Sérii Pokémon není třeba sáhodlouze představovat. Pro ty, kdo snad přece jen netuší, o co jde, a pošilhávají po televizním seriálu, z něhož Asiaté a Kellner dostávají křeče, pouze stručně rekapitulujeme: jedná se o kvalitní RPG sérii, jež je unikátní tím, že ve své hlavní linii představuje de facto jen jednu jedinou hru, stále dokola vybrušovanou k dokonalosti, a tudíž bojující i s rizikem naprostého vybroušení. K tomu ale kupodivu dosud nedošlo, takže i nejnovější dvoj-titul Pokémon Diamond a Pearl stále představuje skvělou a návykovou záležitost, která právem sklízí úspěchy po celém světě. Kromě hlavní linie her, sestávající tradičně ze současně vydávané dvojice jen minimálně odlišných titulů, jsou tu i linie vedlejší a zde nad různými logickými rychlíky, pinbally, kartami a dalšími hříčkami vyniká ta sub-série, která přináší možnost předvést schopnosti na handheldu vypiplaných Pokémonů v lepší grafice velké konzole, třebaže příběh bývá zatlačen do pozadí ve prospěch multiplayerových řežeb v arénách. Když jsme tedy dostali nabídku osahat si americkou verzi novinky, na niž domácí trh dosud čeká, byli jsme zvědavi, s čím se na nás vyrukuje tentokrát – zvlášť, když má hra v názvu provokativní slovo „Revolution“.
Aby to celé nebylo úplně o ničem, za výhru se dostávají alespoň body.
Charakter gamesky se potvrzuje prakticky ihned po jejím spuštění. Pokémon Battle Revolution je totiž, jak jsme již výše uvedli, on-line hrou a kromě toho jde o jakýsi bonus a současně vějičku pro ty, kdo vlastní handheld NDS a alespoň některou Pokémon hru z aktuální dvojice Diamond – Pearl, případně obě. Takoví šťastlivci mohou ve hře pro Wii využít svůj tým, vypiplaný na NDS, a konečně si tak užijí řežby svých náhle zvětšených mini-borců v pořádné grafice – pořádné pochopitelně ve smyslu konzole Wii. Grafika je opravdu hezky vyleštěná, ale jinak ve stylu hladkých stavebnicových ploch, známých například z Ratcheta a Clanka na PlayStation 2. A nad arénami, které jsme měli příležitost vidět, se sice vznáší vlezlý hlas „sportovního“ komentátora, ale po divácích nebylo při našich zápasech ani stopy – v bájné Pokétopii jsou už diváci nejspíš líní i zvednout zadek od telestěny.
Pokud nedáte dohromady poměrně nákladné kombo Wii + Pokémon Battle Revolution + NDS + Pokémon Diamond/Pearl + internet, nezoufejte, stále si můžete zahrát. Počítejte ale s tím, že vaše možnosti a s nimi i zábava jsou ořezané jak pastelky prvňáčka. Místo vlastnoručně vyšlechtěného týmu a radosti z toho, jak
vypadá ve 3D, máte v hlavním módu na vybranou jen ze dvou již sestavených družin po šesti Pokémonech, a to pod vedením dvou volitelných trenérů opačného pohlaví. Následně si vyberete arénu – úvodní nabídka obsahuje zase jen dvě – a pustíte se do postupného boje s trenéry, bránícími v přístupu k lídrovi arény, podobně jako v klasické Pokémon hře zdoláváte trenéry a lídra tělocvičny v městečkách, jimiž putujete. Jenomže. Potíž je v tom, že v „Bitevní revoluci“ právě neputujeme nikam, leda odemykáme arény a přeskakujeme z jedné do druhé, aniž bychom zahlédli byť jen náznak příběhu, a jakkoli je story v Pokémon titulech minimalistickou záležitostí, zdá se nám, že právě proto se již každé její další omezení na herním zážitku dosti neblaze podepisuje. Ke všemu nám připadá, že herní obsah nejnovější arénové řežby svou zjednodušeností překonává všechny podobné předchozí opusy a srovnání třeba s takovým letitým Pokémon Stadiem na N64 nedopadá pro novinku úplně nejlépe, třebaže je základ podobný.
Třešničkou na dortu by měla být možnost získávat „Tajemné dárky“.
Kdo zná jednotlivé druhy „kapesních obludek“ vyskytující se v „diamantové“ nebo „perlové“ variantě pro NDS, bude jako doma a převálcovat počítačové oponenty pro něj nebude žádný problém. Do vínku totiž jak hráč, tak procesor dostávají všechny Pokémony se shodným levelem a zdá se, že hlavní fígl hry tak spočívá především v „taktice“ použít proti papíru nůžky a ne kámen, zatímco proti nůžkám kámen a ne papír. Malé zpestření jsme našli jedině v tom, že sice vidíme šest Pokémonů našeho AI rivala, ale nevíme, které z nich konkrétně nasadí do bitvy – metodou pokusu a omylu ale postupujeme hrdinně a nezadržitelně vpřed, místy dokonce tak, že dvěma údery likvidujeme dva soupeřovy borce, což k vysokému hodnocení umělé inteligence zrovna nepřispívá. K tomu podotýkáme, že se daný level našich postav ani nehne, žádné zkušenostní body se nedostavují vítězství nevítězství, a to dokonce ani po úspěšném zdolání lídra arény.
Aby to celé nebylo úplně o ničem, za výhru se dostávají alespoň body, jež se po porážce lídra arény promění v nákupní kupóny. Za ty je pak konečně možné trenérům něco vyhandlovat: trička, čepice, boty, potítka a jiné užitečné předměty, jejichž vliv na průběh hry pro nás zatím zůstal naprostou záhadou –
nechce se nám věřit, že by snad nebyl žádný. Kromě toho jsme většinu herní doby viděli hlavně bojující Pokémony a vyšperkovávatelný trenér se zpravidla krčil v pozadí, takže údajně cool botky, které jsme mu za krvavé kupóny zakoupili, se naprosto míjely byť jen estetickým účinkem. Třešničkou na dortu by měla být možnost získávat „Tajemné dárky“ a převádět je z Wii na Diamond nebo Pearl cartridge v NDS. Za zdolání lídra arény jsme ovšem získali dvěstěpadesát nákupních jednotek a nejlevnější tajemný dárek stál víc než sedm tisícovek, takže nám jeho náplň zůstala zahalena tajemstvím.
Zvláštní kapitolou je ovládání – to obstarává samotný Wiimote a za celou dobu, kdy jsme měli hru k dispozici, jsme si nevšimli, že by pohybový senzor
něčemu sloužil. Jednoduše ovládáte různá menu směrovým křížem a potvrzujete, případně rušíte volbu tlačítky. Pokud máte připojený handheld, ovládáte menu
stylusem.
Jestliže tedy hrajete osamělou hru jednoho hráče, jeví se nám to, co jsme zatím okusili, jen jako nejnaleštěnější a současně nejdražší ztvárnění hry kámen-nůžky-papír, jaké jsme kdy měli tu čest hrát. Grafické ztvárnění soubojů se nám ovšem přes svou jednoduchost docela líbilo, už proto, že to po tradičním ultra-úsporném 2D provedení na handheldech chutnalo jako šlehačkový dort po nucené piškotové dietě. Na řadu speciálních útoků je opravdu pěkný pohled, zvlášť když se uskutečňují na úkor soupeře. Také konkurenční trenéři a hlavně trenérky v minisukních jsou přiměřeně drze se tvářící a promlouvající spratci a spratice, které za pár minut toužíte vymáchat v – v jejich porážce jsme chtěli říct. Což se i bez valné námahy daří a je celkem srandovní slyšet pak poražené trenéry, jak žádají za prominutí všechny, kdo jim věřili. Holt jiný kraj, jiný mrav.
Pokud si střihnete multiplayer s kamarády, je to jako u starších arénových titulů docela slušná zábava. Zda to ovšem zaujme i méně výlučné publikum, než jsou sběratelé všeho se značkou Pokémon, toť otázka. No uvidíme, třeba nás plná evropská verze ještě překvapí.
Index očekávání: 60%
