click adventura v podstatě převypráví celý dej knihy, nikoli však zcela doslovně.
Hra zpracovává literární předlohu poněkud volněji, než bývá zvykem.
Řada scén chybí úplně, jiné jsou částečně pozměněny a zestručněny, některé dokonce mohou dopadnout přesně opačně, než tomu bylo v originálu. Na hlavní dějové lince, kterou je zevrubný popis událostí kolem stavby katedrály Kingsbridge, se samozřejmě nemění nic, ale jinak autoři k látce přistoupili dost volně.
Děj je vyprávěn z úhlu tří hlavních postav. Převor Filip, mladý rošťák Jack a princezna Aliena snad ani nemohou být odlišnější, ale hra za ně se prakticky neliší. Více než o řešení jednoduchých hádanek tu jde o rozhovory a ovlivňování vývoje příběhu.
Děj hry je rozprostřen přes desítky let.
Postavy toho mají opravdu hodně na srdci a kvůli složité dobové politické situaci je možné se v ději snadno ztratit. Je to ten typ hry, kde se mnohem více mluví než skutečně hraje, a pokud vás nebaví číst dlouhé výměny názorů, raději se porozhlédněte jinde.
Dojem spíše literárního než herního zážitku pak dokonává zvláštní ručně kreslená grafika. Popravdě si doteď nejsem jistý, jestli se mi vlastně líbí, nebo ne, ale bez debaty je opravdu osobitá.
Hra je rozdělena na tři samostatné „knihy“, které se pak dělí ještě mezi malé kapitoly. Ty mohou být od sebe vzdáleny časovým posunem klidně i několik let, přitom se vaše jednotlivá rozhodnutí mezi nimi přenáší dále.
Nečekejte, však že by se děj složitě větvil jako například u her Davida Cage a stálo by za to zahrát si „Pilíře“ vícekrát. Pocit, že na vašich rozhodnutích skutečně záleží, se však autorům z německého studia Dadelic vzbudit podařilo více než kolegům z Telltale.
The Pillars of the Earth stojí a padají na na herní poměry neobvykle rozmáchlém příběhu. Autoři mají v přibližně dvaceti hodinách dost prostoru na představení složitého divadla plného intrik a úskoků. Bohužel je však kvůli tomu herní stránka odsunuta až na druhou kolej. Fanoušci předlohy asi nemají nad čím váhat (byť řada oblíbených scén zde chybí), hra však má potenciál zaujmout i úplné nováčky. Nesmí jim však vadit číst. Hodně číst.
